Šanci z roku 1989 jsme promarnili

Když jsem na podzim roku 2013 psal o tom, že se u nás změnil režim, narazilo to na zásadní odpor zejména v časopise Respekt. Podobné stanovisko ovšem dnes zastává např. i předseda nejsilnější opoziční strany Petr Fiala (viz můj článek Vize Petra Fialy).

Možná by bylo dobře se nad proměnami české společnosti v posledních šesti letech zamyslit znovu, zejména v souvislosti s politickými událostmi posledních třech – čtyřech měsíců.

Na jaře proběhly mohutné demonstrace na obranu „justice“ (rozuměj státních zástupců), proti Andreji Babišovi a jeho ministryni spravedlnosti Benešové. Na té poslední na Letenské pláni bylo skoro tři sta tisíc lidí, bylo to nepochybně největší protestní shromáždění v Praze od roku 1989. Lidé se rozjížděli na prázdniny s dobrými pocity. Dnes, po pár měsících, vypadá všechno docela jinak.

Chtěl bych mluvit o třech významných událostech, které svými důsledky překreslily politickou situaci v zemi. Jde přitom jen o závěrečné akordy dění, které probíhalo průběžně v posledních šesti letech. Především nový vývoj v kauze Čapí hnízdo, za druhé osud ústavní žaloby na prezidenta Zemana, a konečně závěrečná kapitulace ČSSD (jedné ze stran, které tvořily pilíře polistopadového politického vývoje u nás) před Zemanem a před Babišem.

 

Nové pořádky

Termín si vymyslil Andrej Babiš jako protiklad ke „Starým pořádkům“, jak opovržlivě nazýval polistopadovou demokracii. Jistě, měla vážné chyby, bylo třeba o nich hovořit a taky se to dělo. Jak ale v hrubých obrysech vypadají ty Nové pořádky, které ji dnes nahradily? Jistě, nejde o ideologicky podložený monolit, jakým byla například bolševická Ruská říše (říkalo se jí tajnosnubně Tábor míru a socialismu). Protagonisté se čas od času rvou jako psi, to se např. v bolševickém Rusku a jeho satelitech dělo jen v zákulisí. Ale ideová pojítka se najdou a od těch starých se v některých věcech zásadně neliší – větší či menší sympatie k autokratickým východním režimům, nedůvěra k rozloženému a prohnilému Západu (jistě, je ve vážné krizi), sklon k politické demagogii, manévrující „vůlí lidu“ a mechanismy „přímé demokracie“ (významný pokrok byl učiněn už v roce 2013 uzákoněním a následným uskutečněním přímé volby prezidenta). A nalézají čím dál tím snadněji společnou řeč.

Nové pořádky už ovládly legislativu, tedy její podstatnou část, Poslaneckou sněmovnu (Senát PČR má při vší úctě poměrně slabé postavení, omezuje se vlastně ve většině případů na jakési právo veta, které je možné přehlasovat nebo jinak oslabit). Většina ANO, SPD a KSČM, k níž se čím dál tím víc přiklání i ČSSD a občas (např. v usnesení o „zločinech privatizace“) i Piráti, je prakticky nepřehlasovatelná. V exekutivě vládne nerovné spojenectví ANO s ČSSD, podporované dohodou o toleranci s KSČM (z níž se ČSSD alibisticky vyvlíkla). A k exekutivě patří v neposlední řadě i přímo zvolený prezident Miloš Zeman.

Čili, trochu (ne moc) zjednodušeně řečeno: Nové pořádky = Babiš + Zeman + Okamura + Filip.

Otázka zní: lze tuto rybí polévku vůbec změnit zpátky v akvárium, tj. v polistopadovou demokracii? A jak se toho má dosáhnout? Závěr zdůvodnění v ústavní žalobě Senátu PČR na prezidenta obsahuje hezkou úvahu o tom, že dnes není k tomu, aby se demokratický systém proměnil v něco, co s demokracií nemá mnoho společného a odkud už není návratu, nutný ozbrojený převrat či něco podobně dramatického. Stačí poklidný samovývoj. Jsme tak daleko už dnes? Rád bych pořád věřil, že návrat není nemožný. Jen si myslím, že bude nesmírně pracný a bude trvat dlouho.

 

Čapí hnízdo

Zvláštní problém dnešního politického a novinářského žargonu je zastírání a bagatelizace problémů. Je to neodmyslitelná součást „nechumelismu“. Tak například, když je řeč o způsobu vládnutí Miloše Zemana, mluví se učeně o posunu k „prezidentskému“, případně „poloprezidentskému“ systému, abychom si nemuseli připustit, že jde o posun k samovládě a libovůli. U Andreje Babiše je zase řeč o „střetu zájmů“ (ti nejodvážnější hovoří o „obřím střetu zájmů“), abychom si nemuseli přiznat, že v těle demokracie se rozbujelo něco, co je zároveň obří podnik, silné politické uskupení a mohutná mediální lobby. Zhoubný nádor, něco, co do demokracie nepatří, protože to likviduje svobodnou a rovnou politickou soutěž.

Čeští politici a čeští intelektuálové jsou přesvědčeni, že aby náš prostý lid pochopil vážnost situace, je třeba politický problém převést do nějaké všeobecně pochopitelné roviny, tj. např. na zlodějinu. Je mi líto, ale to je pohrdání veřejností.

Když se problém tahle transformuje, začnou do té interpretace novináři a politici vkládat velké a zcela nepatřičné naděje. To, co by měli řešit politici, se předává do péče policistům a státním zástupcům, aby to vyřešili za nás. Tím se věc nenáležitě posouvá směrem od podstaty věci (viz výše, kumulace politiky, podnikání a novinářského lobbismu). Navíc se nakládá na policii a státní zástupce (obojí jsou součástí exekutivy) velká zátěž, kterou by nebyli schopni unést ani ve vyváženém demokratickém systému.

Nechci problém „Čapí hnízdo“ bagatelizovat. Je to velmi problematická věc, jíž by se měl v každém případě zabývat soud. Zároveň je pravda, že jde o částku nevelkou ve srovnání s tím, jaké sumy se vyskytují ve velkopodnikání, i ve srovnání s majetkem pana Babiše. Jeho chování mi připomíná svéráznou realizaci známého přísloví „dobrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí“. Věc se taky rozjela a probíhala v době, kdy pan Babiš ještě nebyl v politice, a jak rád zdůrazňuje, kdyby nešlo o něho, nebyl by údajně kolem toho takový kravál. Asi proto, že by v tom případě pana Babiše už dávno bez velkého kraválu soudili a možná už taky odsoudili. Zametat kauzu pod koberec je nepřípustné, zároveň se nedá očekávat, že by se jejím vyřešením vyřešil i náš hlavní problém, problém Nových pořádků. Podstata věci je atentát na svobodné a rovné soutěžení politických subjektů a případ Čapí hnízdo je jen průvodní jev.

Pokus převést podstatnou část problému Nových pořádků na hospodářskou kriminalitu narazil nyní na pevnou hráz Nových pořádků a vypadá to, že nebude možné řešit ani průvodní trestněprávní problémy: vždyť se vlastně nic nestalo, že?

Mnoho lidí zjevně očekávalo, že se stane něco podobného jako v roce 2013. Tehdy řada rozjetých kriminálních afér fakticky smetla Nečasovu vládu a otevřela cestu Babišovi a Novým pořádkům. Nové pořádky jsou dnes už konsolidované a dokáží podobnému ataku čelit. Rozbít demokracii je lehké, rozbít etablované Nové pořádky víc než těžké.

A za druhé: havlovská teze o pravdě a lásce vítězící nad lží a nenávistí je velmi hezká. Po listopadu 1989 proběhly čas od času pokusy, aby se pravda a láska neprosazovala zápasem více či méně zkorumpovaných politických stran, ale přímo: ve spojenectví „občanské společnosti“ a jejího novinářského předvoje s policisty a prokurátory. Považuji to za velmi nešťastnou variantu liberální demokracie. Pozná se to podle výsledku: jediné, co se nakonec stalo, je to, že Nové pořádky jsou teď vůči této podloudné technice imunní.

 

Ústavní žaloba na prezidenta

Miloš Zeman je nepochybně i díky své vysoké a okázalé státní funkci dominantní představitel Nových pořádků: jakási poněkud groteskní obdoba Svatovítského chrámu v architektuře nynějšího politického uspořádání. Jeho zvolením v přímé volbě si taky před šesti lety Nové pořádky otevřely vrata k realizaci. Tím nemá být řečeno, že je ze všech nejvýznamnější: rozhodně ale nejhlučnější. Dokáže nadělat nejvíc kraválu, podobně jako Porthos ve Třech mušketýrech.

Prosazuje se ve dvou polohách:

Jednak si uzurpoval vliv na zahraniční politiku, kde se energicky orientuje na orientální despotické režimy (Čína a Rusko). Jeho aktivita, jak celkem prokazatelně dokládá ústavní žaloba, během obou period jeho vládnutí geometrickou řadou vzrůstá.

A za druhé, úspěšně v praxi prosazuje velmi mírně řečeno problematický výklad ústavy. Jakýpak „poloprezidentský“ či „prezidentský“ systém: jednoduše řečeno, jde o samovládu a politickou libovůli.

Je pravda, že v obojím má ještě velké rezervy (protagonisté Nových pořádků si naštěstí pořád navzájem trochu překážejí). Ale v ničení demokracie pokročil zcela výrazně.

Prezident je neodpovědný. Tato neodpovědnost je nejen dána jeho letorou, ale je zároveň přímo zakotvena v ústavě a navíc ještě neformálně posílena přímou volbou. Fakticky z ní plyne, že je během výkonu své funkce neodvolatelný. Kromě jednoho jediného, prakticky dosud úplně neschůdného způsobu.

Podle ústavy může být prezident odvolán jednak pro „velezradu“, tj. pro jednání směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky či proti jejímu demokratickému řádu, jednak pro hrubé porušení ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku. Operetně patetické, nic neříkající a zároveň od aplikace odrazující slovo „velezrada“ se octlo už v československé ústavě z roku 1920. Ta je v této záležitosti očividně střižena podle článku II. oddíl 4 Ústavy Spojených států; avšak tam hovoří jen jednoduše o „treason“. Proto se ve francouzských překladech této pasáže americké ústavy taky uvádí trahison (a ne haute trahison) a v německých Verrat (a ne Hochverrat).

V USA (a analogicky to bylo i v první ČSR) je žalobcem dolní komora a roli soudu plní horní komora, tedy senát. Z toho plyne, že žaloba má být poslední obranou před destrukcí demokracie, což je vždycky a legitimně taky politická, nikoli jen právní záležitost. V naší současné úpravě je žalobcem senát, jeho rozhodnutí ovšem musí potvrdit svým souhlasem poslanecká sněmovna (k obojímu je třeba ústavní většiny). Rozhoduje pak Ústavní soud. V nynějším okamžiku, kdy mají Nové pořádky pod kontrolou exekutivu a legislativu, je vlastně tato žaloba neprůchodná. A za druhé, Ústavní soud je při rozhodování o věci, která by (v případě „velezrady“) byla nutně a legitimně i politická, velmi přetížen, a ten náš teď, řekl bych, vzhledem k domácím specifikům dvojnásobně. Ve srovnání např. se Senátem amerického Kongresu. Na druhou stranu platí, že americký prezident je v jiném, o hodně silnějším postavení než ten náš (přesněji řečeno než byl ten náš před ústavními inovacemi Miloše Zemana).

Ústavní žaloba tedy v Poslanecké sněmovně neprošla a dalo se to čekat. Přes to přese vše bych chtěl zdůraznit, že (na rozdíl od pokusu zbavit se Andreje Babiše prostřednictvím policie a státních zástupců, kteří na to ostatně ani nemají) podání ústavní žaloby bylo správné a mělo smysl. Je to nyní formálně vzato jediný způsob, jak ústavní cestou zkomplikovat život politikovi, který ohrožuje základy polistopadového „demokratického řádu“ České republiky v domácí i zahraniční politice. Podstatné rovněž je, že byla poprvé komplexně zformulována obžaloba. Během projednání se ukázaly její přednosti a slabiny. Je třeba ji napsat znovu a lépe: s důrazem na to, že nejde jen o „hrubé porušování ústavy“, ale i v obou věcech, které jsem zmínil na počátku tohoto oddílu, o jednání proti demokratickému řádu České republiky (včetně možného ohrožení její suverenity v zahraničněpolitické oblasti). V dikci české ústavy je tato činnost zařazena pod vznešený teatrální pojem „velezrada“, já si to nevymyslil. A podat zdokonalenou žalobu znovu. Do roku 2023 je na to dost času.

Namítá se a bude se namítat, že si našeho prezidenta dvakrát po sobě legitimně zvolil lid, tj. my všichni. Jistě, i lid (to jest my všichni) se může mýlit. A zároveň i lid, tj. nás všechny, je možné přesvědčit, že se zmýlili. Pan prezident nám pro to nechtě poskytuje čím dál tím víc argumentů. A zodpovědný a chytrý člověk se nepozná podle toho, že se nikdy nemýlí, ale podle toho, že je schopen své omyly nazřít. Na tom bychom teď měli pracovat.

 

Odvolávání a jmenování ministra kultury

Mezi depresivní události letošního léta je třeba ještě zahrnout potupnou kapitulaci nynějšího vedení ČSSD před Milošem Zemanem (a Andrejem Babišem) ve věci odvolávání a jmenování ministra kultury. Budu stručný, už jsem tu o tom psal. Nynější vedení sociální demokracie de facto přistoupilo na Zemanův výklad ústavy a přiznalo mu právo podle libosti zdržovat žádost o odvolání ministra a vetovat jmenování ministra. V ústavě je v tomto směru díra. Nemohu se ubránit přesvědčení, že tam byla kdysi uměle vytvořena, aby umožnila tehdejšímu prezidentovi Václavu Havlovi účinněji ovlivňovat složení vlád. Díru nakonec pořádně využil až Miloš Zeman.

ČSSD podstatně přispěla k tomu, že se formou precedentu (a po zamítnutí žaloby na prezidenta, jež ČSSD alibistickým způsobem hlasování vlastně podpořila) tyto pravomoci výrazně rozšířily. ČSSD se po dlouhou dobu pokoušela budovat si image „strany vládní koalice s lidskou tváří“. Toto image je po jejím letním chování ve věci Šmarda a po hlasování o ústavní žalobě na prezidenta v PS fuč. Z ČSSD zbývá už jen něco mezi hadrem na podlahu a přisluhovačem Nových pořádků.

Neříkám to vůbec s žádnou radostí, považuji a vždycky jsem považoval sociálně demokratickou stranu za nutnou a důležitou součást demokratického politického spektra. Snad by bylo dobré, kdyby se lidé v sociální demokracii, které tato proměna ČSSD trápí (a já pevně věřím, že tací jsou), nějakým způsobem ozvali. Možná se bojí, že by své už tak dost decimované straně ještě víc uškodili. Na jednu stranu to trochu chápu. Ale na druhou stranu a především platí, a to i pro ČSSD: kdo by chtěl zachránit svůj život, ztratí jej.

 

A nakonec

Snažil jsem se tu souhrnně popsat, co si myslím o dnešní dost zoufalé politické situaci. Není pravda, že se nechumelí, milí spoluobčané: jsme po krk v závějích. Jsme v situaci, kdy k proměně České republiky z Nových pořádků v demokracii chybí dvě základní věci: není tu žádný volitelný politický subjekt, který by to chtěl cílevědomě uskutečnit, a žádný aspoň elementární politický program, který by se k něčemu podobnému výslovně a cílevědomě hlásil. Významnou součástí toho programu by muselo být to, čemu všichni od Babiše po ty, co se zaklínají demokracií, říkají opovržlivě „Antibabiš“ a „Antizeman“. A pokud něco podobného nevznikne, je Česká republika vůči Novým pořádkům bezmocná.

A co mne nejvíc znepokojuje (rád bych použil jiného, vhodnějšího slovesa, ale muselo by se vytečkovat), je snaha podloudně zamaskovat toto manko, tento rozvrat demokracie a triumf Nových pořádků spektakulárními oslavami: ty další se mají konat 17. listopadu, v den třicátého výročí událostí, které nám otevřely cestu ke svobodě a demokracii (obojí jsme mezitím prošustrovali). Pořadatelé oslav se na této nemravné potěmkiniádě shodli, např. i s Milionem chvilek.

Ve skutečnosti nemáme co oslavovat. Šanci, kterou jsme dostali v roce 1989, jsme promarnili. Je třeba za prvé se stydět a za druhé napravit to, co jsme promarnili. První je podmínkou druhého, a pokud se budeme pořádně a poctivě stydět za to, co jsme dopustili, máme ještě šanci.

Echo 24.

publikováno: 5. 10. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Nevíte, kde bych sehnal kus svého mozku?

Fanoušci Formanova filmu Přelet nad kukaččím hnízdem či jeho knižní předlohy Vyhoďme ho z kola ven …

Nemáme klíč – seznam agentů KGB ČSSR

Sověti si své satelity hlídali velmi důkladně. Nikdy jim zcela nedůvěřovali. Právě proto neponechávali nic …

Nerušeně konzumovat, tak si dnes vykládáme svobodu!

„Pohřbívat ateistickou celebritu v katedrále mě irituje,“ říká Vojtěch Razima (1968), aktér demonstrací, jež předcházely sametové …

Svět ve stavu nouze

Planeta se kvůli lidskému působení nachází ve stavu klimatické nouze, a pokud se státy v nejbližší době …

Kultura 3.0 a literatura jako věda o člověku

Když člověk v zapadlém koutě světa zavítá do špeluňky, a může to být putyka, taverna, guesthouse, bar, …

Divokým Kurdistánem

Kurdistán jsem navštívil mnohokrát. Turecký, irácký, íránský i syrský. Navštívil jsem relikty kurdského osídlení v Arménii a Ázerbájdžánu. …

Duté oslavy jako kamufláž eklsrabu

To, že se oslavují státní svátky, je běžné všude na světě. Nejde ovšem jen o to, …

Ve stručnosti je síla, básněte

Mám rád přirozené dorozumívání, mluvenou a psanou řeč. Mám rád češtinu. Mám rád i jiné jazyky, protože …