Sekáček na maso pod čínskými scannery

Promiňte, je to po prvé, co něco píši, takže to asi nebude perfektní.

Mám to štěstí, nebo um, že jsem byla letos na jaře pozvaná vystavovat do Číny a to přímo do Jindendzen, kolébky porcelánu asi hodinu letu na západ od Šanghaje.

Moc se mi líbilo, že před výstavou jsme měli 1–2 dny volna na aklimatizování. V cizí zemi já nejraději chodím na lidové trhy, kde se život nejlépe pozná. Tam plavou živí krabi ve štoudvi, je tam zelenina, která nevím, jestli není ovoce, ani jak se jí a jak se upravuje. Zeptat se nemohu, vše je čínsky, anglicky umí jen málo trhovců, a to jen napočítat do deseti. A když si koupím koláčky, raději je hned ochutnám, aby náhodou nebyly slané.

V restauraci „u mamky“, kde jsme v poledne jedli měli krásné bambusové sítko s víčkem na napařování jejich knedlíčků, daleko nadýchanějších než ty naše. Moc jsem po takovém bambusovém cedníčku toužila a tak jsem na trhu vymetala všechny „domácí potřeby“ a můj batůžek se rychle plnil, zatěžkán kolíčky na prádlo, struhátky jak z prehistorie. Se slzou v oku jsem přešla velké wok pánvičky. Kufr jsem v té době měla ještě plný keramiky na výstavu.

Až v jednom tom stánku „vše do domu“ jsem objevila sekáčky na maso, úžasné z dvojbarevného kovu, rovné i do oblouku, na sekání nebo na krájení kýváním.

Hned jsem myslela na Abela, mého kluka, jak by šťastný v letní kuchyni takovou mačetou, porcoval kachnu i sekal najemno petrželku.

Batoh už byl těžký, tak jsem se rozhodla pro jeden rovný, s tím, že se pro ten do oblouku vrátím, jen co to bude možné.

A letím instalovat výstavu.

Jen co jsem doletěla, hned jsem se chlubila mým spoluvystavujícím svými nálezy z trhu. Naposled jsem si nechala, jako zlatý hřeb SEKÁČEK.

Sarah, italská Němka, nebo snad německá Italka, mi s milým úsměvem řekla: „Jó, holka, jenomže to nedovezeš!“

Proč? Tak pěkný?

„Ty přece jedeš zpět do Šanghaje vlakem a na nádraží v Číně máš stejné prohlídky jako jinde na letišti, nic kovového neprojde. A pak i v Šanghaji v metru, to samé. Takže nemáš šanci.“

Smutná jsem byla velice, těžko jsem se loučila s Abelovým sekáčkem. Nejdřív jsem přemlouvala Nelinku, která cestovala se mnou, abychom zpátky letěly, ovšem uznám, že sekáček za 10 oslíků vyměnit za letenku 7x dražší než vlak…

Byla jsem tedy připravena sekáček obrečet, ale až na nádraží!

Já, vychovaná v komunistickém režimu, která si poslední potřebné razítko k emigraci vyřezala z brambory, se jen tak nezaleknu.

Byla to pro mě taková sázka s režimem.

Vracely jsme do Šanghaje normálním nočním osobním vlakem, odjížděl kolem půlnoci.

Zabalila jsem sekyrku dovnitř velkého kufru mezi dva keramické talíře, to snižuje čitelnost. Navrch do zavazadla jsem hezky naaranžovala, co jsem koupila vnoučátkům. Růžové vyšívané šatičky pro Adélku, čínské košilky pro oba, a pro Aloise krasohled.

Na nádraží jsme vyjely dřív, už asi po desáté.

Aby byl čas, kdyby…

Měla jsem v hlavě vše připraveno, přece vím, jak se má lhát, nebo tedy jaká pravda se má říkat v komunistickém režimu.

Taxikář přijel na čas, ale neustále flusal dlouhé smrkance z okénka, málem jsem se z toho pozvracela.

Konečně nádraží, už je tma a jdeme, každá se dvěma kufry, veliký do south a malý do kabiny letadla.

Nela se svými brusnými kotouči ve velkém zavazadle prošla skener bez úhony. Byla ještě malá, když přišla svoboda, nezvyklá švindlování. Schovala se někde za sloup, když projížděla moje zavazadla.

Malý projel bez problému, ale velký – zasvítila červená a zahoukalo to. Černě oblečení, těžce ozbrojení hlídači gesty žádají, abych kufr otevřela. Otevírám, růžové šatičky, čínské malé košilky, jedna modrá jedna malinová a pak krasohled….

Dělali na mě gesta, jako: řízy řízy, čaky čaky?

Položila jsem upřímné panenky mých modrých očí do jejich tmavých a zavrtěla hlavou.

TICHO, příjemně se usmívám.

Jen slabounké vyprsknutí smíchu jsem slyšela za sloupem.

OK, zavřít!!!

Když konečně vlak přijel, a my nastoupily, Nela se rozhlédla a nenápadně si sundala náušnice, pravé perly, schovala je.

Nebylo ale třeba se bát, zedníci, kupci, babičky jeli tímto vlakem, jeli jen za prací.

Pak drahá sekyrka projela asi tak 5x skenerem v metru, protože i do metra dává člověk v Číně zavazadla ke kontrole, aby na poslední štaci zmizela v tunelu zavazadel do podpalubí na letišti Pudong směr EVROPA.

Tak to v Číně vše bezvadně funguje i nefunguje.

Tady máš ten sekáček, Abeli.

publikováno: 10. 10. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …

Panna není pannou

Z rozbité Immaculaty se zachovalo duše dost. Jestli je na něco u křesťanů spoleh, tak určitě …

Greta v továrně na sny (komentář k slovům i emocím)

23. září: Greta Thunbergová má projev na klimatickém summitu OSN v New Yorku. 23. září: Kritikové …

Verše pro poslední lidi o mravencích a vlcích

„Žijeme dnes uboze“, pravil Milan Machovec. Nijak se nevzrušoval začátkem milénia ani nedojímal výročími listopadu, …

Karel Gott, náš český Héraklés

Tenhle týden jsem pochopil, že Karel Gott je náš současný nejdůležitější mytický hrdina. Mýty jsou …

V předklonu před Čínou se blbě myslí za sebe

Minulý týden probíhaly mohutné oslavy 70. výročí založení ČLR a o poznání rozpačitější oslavy 70. výročí navázání …

Sekáček na maso pod čínskými scannery

Promiňte, je to po prvé, co něco píši, takže to asi nebude perfektní. Mám to …

Černooký bača ovečky zatáčá

Je velmi obtížné vnějšímu pozorovateli vysvětlit co se to u nás vlastně děje. Proč zrovna u nás …