Osmdesátiny

I

Když jsme tam dorazili a Jonne uviděl stát před babiččiným domem samá velká auta, hned vyhrkl, že si měl vzít tmavý oblek. Neblázni, miláčku, namítla jsem, jen klid. Babička taková není. Lidi k ní zaskočí na návštěvu v čemkoli, třeba v manšestrákách, má ráda bohémy.

To je právě to, povzdychl si Jonne, že já nejsem žádný bohém, jsem úplně obyčejný, nemám právo vzít si na její osmdesátiny manšestráky. Navíc se s ní mám teprve seznámit.

Rozbalíme to, než půjdeme dovnitř, je to zdvořilejší, navrhla jsem. Babička ráda rozbaluje dárky jenom o vánocích.

Vybrat dárek nebylo lehké. Babička mi zavolala: milé dítě, určitě přiveď toho svého chlapce s sebou, ať si ho prohlédnu, ale nekupuj mi žádný zbytečný a drahý dárek. V tomhle věku už všechno mám, a navíc mám lepší vkus než většina mých potomků. A nechci po sobě zanechat moc krámů, až umřu. Vyberte jen nějaký zcela prostý dárek, který mi dáte z lásky. A nesnažte se pro mě sehnat něco uměleckého, protože to je nad vaše síly.

Dali jsme hlavy dohromady. Babička si myslí, že je tolerantní a že je s ní snadné vyjít, ale ve skutečnosti zatěžuje příbuzné svými skromnými požadavky, které mohou být při vší té svobodomyslnosti dost náročné. Bylo by bývalo tak snadné pořídit například nějakou elegantní mísu z tlustého skla, ale kdepak, to je moc měšťácké a málo láskyplné. Samozřejmě jsem Jonnemu o babičce a jejích obrazech hodně vyprávěla a na něj to udělalo velký dojem. Jednu z jejích raných skic máme doma, je to kresba ze San Gimignana, kam jela na svou první stipendijní cestu, tedy než se proslavila malováním stromů. Často o San Gimignanu mluvila a já vždycky chtěla, aby mi vyprávěla, jak byla v tomhle italském městečku se spoustou věží šťastná, jak se cítila silná a svobodná, když se probouzela při východu slunce, aby se pustila do práce, a jak jedna signorina tlačila ulicemi vozík se zeleninou a babička otevřela okno a ukázala jí, co chce, a jak si dokonale rozuměly a smály se, jak bylo horko a všechno bylo neuvěřitelně levné, a pak babička vyrazila s malířským stojanem ven… Jonne má tuhle historku také moc rád. A nevěřili byste, co se tuhle stalo: Jonne šel ven sám a v malém vetešnictví objevil obrázek San Gimignana! A to byl náš dárek pro babičku. V obchodě říkali, že je to litografie z počátku devatenáctého století. Nepokládali jsme to za bůhvíco, ale stejně.

Jonne, povídám, pojďme dovnitř. Buď sám sebou, to má ráda.

Ve dveřích do babiččina ateliéru stála dlouhá řada gratulantů. Pár malých bratranců a sestřenic běhalo dovnitř a zas ven a bralo hostům kabáty a po chvíli jsme vpluli do velkého vzdušného pokoje, krásně vyzdobeného babiččinými obdivovateli. Rozhlédla jsem se, našla babičku a vedla nás za ní, přitom jsem rychle stiskla Jonnemu paži, abych ho uklidnila. V pozadí hrála tiše hudba, žádná klasika, ale zjevně pečlivě vybrané kousky, které nesly babiččinu osobní pečeť. Šli jsme k ní. Oblékla se s obvyklou vybranou nonšalancí, bílé vlasy jí spadaly v lehkých, nedbalých loknech kolem ušlechtilé tváře s bystrým výrazem a jasnýma, šibalskýma očima.

To je Jonne, představila jsem ho. Jonne, to je babička.

Vítám vás, pronesla. Tak tohle je Jonne. Budete nejspíš Fin? Podívala se na něj a mírně se usmála. Jak to zvládáte v naší rodině, kde všichni mluví jenom švédsky? A jak je to mezi vámi, vzali jste se nebo ne? Je už ruka v rukávu?

Svým způsobem, ale v chomoutu zatím nejsem, odpověděl Jonne směle. Babička se zasmála a já věděla, že se jí líbí.

Tak kdepak máte dárek? Zeptala se.

Dlouho si obrázek San Gimignana prohlížela a pak poznamenala, že jsme si s tím museli dát velkou práci, a po tváři jí přelétl úsměv: stejný motiv jsem nakreslila sama. Ale líp. Pak nás propustila nenápadným gestem, které zároveň vyjadřovalo tajné souznění, a šla dál.

Ve velkém pokoji dominoval babiččin stůl, na němž jí pózovaly modelky, přikrytý brokátem z Barcelony a s bohatě prostřenou tabulí se vším možným, od oliv až po šlehačkový dort. Mladší potomstvo běhalo kolem s vázami, které už ráno naplnili vodou, lidé postávali ve skupinkách a živě konverzovali a každý dostal sklenku šampaňského. Nad tím vším proplouvala babička jako obraz od Chagalla, pohybovala se místností, jako by udílela všeobecné požehnání, a tu a tam utrousila poznámku. Ale stejně jsem si všimla, že si dává pozor, aby nikoho nemusela představovat. Ani nejmenší náznak, že jí už paměť tak neslouží. Jen se pěkně představte navzájem sami, milí přátelé. Kéž bych dokázala být tak svobodná jako babička!

Ateliérem neustále poletovala sem a tam horda křičících dětí, ale zdálo se, že to babičku ani v nejmenším nerozčiluje. Jednoduše nechala jejich matky, aby se o to, co si přivedly na svět, postaraly samy. S Jonnem jsme se usadili ke stolu, u kterého už bylo plno lidí, a příliš pozdě jsme si všimli, že jsme si vybrali špatně. Stůl obsadili takzvaní intelektuálové, jak jim říká babička, kteří se stýkají výhradně mezi sebou.

Nevěděla jsem, o čem se baví. Zoufale jsem se snažila přijít na něco, co bych řekla, a nakonec jsem se po dlouhém mlčení obrátila na jednoho pána se špičatou bradkou a poznamenala, že to večerní světlo v ateliéru je neobyčejně krásné. Ulevilo se mi, když se rozpovídal o významu světla a pak přešel k teorii percepce, ale trvalo dlouho, než mi došlo, že je to umělecký kritik. Naštěstí se zdálo, že si vystačí jen s posluchačkou, tak jsem přemýšlivě přikyvovala a trousila samé ano, jistě, to máte pravdu a občas jsem mrkla na Jonneho, který seděl naproti a vypadal nešťastně. Skončil vedle jednoho z těch géniů, co jen mlčí a ani trochu se vám nesnaží pomoci. Stejně jsem byla docela pyšná na to, že jsem přivedla Jonneho do naší rodiny s uměleckými kořeny, která dovede slavit opravdu velkolepě.

Konečně se mu podařilo uniknout, přešel ke mně a sykl mi do ucha: nepůjdeme už domů?

Určitě, odpověděla jsem. Za chvilku.

V tu chvíli vešli dovnitř. Tři pánové neurčitého vzhledu. Působili tak nějak ledabyle – ne, spíš jako by byli umazaní či rozmazaní. Ale rozhodně to nebyli žádní bohémové, měli sice dlouhé vlasy, ale spíš jak se to nosí ve středních letech. Svůj příchod pojali ve velkém stylu, hluboce se před babičkou uklonili a políbili jí ruku. Zavedla je k prázdnému stolu až úplně u okna a každý z nich dostal sklenku šampaňského. Jeden z nich sklenku vzápětí upustil na zem a byl z toho celý bez sebe. Babička se jen usmála, i když jsem věděla, jak moc si zrovna na těchhle skleničkách zakládá. Myslím, že to byl svatební dar. Podávala se káva a dort, ale těm nově příchozím pánům ještě nosili šampaňské. Nám ostatním už ne. Všimla jsem si, že se Jonne nenápadně sune podél stěny a přitom studuje, co všechno na ní visí, až nakonec příhodně dorazil ke stolu těch pánů. Můj milý Jonne zkrátka nepochopil, že ten stůl stojí stranou pro nepříliš vítané hosty. Ale v každém případě se teď konečně zdálo, že se Jonne dobře baví.

Jeden z pánů přešel ke stolku s whisky, vzal si z něj celou lahev a cestou zpátky babičce vysekl hlubokou poklonu, ale usmála se na něj poněkud unaveně.

Můj kritik se přesunul o kus dál a přitom něco živě vykládal, zřejmě šlo stále o tu teorii percepce. Vstala jsem a nenápadně přešla k Jonnemu, protože mě deprimovalo poslouchat o něčem, čemu tak úplně nerozumím, nebo se o to nezajímám. Jeden z těch pánů, ten se zplihlým šedým knírem, pozvedl číši se slovy: a pak o tobě píše úplný nesmysly, Juksu, to je k vzteku.

Přesně tak, na to Juksu. A jenom sedm centimetrů. Měřils to?

Jasně, vzal jsem si pravítko a změřil jsem to. Přesně sedm centimetrů, jako když si kupuješ hrachovku v pytlíku. Pak aspoň víš, co dostaneš. A obrázek žádný. Ale tihle začátečníci obrázek měli, to se ví.

Ten třetí na to: nejspíš už bude tak starej, že se musí mladejm podbízet.

Jo, to máš recht.

Ale člověk nemůže mít v životě všechno, pronesl ten kníratý. To je fakt.

Pokračovali v hovoru, klidně a rozvážně, znělo to, jako by byli zvyklí se spolu bavit, ale už se nenamáhali o něčem opravdu diskutovat. Jenom to konstatovali. O percepci například nepadlo ani slovo, spíše se zajímali o zvýšení činže nebo nějaký ten obraz, který kritika nespravedlivě strhala, co od ní také můžete čekat… ale když kolem nich babička při svém šaramantním kolečku po bytě prošla, hned ožili a chovali se kavalírsky. Jonne neřekl ani slovo, ale bylo na něm vidět, že ho to fascinuje. Žádný z nich si nás moc nevšímal, dbali však na to, abychom měli sklenice stále plné, a zdvořile mi uvolnili místo blíž stolu.

Mluvili uklidňujícím způsobem, takže jsme se cítili jako v útočišti na nějakém ostrově, nikdo z nich se nás neptal, co děláme, nechali nás v anonymitě. Oslava kolem nás se vzdálila o kus dál a v pokoji se zešeřilo. Děti zmizely. Ale najednou někdo rozsvítil lustr a zároveň přinesli pirožky. Ten jménem Juksu se zvedl, vlastně jsme se zvedli všichni najednou, takže jsme náhodou vyšli do předsíně společně. Po neuvěřitelných poklonách, které babičce s laskavou upřímností skládali, jsme sjeli výtahem dolů. Ale ještě mi stačila pošeptat: nezvi je na skleničku. Jsou tři a nemůžete si to dovolit. I když si asi všimla, že si Juksu odnáší pod kabátem její lahev whisky.

II

Když jsme vyšli ven, byla zima. A ohromné ticho. Nikde žádná auta ani lidé. Jen to podivné polosvětlo, jaké bývá za jarních nocí. Po dosti dlouhém mlčení jsme se navzájem představili. Jmenovali se Keke a Juksu a ten s knírem byl Vilhelm.

Tak už pojďte, pobídl je. Máme namířeno do centra. Ale ne do našeho obvyklého podniku.

Dobře, souhlasil Keke. Tam nepůjdeme. Stejně tam už není příjemná obsluha. Někde si sedneme a pak se uvidí. Poté se přátelsky obrátil na mě: jak dlouho už vy dva spolu žijete?

Dva měsíce, odpověděla jsem, vlastně skoro dva a půl. A klape vám to?

Jo, ohromně.

Vilhelm rozhodl: jde se na naše oblíbené místo. Mají tam noviny.

Bylo to před tržnicí dole v přístavu. Z bedny na starý papír jsme si všichni vzali noviny, abychom měli na čem sedět, a uvelebili jsme se v řadě na kraji nábřeží. Náměstí bylo liduprázdné. Dáme si panáka, povídá Juksu Jonnemu. Ale musíme se obejít bez skleniček, snad nás tvoje žena omluví. Moc toho nenamluvíš, co? Je ti dobře?

Výborně, odpověděl Jonne.

Měla jsem pocit, že by s nimi měl zůstat sám beze mě. Obrátila jsem se na Vilhelma a zdvořile poznamenala: tady je opravdu příjemně. Mám ráda lidi, co neberou všechno tak vážně.

Jsi hodně mladá, povídá Vilhelm. Ale máš báječnou babičku. Napili jsme se spolu a Jonne najednou spustil jako o překot: poslouchal jsem, o čem se bavíte, že člověk nemůže od života čekat všechno, ale stejně něco čekat musí, chci říct, čekat něco fantastického sám od sebe a od ostatních… musíte mířit vysoko, protože cíl stejně vždycky nakonec trefíte trochu níž, jestli mi rozumíte – jako když střílíte lukem…

Přesně tak, přitakal Keke konejšivě. Máš naprosto pravdu. Koukni, už připlouvají. Miluju lodě. Znovu jsme si přihnuli a pozorovali, jak se rybářské lodě pomalu blíží ke břehu. Připotáceli se k nám dva opilci. Nazdar, Keke, pozdravil ho jeden. Pardon, vidím, že máš společnost. Nemáš cigáro?

Dostali každý jedno a šli dál.

Nahoře se proti jarnímu nebi tyčil velký kostel jako bílý sen nad prázdným náměstím. Helsinky byly nepopsatelně krásné, nikdy předtím jsem si neuvědomila, jak je to město krásné.

Kostel svatého Mikuláše, ozval se Juksu. Všechno přejmenují. Teď je z něj velký kostel, pitomost, to nikomu nic neříká. Nechal prázdnou lahev proklouznout mezi prsty do vody a jen tak mimochodem se zmínil, že dneska už ani neumějí psát pořádné básně.

Noc už teď byla tak tmavá, jak jen může v květnu být, ale stejně jsme ještě nepotřebovali světlo.

Povězte mi, zeptala jsem se, co znamená percepce? Vnímání, odpověděl Vilhelm. Něco uvidíš a najednou  pochopíš nějakou starou myšlenku, nebo ještě lépe tě napadne úplně nová.

Jo, přitakal Keke. Nová myšlenka.

Byla mi hrozná zima a náhle mě popadl vztek a utrousila jsem, že slavit osmdesátiny je vlastně dost pitomý nápad.

Má milá, na to Vilhelm, byla to oslava, jak má být, svým způsobem opravdu krásná, ale už skončila. Teď jsme zbyli jen my, co tu sedíme a pokoušíme se přemýšlet.

O čem? Zeptal se Juksu.

O nás. O všem možném.

O čem podle vás přemýšlí babička? To nikdo neví.

Vilhelm pokračoval: například mají asi padesát akcí za týden. To si můžou nohy uběhat. A stejně si najdou čas jen na ty mladé, parchanti.

Ale kdo? Zeptala jsem se. Kritici. Padesát výstav za týden.

A nikdo už se na nic neptá, zlobil se Keke. Jsme pro ně pasé. Nás kritika už dávno rozebrala. A dodal: je mi zima na zadek. Nepůjdeme dál?

Cestou po nábřeží se mě přátelsky zeptal, co chci od života.

Trochu jsem zaváhala a pak odpověděla: lásku. Možná pocit bezpečí?

Jasně, přitakal. To je správný. Svým způsobem, aspoň pro tebe.

A cestovat, dodala jsem. Mám hroznou touhu cestovat.

Keke nějakou chvíli mlčel a pak řekl: touha. Jak vidíš, žiju už celkem dlouho, takže celkem dlouho i pracuju, což vyjde nastejno. A víš co? V celém tomhle cirkusu záleží jedině na tom, že cítíš touhu. Ta přichází a odchází. Nejdřív ji dostaneš jen tak zadarmo a nechápeš, co znamená, tak s ní mrháš. Ale pak o ni musíš pečovat.

Byla hrozná zima. Šel strašně pomalu a já mrzla.

Poté dodal: už ten obraz nevidíš. Asi nám došly cigarety. Kdepak, usmál se Juksu. Philip Morris, babička mi je strčila do kapsy. Ví, jak to chodí.

Keke přešel k těm dvěma, zapálili si a pak stejně pomalu kráčeli dál.

S Jonnem jsme se táhli za nimi a já mu pošeptala: neunavuje tě to? Nechceš už jít domů?

Tiše, napomenul mě. Chci slyšet, co říkají.

Jeho hlínu, řekl Vilhelm. Dostal ji nějakej amatér. Nýmand, úplná nula. Nebyl po smrti ještě ani dva dny, když se tenhle vlezdoprdelka objevil a koupil od vdovy hlínu za hubičku. Byl už starý, jen považ, taková hlína.

Jonne, počkej, zavolala jsem na něj, mám písek v botě. Ale Jonne šel dál za nimi.

Když se vrátil, nadšeně mi vyprávěl, že hlína časem ožívá a že na každou sochu se vždycky používá stejná hlína a nesmí se nechat vyschnout a že nová hlína není vůbec stejná, není živá…

Zeptala jsem se, který z nich je vlastně sochař, ale to nevěděl. Mluvili zrovna o tom, jak se dívat na obraz, řekl, takže nevím. Ale byl celý vzrušený a zeptal se, jestli jim doma máme co nabídnout, není přece ještě tak pozdě. A tohle už nikdy nezažijeme, naléhal Jonne, je to pro mě hodně důležité.

Věděla jsem, že toho moc doma nemáme a Jonne to věděl také, moc dobře. Trochu ančoviček, chleba, máslo a sýr, ale k tomu jen jednu lahev červeného.

To bude stačit, usoudil Jonne. Když my dva budeme pití jen předstírat, tak se aspoň na chvíli zdrží. Na dost dlouhou chvíli, co myslíš? A bydlíme za rohem.

Tak dobře, souhlasila jsem a Jonne se zasmál.

V parku u staré studny bylo krásně, všechno rostlo a rašily listy. Najednou ze mě únava spadla. Stačilo mi vědět, že je Jonne šťastný.

Všichni jsme se zastavili před velkou střemchou v plném květu, která za jarní noci bělostně zářila. Při pohledu na ten strom mě napadlo, že jsem Jonneho nikdy nemilovala tak, jak bych mohla, absolutně.

Keke se na mě podíval se slovy: tohle jsme dostali jen tak darem, nic to neznamená.

Nerozuměla jsem mu. Šli jsme dál.

Dodal: tvoje babička vlastně nemalovala nic jiného než stromy, a navíc stromy jen v jednom parku. Nakonec je poznala, pochopila podstatu stromu. Je hrozně silná. Tu touha nikdy neopustila.

K těm třem, kteří hledají jen svou ztracenou touhu a o nic jiného se nestarají, jsem samozřejmě cítila ohromný respekt, ale přitom jsem si zároveň dělala starosti, že doma nebude dost kafe a že nemáme uklizeno. Vzpomněla jsem si, co nám visí po stěnách, třeba jsou ty naše obrazy úplně nemožné, prostě se nám jen líbily, aniž bychom věděli proč. Keke se zeptal, jestli mi není zima.

Ne, ujistila jsem ho, jen vyjdeme touhle ulicí nahoru a jsme doma.

Mluvila někdy tvoje babička o své práci? Zeptal se Keke. Ne, nikdy.

Dobře, přitakal Keke, to je dobře. V šedesátých letech ji kritika strhala, ale stejně se držela svého stylu. Víš, děvenko – jak se vlastně jmenuješ?

Maj, odpověděla jsem.

Máj, to se k tobě hodí. Víš, že tenkrát všude vládnul informel, všichni měli malovat stejně. Podíval se na mě a viděl, že nevím, co to je. Vysvětlil mi to: informel znamená stručně řečeno nedržet se při malování žádné formy, jen samá barva. Takže staří, nadaní umělci se stáhli do svých ateliérů a snažili se malovat tak jako mladí. Měli strach, že s nimi nebudou držet krok. Někteří to víceméně dokázali a jiní se v tom ztratili a už nikdy nenašli cestu zpátky. Ale tvoje babička si zachovala svůj styl a ten přetrval, když všechno ostatní pominulo. Je statečná, nebo možná paličatá. Velmi opatrně jsem dodala: co když jen nedokázala malovat jinak než po svém?

Výborně, uznal Keke. Prostě nemohla jinak. Mám z tebe radost.

Už jsme došli až ke dveřím domu, tak jsem je napomenula: teď musíme být úplně potichu, protože máme nerudné sousedy. Jonne, vyndej něco z ledničky. Víš co.

Vešli jsme do bytu. Jonne postavil na stůl červené víno a skleničky a hosté se usadili a pokračovali v hovoru. Nerozsvítili jsme lampu, noční světlo z ulice stačilo.

Za chvíli se Jonne zmínil, že by se třeba mohli na něco mrknout, a já věděla, že jim chce ukázat svůj model lodi. Pracoval na něm už několik let a každičký detail vyrobil ručně. Tak zašli do komory a Jonne rozsvítil. Slyšela jsem zevnitř tichý hovor, ale nechala jsem je o samotě a postavila na kávu.

Nakonec Jonne přišel za mnou do kuchyňky. Říkali, že mám v sobě touhu, zašeptal. Že mám svou vizi. Byl rozrušený, když dodal: ale není to ta, kterou hledají oni.

To je ohromné! Vyhrkla jsem. Vezmi kávu a já donesu zbytek. Když jsem se k nim připojila, Vilhelm zrovna mluvil o té rozkvetlé střemše, kterou jsme viděli cestou domů. Co si máme s něčím takovým počít? Povzdychl si.

Jen ji nech kvést, odpověděl Keke. Podívej, přichází naše krásná hostitelka! Nemám pravdu? Že ji máme nechat kvést a prostě ji obdivovat? To je jeden způsob, jak žít. A druhý je pokusit se to znovu vytvořit. To je celé.

Když jsme se rozloučili, Jonne dlouho mlčel, dokud jsme si nešli lehnout. Pak pronesl: moje touha není nejspíš nic zvláštního, ale aspoň je moje.

A o to jde, řekla jsem.


Kapitola Osmdesátiny z knihy Tove Janssonové Cestovat nalehko (Orsini, 2017). Ze švédštiny přeložila Jana Holá.


Více o knihách Tove Jansson zde.

 

 

 

publikováno: 28. 7. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …

Jak se máme díky EU bohatí i chudší

V Evropě bude horko. Chladnému počasí navzdory. Pod praporem visegrádské čtyřky vytáhlo 16 členských států …

Kdo chce kýč hledat, najde

Forbes přináší zprávu o tom, jak v anglosaském světě dramaticky stoupá prodej básnických sbírek, kdežto u nás někteří …

Někdy sním o tom, jak přepisuji samizdaty (dnešní studenti k roku ’89)

Jak vnímají události 17. listopadu 1989 studenti, kteří jsou na prahu plnoletosti? Zeptali jsme se …

Předčasné Vánoce ve formátu „Čau lidi“

Jeden můj známý mi přeposlal pravidelnou nedělní chvilku propagandistických manipulací Marka Prchala, které jeho zaměstnavatel …