Podezřelý z terorismu. Můj pobyt v tureckém vězení v roce 1984

Roku 1982 jsem zabil koně a sobě zlomil páteř. Spadli jsme do rokle, ve vzduchu jsme udělali kotrmelec. Zkuste udělat s koněm přemet, sedíce v sedle. Dopadl jsem jako první, kůň na mě. Přerazil mě o skalisko. Kůň si polámal nohy, museli ho utratit. Utrpěl jsem kompresivní zlomeninu tří hrudních obratlů, mnoho týdnů jsem ležel v gypsu. Pak jsem se naučil chodit. Částečně mi ochrnula levá noha, doktoři tomu říkali paréza dolní končetiny. Fyzická rehabilitace pomohla. Potřeboval jsem rehabilitaci psychickou.

Léta jsem měl políčeno na řeku Eufrat. Ještě než vteče do plání Mezopotámie, prodírá se nádhernými kaňony napříč pohořím Taurus. Plán duševní rehabilitace byl hotov: když kaňon Eufratu propluju na kajaku, bude to znamenat, že jsem vyléčen, že jsem fit, že mne nějaký pád z koně nerozhází. Navíc v kajaku sedíte, ochrnutá noha tam nevadí.

Vydobyl jsem výjezdní doložku. Tenkrát se toto speciální komunistické výjezdní vízum vydávalo obvykle na třítýdenní opuštění republiky. Trochu nečestně jsem hrál na city zodpovědných úřednic ministerstva vnitra: žebronil jsem o povolení vyjet do kapitalistické ciziny skroucený, belhající se o francouzských holích. Starým žigulíkem, kajak na střeše, jsem odejel do Turecka.

Objížděl jsem vesnice okolo Eufratu. Vyptával jsem se v kurdských vesnicích. Nevěděl jsem, že turecká armáda zahájila protiteroristickou operaci Slunce. Netušil jsem, že kurdští partyzáni střílejí z československých samopalů. A už vůbec jsem netušil, že kurdština má slovo převzaté z češtiny. Brno je slovo pro samopal.

Sebrali mne v hotýlku. Posadili do antonu. Nasadili pouta. Jeli jsme do hor. Byla tam detašovaná osamocená věznice. Měla půdorys čtverce. V každém rohu byla strážní věž s kulometem. Víc jsem si nestačil všimnout.

Dali mne do cely s kavalcem. Za pár dní přijeli tři vyšetřovatelé. Dva uměli anglicky, třetí byl do počtu. Říkal jsem mu fotbalista. Vyslýchali mne několikrát. Fotbalista tu byl od toho, aby mi dal několikrát pěstí. Chtěli získat důkazy mé spolupráce s kurdskou rezistencí. Taky se mne pokusili načechrat strachem. Řekli mi, že v kraji je stanné právo a budu druhý den ráno zastřelen. Tu noc jsem zešedivěl.

Ve vyšetřovací vazbě jsem byl asi čtrnáct dní. Samosoudce mi přišil šest let. Nevěděl jsem za co. Tlumočníka mi neposkytli. Asi nejdůležitější byla visačka, kterou mi přidělili. Bylo na ní napsáno jméno a datum, kdy má být vězeň propuštěn. Později jsem zjistil, že visačku vězni nosí na krku a chrání jako oko v hlavě. Jediný skutečný údaj o datu propuštění, který má k mání.

Odvezli mne do centra Malatye, do stařičké kamenné věznice z doby Kemala Ataturka. Šlo to jako na drátkách. Oholili mi hlavu. Vyfotili zepředu a z profilu. Vyfasoval jsem vězeňský úbor. Odvedli mne na celu č. 52.

Nazítří se ke mně přitočil spoluvězeň. „Jmenuji se Hadži Jusuf Javčik a studuji Marxe a Lenina,” řekl významně. Řekl to anglicky.

Trochu mne s Marxem a Leninem překvapil.

„Jak mi rozumíš? Ty jsi vůbec první člověk, se kterým mluvím anglicky.”

„Dobře ti rozumím. Proč se ptáš?”

„Dělal jsem vězeňský dálkový kurz angličtiny, ale tady není nikdo, s kým bych si mohl popovídat. A taky hodně čtu. Máme vězeňskou výpůjční službu. Jo a nedávno jsem četl jednu úžasnou knihu. Jmenuje se The Quiet Don. Napsal ji nějakej, nějakej Šolochov“, řekl ten anglicky mluvící chlapík. „Šolochov za Tichý Don dostal Nobelovu cenu.“

„Aha,” řekl jsem.

„A taky jeden váš básník dostal teď Nobelovu cenu. A jmenuje se, jmenuje se… Džaroslav Seifert.” Tam, v zapadlé turecké kartouze, jsem se v roce 1984 dozvěděl od kurdského génia, že Seifert dostal nobelovku.

V malatyjské věznici se ke mně chovali slušně. I spoluvězni i vedení věznice. Byl jsem ve vězení jediný cizinec. Ředitel věznice mne dokonce pozval několikrát na šašlik do své kanceláře spolu s Hadži Jusufem. Hadži Jusufa vzal jako tlumočníka. Byl jsem přidělen na práci v knihárně. Mazal jsem klihem hřbety koránů a svatých spisů se stejnou pečlivostí jako americké detektivky.

Za svůj život vděčím tureckému poručíkovi. Občas nás vozili do nemocnice na zdravotní prohlídky. Muž, který mne eskortoval, byl poručík armády. Vyptával se, proč jsem za mřížemi. Cestou z nemocnice se zeptal: „U vás doma vědí, kde jste?“ Řekl jsem mu, že spíš tuší, že jsem zmizel někde na Středním či Blízkém východě.

„To že se děje v demokratické zemi, jakou je Turecko? To vám policajti nedovolili ani sdělit, kde jste? Znáte telefonní číslo, kam zavolat?“ Nechal zastavit u jakési špeluňky. Byl to hotel páté kategorie. „Běžte si zavolat. Ale fofrem. Máte na to dvě minuty.“

V botách bez tkaniček jsem došmatlal do recepce. Rukama v poutech jsem vytočil číslo táty. Do Prahy jsem se dovolal. Jenže jsem byl nervózní a spletl jsem se při vytáčení, telefon vzala jakási česky mluvící paní za Strašnic. Vychrlil jsem ze sebe: „Vyřiďte, prosím na telefonní číslo to a to, že jsem ve vězení v Malatyi v Turecku.“ Budiž oné paní dík. Neusoudila, že jí volá nějaký cvok a můj vzkaz tátovi vyřídila.

Otec začal okamžitě přes ministerstvo zahraničí podnikat kroky. Za tři týdny se ohlásil ve věznici advokát, kterého sem poslalo velvyslanectví. Podepsal jsem mu palmáre dva tisíce dolarů. Podplatil prokurátora. Ten otevřel nový proces. V něm jsem byl odsouzen za to, co jsem si odseděl. Pak mne letecky deportovali přes Ankaru do Istanbulu. Tam mne posadili na nejbližší letadlo. Byl jsem vyhoštěn do Bulharska.

Asi za pět let jsem dostal pohlednici za Švédska. Stálo tam: „Propustili mne na amnestii. Studuju teď ve Stockholmu práva. Hadži Jusuf Javčik“ (Pokračování příště)


„Čtrnáct let jsem pracoval jako válečný zpravodaj,“ píše Jaromír Štětina v předmluvě své nové knihy Sedmero královen. „Dalších patnáct let jsem se zabýval válkami jako politik; deset let jako český senátor, pět let jako poslanec Evropského parlamentu. Prošel jsem, pozoroval a zkoumal asi dvacet válek. Sedm válek jsem vybral a napsal sedm povídek, které se v nich odehrávají. Kniha Sedmero královen je tedy povídková kniha. V každé ze sedmi povídek se objevuje přelud královny v šarlatových šatech. Ruce má rozpažené, jako mívají ti, kteří jsou připraveni někoho obejmout. Šarlatová královna navštívila tuto knížku sedmkrát. Úlevná a chránící, nadaná schopností podat pomocnou ruku hrdinům povídek, čtenářům i autorovi, když je jim ouvej. Proto jsem si ji vymyslel, aby zasvítila do temných příběhů válek. Aby mi pomohla s mými rozpaky a pochybnostmi. Aby nabízela záruku proti nenávisti. Aby tu byla, kdyby se démoni války znovu pokoušeli o svá vítězství. Její síla je v ženskosti.“


Text (resp. doslov k povídce Šarlatová královna, kterou uveřejníme příště) jsme s laskavým svolením autora převzali z rukopisu knihy Sedmero královen, kterou vydá koncem března 2020 nakladatelství Zeď.

publikováno: 27. 10. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Nemáme klíč – seznam agentů KGB ČSSR

Sověti si své satelity hlídali velmi důkladně. Nikdy jim zcela nedůvěřovali. Právě proto neponechávali nic …

Nerušeně konzumovat, tak si dnes vykládáme svobodu!

„Pohřbívat ateistickou celebritu v katedrále mě irituje,“ říká Vojtěch Razima (1968), aktér demonstrací, jež předcházely sametové …

Svět ve stavu nouze

Planeta se kvůli lidskému působení nachází ve stavu klimatické nouze, a pokud se státy v nejbližší době …

Kultura 3.0 a literatura jako věda o člověku

Když člověk v zapadlém koutě světa zavítá do špeluňky, a může to být putyka, taverna, guesthouse, bar, …

Divokým Kurdistánem

Kurdistán jsem navštívil mnohokrát. Turecký, irácký, íránský i syrský. Navštívil jsem relikty kurdského osídlení v Arménii a Ázerbájdžánu. …

Duté oslavy jako kamufláž eklsrabu

To, že se oslavují státní svátky, je běžné všude na světě. Nejde ovšem jen o to, …

Ve stručnosti je síla, básněte

Mám rád přirozené dorozumívání, mluvenou a psanou řeč. Mám rád češtinu. Mám rád i jiné jazyky, protože …

Za co medajli čínské bohemistce?

Vyznamenávat propagátory české kultury v jiných zemích je skvělý nápad. Tedy byl by, kdyby se ho …