Průjem keců a drzostí staví slušná konfrontace

Naše debatní kultura zchudla, říká politoložka Astrid Séville. To nahrává populistům v jejich konfrontační rétorice. Východiskem je více konfrontace, ale jiného druhu. Rozhovor pro deník Südeutsche Zeitung vedl Jakob Biazza.

Dalším stupněm vykolejení politické rétoriky je nedělní tweet amerického prezidenta Donalda Trumpa, ve kterém se rasisticky vyjádřil o demokratických členkách kongresu. Vyzval je, aby se vrátily „do své vlasti“ – zmíněné demokratky se však většinou narodily v USA a všechny jsou Američanky. Podle politoložky Astrid Séville za tím vězí zvrácená logika.

Süddeutsche Zeitung: Paní Séville, představují nedávné rasisitické výpady Donalda Trumpa zlom v politické rétorice? 

Astrid Séville: V každém případě se jedná o další příklad ideologie, vystavěné na rozdělování, xenofobiirasismu. V aktuálním tweetu je navíc komunikována nezvykle jasně a otevřeně. Přičemž její logika není žádnou novinkou. Politika Trumpa byla vždy určována rozehráváním různých skupin proti sobě. Když například v Charlottesville pochodovali „White Supremacist„, tedy lidé, kteří zastávají myšlenku nadřazenosti bílé rasy, mluvil o tom, že mezi demonstranty byli i rozumní lidé.

Často poukazuje na migrační pozadí spolupracovníků ve vlastní vládě. To zní sice neškodně, ale v kombinaci s dalšími vyjádřeními to vede k tomu, že proti sobě staví různé skupiny a prostředí: kdo patří k nám a kdo ne. V politologii mluvíme o „nativismu“ a „etnickém nacionalismu„, tedy ideologii, která neustále poukazuje na etnický původ a z něj vyvozuje nerovnost.

SZ: Co je na nejnovějších prohlášeních nového?

Séville: Americký prezident vede politickou soutěž pomocí otevřeného explicitního rasismu, při kterém napadá prominentní politiky kvůli jejich údajnému původu.

SZ: To, co se v USA označuje jako „Dog-Whistle-Politics„, tedy rétorika, při které se, podobně jako u píšťalky na psy, cítí oslovena pouze určitá skupina adresátů, je nyní pro všechny rozpoznatelný rasismus?

Séville: Ano, mojí prognózou je, že politický jazyk v nastávajících týdnech a měsících ještě více zhrubne. Trump se opět přepíná do předvolebního módu – a již jednou zažil, že rétorika rozdělování společnosti mu u jeho voliček a voličů přinesla úspěch. Je to agresivní politické instrumentalizování řeči.

SZ: Rasismus, sloužící k udržení, případně rozšíření moci?

Séville: Říkáte to, jak by vás to překvapovalo. V Německu ukázal sociolog Wilhelm Heitmeyer ve svých dlouhodobých studiích, že v naší společnosti už dlouho před vzestupem AfD existovalo určité politické procento občanů a občanek s autoritativními politickými představami, xenofobií a vyhraňováním. Tato rétorika toto procento voličů oslovuje napřímo – a dokáže dokonce vést k jeho růstu.

SZ: V této věci si tedy Německo a USA nemohou vzájemně nic vyčítat?

Séville: Naprosto ne. Když Alexander Gauland prohlásil o Jérôme Boatengovi, že by ho nechtěl mít za souseda, je to srovnatelné. Protože Gaulandova výpověď si zahrávala s asociací, že už jen jméno Jérôme Boateng zní cize a tím pádem nemůže být plnohodnotným Němcem. S vyhraněním prostřednictvím nejrůznějších výroků o jinakosti se setkáváme neustále. Jinakost, na které nic nezmění ani příslušnost daná občanstvím. Ve svých důsledcích je tím podporována rasistická a autoritářská ideologie, která se promítá i do řeči.

SZ: Přibývá?

Séville: Takové myšlení právě zažívá konjunkturu – v západním světě od brexitu přes téměř volební úspěch Le Penové až po FPÖ a právě také AfD.

V hinduistickém nacionalismu v Indii ale vidíme i působivý nezápadní příklad. V podstatě všechny případy mají společný silný protipřistěhovalecký diskurs, při kterém se napřed změní jazyk a pak politika. Nejdříve se posunou hranice vyřčeného a tím pak i proveditelného.

SZ: Lze opravdu vidět souvislost mezi slovy a jednáním?

Séville: Samozřejmě nelze stavět monokauzální řetězce podle vzorce: když tolikrát vyřkneme ‚X‘, dojde nutně k ‚Y‘. Ale, a to vyplývá z analýz diskursů a vědeckých studií komunikace, když jsou určité pozice pravidelně opakovány a pokud možno ještě zůstanou bez odporu, tak se stávají akceptovatelnějšími. Určují politický diskurs a usnadňují tak určitá politická rozhodnutí – v sociální, stejně jako hospodářské, bezpečnostní nebo migrační politice. Řeč je mocným nástrojem, protože je naším prostředníkem ke skutečnosti. Proto je nanejvýš problematické, když naivistické pohádky proniknou až do občanské společnosti. Politici jsou při tom vzorem: pokud používají konfrontační rétoriku, budou lidé, kteří tak doposud mluvili pouze v temných hospodských zákoutích, posíleni, aby tak mluvili i na veřejnosti. A také tak jednali.

SZ: Ve své knize mluvíte o tom, že máme – také a především v Německu – „zchudlou debatní kulturu“, která v důsledku nahrává populistům. Co tím máte na mysli?

Séville: V uplynulých letech jsme tu měli jistý ostych před konflikty a kvůli dlouhému trvání velké koalice došlo k ztrátě profilace občanských politických stran. Tím utrpěl politický střet a debatní kultura. Velké koalice usnadňují vzestup stran z krajů politického spektra. K tomu je třeba přičíst, že se mnoho politiků, zejména Angela Merkelová, vyhýbá jasným prohlášením. Málo vysvětlují politickou a normativní podstatu svých politických rozhodnutí a schovávají se za technokratické fráze, mluví tedy například o „chybějících alternativách“ a „věcných omezeních“, která s sebou přinášejí „trhy“ nebo Evropská unie. To u voličů vzbuzuje dojem pasivity a silně omezených možnostech politického jednání. Tím uvolňují místo populistům, kteří se mohou prezentovat jako „alternativa“ k „establishmentu“ a pomocí hesel jako „lid jsme my“ dokonce ještě mohou legitimizovat své volání po zdánlivě ještě větší demokracii.

SZ: Jak lze debatu zase zkvalitnit?

Séville: Konfrontací. Na jedné straně musíme ve veřejných debatách nastavit jasné hranice a ideologii, která napadá liberálně demokratické společnosti, odsoudit jako nedemokratické a protiliberální. Na druhé straně by měla existovat obsahová konfrontace. Samozřejmě ne jen o tématech, která vyvolají pravicoví populisté, ale o takových, která jsou důležitá v každodenním životě: pokud s politiky AfD nemluvíte o migraci, ale o bytové politice a výstavbě silnic, dopravní, obranné a důchodové politice, kontrujete jejich migrační fixaci a masivně demontujete jejich rétorické možnosti.


Astrid Séville vystudovala politologii, romanistiku a historickou antropologii na Univerzitě Alberta Ludwiga ve Freiburgu a na Univerzitě Denis Diderot v Paříži. V r. 2015 promovala dizertační prací o politické rétorice bezalternativnosti, která byla v r. 2016 vyznamenána Německou studijní cenou. V současné době působí v oboru politické teorie na Politologickém institutu sourozenců Schollových na Univerzitě Ludwiga Maximiliana v Mnichově, kde se zabývá různými druhy populismu a výzvami, které představují pro liberální demokracie.


Politiq.cz

publikováno: 29. 7. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Praha, srpen 69 jako Hongkong a Moskva 2019?

Vyjádřil jsem se kriticky k násilnému potlačování protestů v Rusku a v Číně. Sesypaly se na mě na …

Klídek! PPF nevstupuje do politiky, ale do fotbalu

Ze zdroje nejpovolanějšího, z úst nejbohatšího spoluobčana (s korporátním sídlem v Holandsku) jsme se s konečnou platností dozvěděli, že …

„Sedm smrtelných hříchů“ prezidenta Zemana

Často slýcháme, a to právě z nedalekých hradních komnat, že nemáme právo protestovat proti zvoleným politikům, včetně …

Fake news v českém tisku?

„Finsko: V zemi šťastných vyhráli nacionalisté Navzdory proslulému kvalitnímu školství a pověsti nejšťastnějších lidí světa, kterými jsou …

Vytuneloval Petrimex. Budeme ho volit zas?

Zásluhou neziskové organizace Kverulant.org o.p.s. mizí billboardy kolem dálnic[1]. S Vojtěchem Razimou (1968), zakladatelem této …

Mrtvý hraboš a vydojený venkov

Rozhodnutí Ústředního kontrolního a zkušebnímu ústavu zemědělského, který spadá přímo pod ministerstvo zemědělství, likvidovat přemnožené hraboše …

Co je být katolíkem a co je underground

Máš blízko k undergroundu, vícekrát jsi zmínil, jak silně tě ovlivnil Ivan Martin Jirous a Pavel Zajíček, …

Zpráva o dosud nepředstavitelném zhovadění lidstva

Poslední kniha Patrika Ouředníka „Konec světa se prý nekonal“ je velmi duchaplná a skvěle se čte, …