Vražda Václava a Ludmily byly omyly? Nebo vůbec nebyly? 

V knize vydané koncem osmdesátých let je možno číst: „Libické události z 28. září 995 byly nepochybně hrůzným činem, ale současně budiž řečeno významným historickým aktem. Tehdy se totiž vytvořily reálné podmínky ke konečnému uzavření další fáze dlouhodobého procesu vznikání feudálního českého státu v přirozených zeměpisných hranicích a současně i předpokladu k dotváření jádra českého středověkého národa. Tedy těch nejpodstatnějších společenských celků, které se rozvíjejí dodnes.“

Podívejme se na citát podrobněji. Má dvě části. V první se charakterizuje činnost přemyslovského vojska na Libici 28. září 995, v druhé význam tohoto činu. Stojí na povšimnutí, jak opatrně a šetrně nazývá historik řádění Boleslavova vojska. Historik pro ně nenachází přiléhavějších slov (vraždění, zločin), protože cítí, že by takovým ostrým mravním soudem oslabil údajný pozitivní význam činu, jak ho uvádí v druhé, podstatně rozsáhlejší části citátu, činu zakládajícího český stát a jádro českého národa.

Renomovaný historik raného středověku jde ještě dál. Svatováclavská historie, jak ji tradují legendy, zná dvě vraždy. Zmíněný historik obě vraždy navrhl vymazat z historie. Svatá Ludmila nebyla zavražděna, byla jen obětí pohanského kultu, jehož jedním pravidlem bylo, že kněžna musí do záhrobí následovat svého zemřelého chotě. Předtím než shoří s mužem na hranici, je uškrcena jakousi textilií. Historik se neobtěžoval vyrovnat se např. s otázkou, jak se kněžně dařilo léta a léta přežívat smrt Bořivoje a proč si až po letech vzpomněli učinit zadost pravidlu pohanského kultu.

Rozborem tuším Gumpoldovy legendy dospěl historik k závěru, že boleslavská vražda nebyla vražda, ale nedorozumění.

Čeští historici se při různých příležitostech zapřísahají vůlí k objektivitě. Na obou příkladech jsem chtěl ukázat, že české historiografii hrozí pragmatismus, který se často velmi obratně za vědeckou objektivitu skrývá. V případě svatováclavské historie však pragmatický záměr Dušana Třeštíka vystrkuje rohy. Třeštíkova nechuť k církevním motivům v národní tradici je příliš velká.

Nejnovější historie je na tom z tohoto hlediska ještě hůř než historie starších období. Dobře je to vidět na vztahu české historické obce k vyhnání sudetských Němců. V mnoha diskusích s historiky jsem uznamenal, že v pravdivém pohledu na věc jim braní falešná vidina politických důsledků.

Jednou jsem při jakémsi televizním pořadu vyskočil ze židle, když jsem slyšel historika, ano historika J. Valentu omlouvat vraždění nevinných Němců v prvních měsících po válce tím, že „to byla válka“. Ujde-li historikovi, že válka skončila 8. května, je to na pováženou.


Prostor 1997/33

publikováno: 28. 9. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …

Panna není pannou

Z rozbité Immaculaty se zachovalo duše dost. Jestli je na něco u křesťanů spoleh, tak určitě …

Greta v továrně na sny (komentář k slovům i emocím)

23. září: Greta Thunbergová má projev na klimatickém summitu OSN v New Yorku. 23. září: Kritikové …

Verše pro poslední lidi o mravencích a vlcích

„Žijeme dnes uboze“, pravil Milan Machovec. Nijak se nevzrušoval začátkem milénia ani nedojímal výročími listopadu, …

Karel Gott, náš český Héraklés

Tenhle týden jsem pochopil, že Karel Gott je náš současný nejdůležitější mytický hrdina. Mýty jsou …

V předklonu před Čínou se blbě myslí za sebe

Minulý týden probíhaly mohutné oslavy 70. výročí založení ČLR a o poznání rozpačitější oslavy 70. výročí navázání …

Sekáček na maso pod čínskými scannery

Promiňte, je to po prvé, co něco píši, takže to asi nebude perfektní. Mám to …

Černooký bača ovečky zatáčá

Je velmi obtížné vnějšímu pozorovateli vysvětlit co se to u nás vlastně děje. Proč zrovna u nás …