Někdy sním o tom, jak přepisuji samizdaty (dnešní studenti k roku ’89)

Jak vnímají události 17. listopadu 1989 studenti, kteří jsou na prahu plnoletosti? Zeptali jsme se dvou studentů gymnázia a dvou studentů vysoké školy.


Jak se vám událost 17. 11. 1989 propsala do vašeho života? Vnímáte jako důležité si tyto události v současnosti připomínat?

 

Darja Miková (18 let, studentka oktávy Gymnázia Jaroslava Seiferta): Povídání o těch událostech, sledování archivních záběrů, fotek nebo účast na oslavách spojených s tímto výročím (např. Korzo Národní) pro mě vždycky měly velký význam, stejně jako jakákoliv studentská protestní akce z dob minulých. Často přemýšlím nad tím, jaké by to bylo, a ráda poslouchám, když mi o tom máma vypráví, a to i přesto, že nebyla přímým svědkem těchto událostí a tak zdánlivě nemá „o čem vyprávět“. Doba tak diametrálně odlišná od té současné mě fascinuje právě proto, že ji neumím uchopit, zasadit, pochopit. Nedávno jsem viděla dokument o aktivitách a roli studentů z DAMU a FAMU právě v listopadových událostech a byla jsem nadšená z toho, co z něj přímo čišelo – jednota, naděje, společné úsilí… v rámci boje za důležitou hodnotu: svobodu. Často si naivně říkám, že bych u toho chtěla být, ale za těch předešlých 21 let by to určitě nestálo.

Právě proto mi přijde klíčové se k těmto událostem vracet, protože vzbuzují chuť studentů k akci, poskytují předlohu jednání, jenž může být zopakováno. A taky pro upevnění toho neopakovatelného pocitu hrdosti nad vlastním národem, vlastenectvím.

Josefína Svobodová (18 let, studentka septimy Gymnázia Jaroslava Seiferta): Sametová revoluce je jedním z nejdůležitějších momentů naší národní historie, vedle 28. 10., 21. 8., 6. 7. a mnohých jiných dat. Pro národ je důležité připomínat si své činy a hodnoty, to je to, co společnost udržuje pospolitou. Bez sametové revoluce bychom tady dneska takhle nebyli, radikálně ovlivnila chod české společnosti. Není možné nepřipomínat si tak důležité, a ještě k tomu z hlediska národa dosti nedávné, události.

Roger De Brantes (20 let, student Anglo-americké univerzity v Praze): Můj otec přijel z Francie do Česka v devadesátých letech právě na popud této události. Nebo přesněji, díky pádu železné opony, který se děl ve východní Evropě víceméně synchronně. Takže bez sametové revoluce bych nejspíš nebyl na světě. Důležité je připomínat si všechny historické milníky, které výrazně ovlivnily zemi, kde bydlíte. Občané mohou pochopit sami sebe (svou roli ve společnosti), jen pokud chápou svou historii.

Jan Holub (19 let, student FF UK, obor Polonistika, Historie): Nemyslím si, že by se mi datum 17. listopadu nějak výrazně zapsalo do života, ale myslím si, že je stále důležité si tyto události, stejně jako například 28. října nebo 8. května, připomínat, už jenom kvůli zachování občanské společnosti a nějakému podvědomí obecně.


Jak si představujete život v nesvobodě (komunistickém režimu)? Dostávají se k vám konkrétní zkušenosti od lidí z vašeho okolí (rodičů/prarodičů)?

 

Darja Miková (18 let, studentka oktávy Gymnázia Jaroslava Seiferta): Nemyslím si, že jsem schopná si takovou věc představit. I když už jsem mnohokrát snila o tom, jak bych zrovna já přepisovala samizdaty a měla kontakty na to nosné podzemí, čím dál tím více si uvědomuji, že takový scénář by byl více než nepravděpodobný, a to právě v návaznosti na vzpomínky mé maminky, která žila na malém městě, vedla úplně normální život a o žádné z výše zmiňovaných skutečností neměla ani ponětí. Po konkrétních zkušenostech se ale pídím i za hranicí rodiny, protože mě obecně ty události fascinují, tím spíš, když je text/výpověď nasáklá osobním hlediskem.

Josefína Svobodová (18 let, studentka septimy Gymnázia Jaroslava Seiferta): Ano, rodina mi hodně vypravuje o tom, jaké to bylo za socialismu, ať už vypráví o svém životě a pomocí vysvětlení chodu socialistické republiky se mi svůj život snaží přiblížit, anebo mi vypravují přímo o politických událostech a souvislostech ve 20. století.

Nechci si představovat těch 40 let režimu jako dobrodružnou detektivku, přeci jenom lidé byli pořád lidmi, smáli se, plakali, žili tak jako my. Ale ten neustálý strach z režimu, který vás může potrestat za nepohodlné chování, ta schizofrenost doby, kdy se mluvilo jinak na veřejnosti a jinak za zavřenými dveřmi, ta možnost státu mluvit vám kdykoliv do soukromých věcí, ty si dokážu jen těžko představit a jsem šťastná, že v tom nemusím žít. Představa, že by mi mohl stát mluvit do toho, jestli můžu chodit s cizincem ze Západu, nebo ne, jestli můžu na vysokou a jestli můžu studovat v zahraničí, jaké knihy číst, kým se inspirovat a koho uznávat, je pro mě nesnesitelná.

Roger De Brantes (20 let, student Anglo-americké univerzity v Praze): O tomto tématu jsem se bavil hodně ve škole i s rodiči. Nesouhlasím s tím, že období 1968–1989 byla totalita. Totalita je jasně definovaný termín, který tomuto období neodpovídá. Totalita byla u nás například v 50. letech, když se popravovali političtí vězňové. Takže to, co zažila moje máma, byl autoritářský režim, ale ne totalita. Toto zdůrazňuji, protože v období, kdy vyrůstala, nikomu nešlo o život, nikdo neumíral hlady, a i přes periodické nedostatky toho a onoho zboží byl život celkem pohodlný. Člověk však musel „držet hubu a krok“ s režimem, který byl pod taktovkou Moskvy – a tady právě začíná morální dilema. Pokud jste spolupracovali s režimem, s kterým jste nesouhlasili, v podstatě jste zaprodali svou duši. A myslím, že nikdo z toho nevyvázl bez následků. Největší škoda mi přijde v tom, jak komunisté zničili vše kultivované, vše, co bylo na úrovni, pod zástěrkou boje s buržoazií. V podstatě tak zničili nejeden výdobytek první republiky (jako například známé a úspěšné firmy, úspěšné rodiny) a tím vyhodili do povětří kontinuitu rodin a práce, které sahala v některých případech hluboko do českých dějin. Aby je nahradila čím? Bolševickou „kulturou“, tedy lhaním, hulvátstvím a kradením. Je to strašná škoda, bývali jsme hrdý a úspěšný národ. Dnes jsme tak nějak úspěšní, ale hrdí jsme být přestali.

Jan Holub (19 let, student FF UK, obor Polonistika, Historie): Život v nesvobodě je poměrně jednoduchý si představit, už jenom kvůli tomu, že velká část pamětníků stále žije. Informace se ke mě dostávají právě tímto způsobem a také relativně jednoduše.


Jak se díváte na generaci svých rodičů, s jakými jejich hodnotami se nedokážete ztotožnit? Máte jiné hodnoty, proč? Příp. jak myslíte, že se společnost za 30 let demokracie posunula?

 

Darja Miková (18 let, studentka oktávy Gymnázia Jaroslava Seiferta): Konkrétně s mými rodiči se, co se týče hodnot, ztotožňuji v podstatě úplně. Pokud bych to měla vztáhnout na celou generaci, mám asi štěstí, že jsem se ve svém okolí příliš nesetkala s nějakou konkrétní konfrontací, která by se týkala hodnot, s nimiž bych vyloženě nesouzněla. Což se ale nedá tvrdit o celkové náladě ve společnosti. Nejvíc mě asi mrzí, když jsou potlačovány nebo znevažovány činy, které jdou ruku v ruce s konáním studentů v tehdejší době, například studentské stávky za klima.

Čím dál tím více přemýšlím nad tím, jestli se někde tehdy nestala chyba. Někde jsem slyšela poutavý názor, že se totiž naše společnost 21 let snažila osvobodit se od něčeho, ale když se tak konečně stalo, nebyla schopná se shodnout na tom, co dělat teď, když už není společný nepřítel, jaké jsou ty hodnoty, které by měly být prosazovány. Tvrdit, že jimi stále je pravda a láska, by bylo pošetilé. Sama hodně přemýšlím nad svými hodnotami a nad svým vlastním chováním, které by s nimi mělo být plně v souladu, a protože jsem idealista a „pravdoláskař“, chtěla bych takové hodnoty vidět i v kontextu celé společnosti. Bolestně si ale uvědomuji, že už jen z toho osobního hlediska je pro mě nalezení té správné cesty velice obtížné, a tak je samozřejmé, že pokud by v tom mém „ideálním případě“ mělo jít o souhru deseti milionů lidí, byl by to ještě o trochu obtížnější a delší proces.

Josefína Svobodová (18 let, studentka septimy Gymnázia Jaroslava Seiferta): Myslím, že s generací mých rodičů se na mnoha věcech shodnu, ale samozřejmě tu jsou nějaké rozdíly. Tato generace (mých rodičů) je nezvyklatelně oddaná Západu, USA, EU a NATO, a ač sama sdílím jejich názory, přeci jenom si myslím, že moje generace má a je k tomu i okolnostmi nucena mít daleko větší skepsi, ale ke všemu, k levici, i pravici, k Západu, i Východu. To je určitě jeden z hlavních rozdílů.

Roger De Brantes (20 let, student Anglo-americké univerzity v Praze): Nesmíme zapomenout, že po sametové revoluci nešel nikdo do vězení! Dá se tedy vůbec nazvat revolucí? Vždyť komunisti od té doby nepřetržitě sedí v Parlamentu. Z mého pohledu šlo spíše o změnu ekonomického systému než o změnu společnosti, i když ta také samozřejmě proběhla. 30 let je dlouhá doba a bojovat dnes za stejné věci, jako bojovali naše rodiče, logicky nedává smysl. Demokracii máme, svobodu taky. Pořád nás straší, že když za ně nebudeme neustále bojovat, tak je ztratíme. To sice ano, v dnešní době však na mladou generaci čekají jiné zkoušky, kterým ta starší generace nerozumí. Generace našich má chuť pořád „slavit“ svobodu a demokracii, mladí si ale začínají uvědomovat, že je čeká sakra hodně práce, aby se dostali tam, kam se revolucí toužili dostat jejich rodiče, tedy na Západ. A je otázkou, zda to vůbec mladí chtějí, protože poslední dobou se Západ zdá být jaksi nestabilní a již nebudí takový obdiv jako před 30 lety. Hodnoty generace mých rodičů jsou důležité a je důležité jím porozumět a uchovat je. Zároveň je ale třeba se adaptovat na současné prostředí, které je velmi jiné (nástup internetu, sociálních sítí, bohatší Česko než před 30 lety atd.) a to i přes nesouhlas rodičů, kteří některým novým fenoménům jednoduše nerozumí. Že se vám rodiče třeba vysmějí, že jste „startuper“, nebo že nejdete studovat to samé co oni, neznamená, že nevykonáváte úctyhodnou práci. Myslím, že se dnes příliš mluví o svobodě, ale málo o tom, co svoboda obnáší, jako například osobní zodpovědnost za vlastní život a další méně „slavnostní“ aspekty svobody.

Jan Holub (19 let, student FF UK, obor Polonistika, Historie): Na generaci svých rodičů se dívám v zásadě pozitivně a nemyslím si, že by se hodnoty nějak zásadně změnily. Myslím, že se společnost za posledních 30 let celkem úspěšně posunula a vybudovala si relativně zdravou, byť občas polarizovanou občanskou společnost.


Odpovědi studentů pro Přítomnost zaznamenala Kateřina Viková (19 let, studentka oktávy Gymnázia Jaroslava Seiferta).

publikováno: 1. 12. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Němci, šlechtici, katolíci a navrch kněžouři u nás neprojdou! Kristovy milice versus Česko

Přestože o otázce vrácení majetků Řádu německých rytířů naše média poslední dobou neinformují natolik, jako tomu …

Rozdělená společnost? Naložme si různost. „Válka bude, víc vám neřeknu.“

Láska k sjednotitelům je prastarého data. Různí králové, císařové a generálové nedůležitých jmen přežívají v učebnicích dějepisu především …

Straka je tak drzá, jak blbá je opizice

Předpokládám, že pirát Michálek dostal děkovný mail od Marka Prchala za jeho kádrovací střelu do …

Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …

Jak se máme díky EU bohatí i chudší

V Evropě bude horko. Chladnému počasí navzdory. Pod praporem visegrádské čtyřky vytáhlo 16 členských států …