Už dávno nejde o žádného Šmardu!

Začátkem července jsem napsal článek uvedený otázkou, zda snad tentokrát nepřijde Vítězný únor uprostřed léta. Myslel jsem to jako nadsázku, jistě. Uplynulo šest neděl a je to vlastně ještě horší, než jsem si představoval.

 

Co se semlelo

Přitom se vlastně stalo jen to, co všichni očekávali. Rekapituluji:

Zeman nejprve po otálení přece jen odvolal ministra Staňka. Zároveň slíbil, že se do půli srpna vyjádří k Hamáčkovu (a Babišovu!) návrhu na jeho nástupce. Učinil tak 14. srpna poněkud svérázným způsobem: prostřednictvím svého mluvčího Ovčáčka a na Facebooku. Ovčáčkovo prohlášení zní: „Prezident republiky Miloš Zeman konstatoval, že pan Michal Šmarda se nikdy nezabýval problematikou české kultury. Z tohoto důvodu není odborně kompetentní pro výkon funkce ministra kultury České republiky. Proto prezident republiky požádal předsedu ČSSD pana Hamáčka, aby prostřednictvím předsedy vlády navrhl jiného kandidáta, splňujícího elementární odborné předpoklady.“

Toto je tedy informace poskytnutá plebsu, to jest nám. Nedá se jistě vyloučit, že se pan prezident kromě toho písemně či ústně obrátil na premiéra nebo dokonce i na pana Hamáčka. O tom lze však tak nanejvýš spekulovat. A když nechceme spekulovat, je těžké neříci, že tento způsob zveřejnění je tak nějak skandální.

Pokud jde o věcnou stránku jmenování a odvolávání členů vlády, podle ústavy prezident jmenuje a odvolává na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády. V případě odvolávání se v ústavě kousek dál ještě praví, že prezident odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády. Z této dvojice formulací vlastně plyne něco, co přímo řečeno není: pokud premiér navrhne prezidentovi odvolání toho či onoho člena vlády, prezident nemá jinou možnost než ho odvolat. Pokud jde o jmenování, prezident sice může jmenovat jen toho, koho premiér navrhne, neznamená to však, že musí jmenovat každého, koho premiér navrhne. (Prezident je tedy vůči premiérovi v trošku podobné situaci jako Senát vůči prezidentovi při jmenování soudců Ústavního soudu.)

To vůbec neznamená, že prezident ve Šmardově případě jednal vzorně podle ústavy. Přesné je říci, že prezident šikovně využil toho, že v ústavě je jakási díra. Je těžké se zbavit podezření, zda tam náhodou není schválně. První český prezident, Václav Havel, se kdysi dostal do složité situace: měl podle žádosti premiéra Zemana jmenovat za ministry Jana Kavana (zahraničí) a Václava Grulicha (vnitro). Z důvodů, které plně chápu, se mu do toho vůbec nechtělo a do médií v té souvislosti řekl: „Jsem povinen odvolat ministra, kterého si premiér už nepřeje, ale u jmenování nových ministrů to není tak úplně jasné. Pokud bych seděl na Hradě jen kvůli tomu, abych podpisoval, co přede mne položí jiní na stůl, tak bych se ve své funkci zesměšnil.“ Obvyklá argumentace automatem na podpisy je úhybný manévr: nešlo tenkrát o cokoli, co kdo položí na stůl, ale o jmenování dvou ministrů (připouštím, že pořádně problematických).

Tak či onak, v ústavě je tedy fakticky a způsobem ne zcela transparentním zahrnuto právo prezidenta vetovat premiérovy návrhy nových ministrů a Zeman toho teď využívá.

Nechtěl bych Havlovi křivdit, protože on této možnosti tenkrát nakonec nejen nevyužil (chcete-li nezneužil), ale navíc to následně zase v tisku zdůvodnil: „Podle mého výkladu ústavy i podle výkladu ústavních právníků mohu jmenování odmítnout. Ale v takovém případě to znamená vážnou roztržku mezi prezidentem a premiérem. Žádný z těchto případů se mi v té podobě nezdál tak vážný, aby stál za politickou krizi.“

Nechci řešit otázku, zda to tehdy stálo za politickou krizi nebo ne, ale upozornit na něco ještě důležitějšího: Havel se snažil jednat zodpovědně a projevil dobrou vůli. A je třeba, pokud jde o ústavnost a zákonnost, zcela důrazně říci: je nemožné zformulovat zákon či ústavu tak, aby je nemohl nikdo obejít ani zneužít.

Základní podmínkou zákonnosti je elementární dobrá vůle ve společnosti.

Na vysokých ústavních činitelích přitom záleží v první řadě. Pokud jsou pro vysokého státního činitele ústava a zákony jen příležitostí k tomu, aby je dílem obcházel a dílem zneužíval, pokud je jeho jednání v konkrétních případech soustavně a nápadně naplněno nikoli dobrou vůlí, ale jejím opakem, dostáváme se do velmi těsného sousedství s tím, co naše ústava nazývá velezradou. Což není už jen problém právní, ale zároveň politický a mravní (to slovo nerad používám, bylo ve Velké protikorupční revoluci mnohokrát bráno nadarmo; tady se mu však nedokážu vyhnout).

 

Babiš přitvrzuje a situace se mění

Premiéru Babišovi nelze nepřiznat, že se ke kandidatuře pana Šmardy už dříve vyjadřoval zdrženlivě a odkazoval na to, že navrhnout ho mu ukládá koaliční smlouva a že mu na pokračování koalice s ČSSD záleží. Komentátoři poukazují, že je pod tlakem vzhledem ke svému problému se střetem, zájmů a s Čapím hnízdem. Ti, kteří by ho zřejmě měli rádi i nadále ve hře, ho dokonce skrytě hecují k větší statečnosti. Já si troufnu říci jen jedno: pan Babiš se zjevně na základě úvahy rozhodl, že se mu spojenectví se Zemanem v této době a zejména v této věci vyplácí. Je to zjevné už delší dobu, ale to, co řekl v pátek 16. srpna na Primě, je jasnější než kdykoli dříve: „Já sdílím stejný názor jako prezident, že Šmarda hlavně po jeho nespočetných mediálních vystoupeních není dobrý kandidát. Já říkám za sebe, že s tímto pánem už ve vládě nebudu. Takže to není už dneska problém pana prezidenta, je to i můj problém… Já mám obavu, že na základě jeho vystoupení by ve vládě jen kritizoval.“ A zmínil, že pokud si sociální demokraté nepřejí být ve vládě, měli by to jasně říci.

Andrej Babiš tímto tvrdým vyjádřením zřejmě čelí možnosti, že by snad pan Hamáček chtěl pana Šmardu navrhnout znovu. Ale vlastně tím relativizuje už svůj předchozí návrh pana Šmardy, je to jakési dodatečné porušení koaliční smlouvy podle článku 4 (jo, já ho sice navrhl, ale udělal jsem blbost – častá finta pana Babiše). Smlouva není právně závazná, je to politický dokument, navíc z jeho formulací se ten, kdo nebude mít dost dobré vůle, snadno vykroutí (např. kondicionály: „předseda vlády by měl návrh předsedy příslušné koaliční strany respektovat“).

Situace je zjevná: pan Babiš s panem Zemanem už pana Hamáčka a ČSSD k ničemu nepotřebují. Byla jim užitečná v posledním roce a něco, kdy svou přítomností maskovala to, co se u nás děje, dělala oběma pánům fíkus. Teď už jim jen překáží. Mouřenín splnil svou roli, mouřenín může jít. Není vůbec divné, že odchod z vlády najednou horlivě podporují i lidé jako Zimola nebo Hašek. Pro Zemana a Babiše by byl odchod ČSSD do opozice pohodlným řešením.

Pokud by v této politické situaci chtěla ČSSD vyvodit všechny důsledky a z vlády odejít (tj. projevit statečnost), znamenalo by to, že Zeman s Babišem to nadšeně přivítají a nikoli jen nepříliš významné ministerstvo kultury, ale především klíčové rezorty vnitra a zahraničí si obsadí svými lidmi. Změna na klíčových ministerstvech bude znamenat velmi výraznou změnu politické situace. Zároveň se předem otvírá příležitost pro nejrůznější odvraceče nedozírných následků, zastánce zásad „co je skutečné, je rozumné“ a „svoboda je poznaná nutnost“, tedy stručně řečeno pro nejrůznější zrádce. Radikální rozhodnutí by ovšem od pana Hamáčka vyžadovalo pevnost, kterou nemá, a od ČSSD soudržnost, které se jí nedostává.

Pokud se ovšem pan Hamáček a předsednictvo rozhodne ustoupit, vůbec si nepolepší. Řeči pana Babiše o tom, že „ČSSD chceme, ale bez Šmardy“ jsou jen úhybný manévr. Pan Babiš ví, že pokud bude pan Hamáček souhlasit, ve vládě zůstane, ale vykastrovaný. Bude ve vládě za hadr a onuci, ztratí důvěru v členstvu i ve veřejnosti. A svou dosavadní nedůstojnou roli fíkusu bude hrát i poté: on i jeho strana bude i dále klamat lidi u nás i venku, že se vlastně nechumelí. Pan Zeman s panem Babišem si pak za nových okolností s vnitrem i zahraničím poradí taky, jen to snad bude trvat trochu déle. Hesla „z této cesty živi nesejdeme“ i „bráníme nedozírným následkům“ už dávno ztratila jakoukoli věrohodnost.

Pro Hamáčka a ČSSD neexistuje v této situaci jiné než špatné řešení. Jsou na tom trochu podobně jako ČSR v roce 1938: bojovat či nebojovat, výsledek bude stejný. Jen to ČSSD dnes nemůže dávat za vinu nikomu jinému než sama sobě. Velmi bych si přál, kdyby se s tou situací sociální demokraté nějak důstojně vyrovnali: ale to musí udělat sami. Poradit jim jednak nechci a jednak upřímně řečeno ani neumím.

 

A teď ten Únor: co dál?

Pokud sociálně demokratičtí ministři podají demisi, provede dvojice Zeman – Babiš nejspíš rekonstrukci vlády. Nebude pak zapotřebí demise celé vlády ani hlasování o důvěře. Mimochodem podobně jako v roce 1948. Řekl bych, že aspoň někdo z nynějších ministrů ČSSD ve vládě sedět zůstane. A konstituce Nových pořádků bude vlastně v zásadě dovršena.

Daleko moudřejší budeme po příštím týdnu, po jednáních Babiš – Hamáček, Babiš – Zeman, Bartoš – Zeman a Výborný – Zeman, a konečně po jednání předsednictva ČSSD.

Tak jako tak zbude slabá parlamentní demokratická opozice (není žádná náhoda, že se prezident příští týden schází s předsedou Pirátů a Lidovců – proč nezkusit, jak to všechno ještě drží pohromadě; zejména u Pirátů má myslím docela šanci). Je třeba konstatovat, že zatím tato opozice vlastně zatím nedokázala skoro nic.

Pak je tu „občanská společnost“, veřejné protesty, zejména Milion chvilek. Je zjevné, že úsilí o obranu zákonnosti (šlo vlastně hlavně o státní zástupce) bylo namířeno špatným směrem. Problém se otevřel jinde: ne v prokuratuře, nýbrž v politice. Kromě toho „občanská společnost“ na to, co se bude mlít tento týden, zatím nereagovala a vzpomínková akce k 21. srpnu 1969 sama o sobě s tím, co se tu zrovna dnes děje, nesouvisí.

Pan Zeman si pro eskalaci případu Šmarda týden kolem 21. srpna 1968 zjevně zvolil citlivě a s využitím mezinárodních zkušeností.

Přesto nechci končit v depresi. Jsou tu tři věci, které neztrácejí na naléhavosti. Jsou živé, tak říkajíc rozpracované a navzájem jedna s druhou souvisí.

Za prvé: ústavní žaloba na prezidenta. Senát ji vypracoval, podání závisí na schválení PS. Je možné říkat, že to nemá šanci. Jenže nejsme v tak luxusní situaci, abychom mohli dělat jen věci, které mají šanci na úspěch. Naděje na úspěch vzniká ostatně jen tím, že se člověk snaží o věci, které samy o sobě, bez něho, šanci na úspěch nemají.

Za druhé: volby (nejdůležitější jsou samozřejmě ty do PS, a to co nejdřív to půjde).

A za třetí, to nejdůležitější a nejtěžší: aby volby vůbec měly nějaký smysl, je třeba, aby bylo koho volit. V současné době tomu tak není. Možný program je v tom základním jednoduchý, ale nikomu se do něho nechce: odstranění Nových pořádků a obnova polistopadové demokracie. To znamená v první řadě: Antizeman a Antibabiš. Zdůrazňuji ovšem, že zrovna tohle je program, od něhož se dnes všichni unisono distancují.

Echo24.

publikováno: 22. 8. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Nemáme klíč – seznam agentů KGB ČSSR

Sověti si své satelity hlídali velmi důkladně. Nikdy jim zcela nedůvěřovali. Právě proto neponechávali nic …

Nerušeně konzumovat, tak si dnes vykládáme svobodu!

„Pohřbívat ateistickou celebritu v katedrále mě irituje,“ říká Vojtěch Razima (1968), aktér demonstrací, jež předcházely sametové …

Svět ve stavu nouze

Planeta se kvůli lidskému působení nachází ve stavu klimatické nouze, a pokud se státy v nejbližší době …

Kultura 3.0 a literatura jako věda o člověku

Když člověk v zapadlém koutě světa zavítá do špeluňky, a může to být putyka, taverna, guesthouse, bar, …

Divokým Kurdistánem

Kurdistán jsem navštívil mnohokrát. Turecký, irácký, íránský i syrský. Navštívil jsem relikty kurdského osídlení v Arménii a Ázerbájdžánu. …

Duté oslavy jako kamufláž eklsrabu

To, že se oslavují státní svátky, je běžné všude na světě. Nejde ovšem jen o to, …

Ve stručnosti je síla, básněte

Mám rád přirozené dorozumívání, mluvenou a psanou řeč. Mám rád češtinu. Mám rád i jiné jazyky, protože …

Za co medajli čínské bohemistce?

Vyznamenávat propagátory české kultury v jiných zemích je skvělý nápad. Tedy byl by, kdyby se ho …