Všichni obžalovaní měli původně dostat trest smrti

Herec Jan Přeučil (82) nikdy nezapomene na říjen 1949, kdy jako dvanáctiletý chlapec přišel na dlouhá léta o otce, který byl zatčen a obžalován v procesu s Dr. Miladou Horákovou. František Přeučil byl v té době spolumajitelem nakladatelství Pamir, blízkým přítelem Jana Masaryka a poslancem Národního shromáždění za Stranu národně socialistickou.

  

Marcela Kohoutová: Jak jste tu hrůzu ze zatčení tatínka, a následujícího procesu vnímal?

Jan Přeučil: Já jsem svého otce velmi miloval a jeho výchova mě i mé mladší sestry Marty byla velmi demokratická. Vzpomínám si, že to bylo v půl páté ráno, kdy k nám vtrhlo 12 chlapů, prohledali celý byt a tatínkovi nasadili pouta. Maminka byla v šoku, malá sestřička Marta ještě nechápala co se děje. Já nikdy nezapomenu na jeho poslední slova, kterými se se mnou loučil: Přistoupil ke mně a řekl:„Jenčo, teď jsi tady jediný chlap, tak se o ty holky postarej,“ a dal mi pusu. A my jsme se pak museli do 24 hodin vystěhovat z našeho krásného bytu. Za několik měsíců začal ten vykonstruovaný proces s Miladou Horákovou. V té době jsme tatínka nesměli vidět, až když byl odsouzený, tak mu dovolili se s námi setkat. Otec mi po letech vyprávěl, že všichni obvinění byli během výslechů tak zdeptaní, že se ani navzájem nepoznávali. Nesmírně prý obdivoval především M. Horákovou, jak byla statečná a jak se snažila vzít co nejvíc viny na sebe, aby ochránila další obviněné.

 

Dostal doživotí, ale hrozil mu také trest smrti. Tušil vůbec váš otec, co rozhodlo o tom, že právě on nedostal nejvyšší trest?

Když jsme zjistili, že dostal jen doživotí a ne trest smrti, tak jsme se všichni doma štěstím objímali. Původní návrh byl ten, že celá skupina kolem M. Horákové má dostat trest smrti. Naštěstí sovětští poradci prý upozornili, že by to ve světě mohlo vyvolat velkou nevoli, tak bylo rozhodnuto, že trest smrti nakonec dostanou jen 4 lidé.

První návštěvu u otce jsme pak měli na podzim roku 1950 ve věznici na Mírově, kdy nám dokonce dovolili se ho i dotknout. To byla jediná návštěva, kdy jsme mohli mít i osobní kontakt. Táta byl prvních pět let na Mírově a pak skončil v Leopoldově, což byla děsivá věznice. Během návštěv byl za tátou bachař, za mnou bachař, mezi námi zadrátované sklo, nesměli jsme se dotknout, nad námi mikrofon, který hlídal, o čem se bavíme a návštěva směla trvat jen 15 minut. Otec nám směl každý týden psát dopisy a on se i v těch dopisech snažil nás vychovávat. Dodnes je mám některé schované.

Nejhorší bylo, že maminka ten neustálý psychický nátlak nakonec nevydržela, protože svého muže velmi milovala. Její srdíčko to nevydrželo a ona předčasně zemřela v necelých padesáti letech na Vánoce v roce 1960. A já jsem nakonec musel tuhle smutnou zprávu oznámit během návštěvy tatínkovi. Jednou, když ve věznici v Leopoldově vznikla nějaká vzpoura, tak byl dokonce označen za hlavu vzbouřenců, proto mu bylo přidáno ještě 2 a půl roku k trestu navíc. Původně dostal doživotí, ale pak mu to během let změnili „pouze“ na 25 let, jenže díky té vzpouře dostal 27 a půl roku.

Poslední roky vězení pak otec prožil ve Valdicích.

Později mi otec často o letech v kriminále vyprávěl. Když prý byl tři měsíce zavřený na samotce, ani nevěděl, jestli je den nebo noc. Nachodil prý po své třímetrové cele za den až 10 kilometrů, aby měl pohyb, a když jednou objevil na zdi nějakého broučka, tak si s ním hodinu povídal, aby se z té samoty nezbláznil.

 

A kdy byl váš otec z vězení propuštěný a jak se mu dál žilo?

Tátu propustili v roce 1963 ale s podmínkou na 7 let. Stačilo, že by si třeba zapomněl koupit lístek na tramvaj a šel by okamžitě znovu do kriminálu.

Když se táta vrátil z vězení, tak se se svými spoluvězni pravidelně stýkal. Já jsem od nich často slýchával, že můj otec byl pro ně velká osobnost, která jim dodávala sílu a naději, aby tu hrůzu vůbec dokázali přežít.

Po návratu tatínek založil Klub Milady Horákové, znovu se oženil a s manželkou si pořídili domeček v Černošicích. Poprvé, kdy otec mohl veřejně promluvit o nespravedlivém procesu s M. Horákovou a všech těch hrůzách, to bylo až v roce 1968. Jenže pak přijeli Rusové a musel zase dlouhá léta mlčet. V podstatě až po sametové revoluci mohl o všem mluvit naprosto otevřeně, dokonce měl také řadu besed i ve školách.

Nakonec otec ovdověl podruhé a zůstal v domě sám. V březnu roku 1996 večer najednou zazvonil telefon, ať rychle přijedu do Černošic, že dům hoří. V domě byl prvorepublikový systém podlahového topení a došlo tam prý k elektrickému zkratu. Když jsem přijel, tak dům už byl v plamenech. Tatínek spal a hasiči ho nemohli najít, a když ho našli, tak už bylo příliš pozdě. Takže i jeho odchod z tohoto světa byl velmi symbolický, protože otec byl velkým obdivovatelem myšlenek Jana Husa.

 

František Přeučil byl také blízkým přítelem Jana Masaryka. Jak na oblíbeného politika vzpomínal a co si myslel o jeho sebevraždě?

S Janem Masarykem se sblížil v době, kdy byl poslancem Národního shromáždění. Ministr o mém otci dokonce řekl W. Churchillovi, že v Praze je nový hodně zajímavý politik, velmi energický a velký vyznavač demokracie. Masaryk tátu musel asi hodně vychválit, protože Churchill otci napsal dopis, že se o něm dozvěděl od Jana Masaryka a že mu drží palce v další politické kariéře. Ten dopis měl otec pečlivě uschovaný, ale při tom tragickém požáru se mnoho cenných věcí zničilo a tenhle dopis byl, bohužel, mezi nimi.

Otec se s Janem Masarykem pravidelně stýkal, nejen politicky, ale i soukromě a vždycky mi říkal, jak si ho vážil a jak na něm obdivoval jeho úžasný smysl pro humor. Co se týče nevyjasněné sebevraždy, tak v ní také nevěřil a byl přesvědčený, že kdyby Masaryk chtěl spáchat sebevraždu, tak by to udělal úplně jiným způsobem.

 

Co by dnes vzkázal mladým lidem, kteří už nevědí, čeho byl komunismus schopen?

Vím, že tátu hodně mrzelo, že v našem parlamentu je stále komunistická strana a že nebyla po sametové revoluci zakázaná. Komunisti dokázali lidi tak zblbnout, že prý dokonce učitelky v mateřských školkách spolu se svými malými žáčky prosili KSČ o to, aby všichni obžalovaní z procesu s M. Horákovou byli co nejpřísněji potrestáni. Ten seznam mateřských škol s podpisy učitelů skutečně existoval.

A co by vzkázal dnešním mladým lidem? Hlavně aby si vážili toho, v jaké zemi žijí a aby chránili svobodu a demokracii!


Malý Jan s tatínkem v létě 1940

Jan s mladší sestřičkou Martou

 

F. Přeučil s manželkou a malým Janem, 1941

F. Přeučil s druhou manželkou v roce 1992. (Fotografie z rodinného archivu J. Přeučila)

publikováno: 31. 8. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


V režii československých oligarchů – dokonáno

V Česku žijeme v oligarchickém systému. Píše o tom ve svém čerstvém zásadním textu Jan Jandourek. Má pravdu …

Kultura zas jako rukojmí

Pražský primátor Hřib si ze „sesterské smlouvy“ s Pekingem přeje odstranit bod o souhlasu Prahy s politikou jedné …

Justice není spravedlnost

Na podobu zákonů má vliv především momentálně vládnoucí moc, idea, s jejíž pomocí svou vládu legitimuje, …

Výstavka úspěchů národního… „chozjajstva“

Tak jsem včera zase slyšel, že Babiš je úspěšný premiér. Dokonce nejlepší za posledních 20 …

Venkov jsme nepotřebovali, tak je skoro po něm

Odborník na zemědělství, František Havlát, říká, že stojíme na prahu změny, která by pro naši …

Helikoptérová aféra

Je obecně známo, že dostat se za oponu, od roku 1946 zvanou železná, bylo velmi …

Žádné „dobro“ neomlouvá zlo

Dumat nad vztahem dobra a zla je dosti ošidné, neboť se svým způsobem jedná o individuální, intimní …

Sami si diagnostikujte arogantního blbce, aneb o hybris a Nemesis

Nedělej ty vánočky tak kolosální, aby se ti nerozpadly vlastní mocností, prý říkávala Werichova babička …