Je to jako s lesem…

B.P.: Znáte se s některými venkovany blíž? Spřátelil jste se tady?
V.F.: Jsou pastevci, které znám a jezdím za nimi, s jazykem je trochu problém, ale domluvíme se (rusky a tak), ale jejich vztahy jsou úplně jiné než u nás. U nás ráno vstanete, řeknete manželce dobré ráno, jak se máš, to u nich ne. Když mu řeknete dobré ráno, jste divní. Vždyť večer jste šla spát, jste v té rodině pořád, tak proč bychom se zdravili. Ráno začneme tam, kde jsme včera skončili. Večer jsme si šili botu, tak ráno vstaneme a došijeme si tu botu. Dodneška mi to dělá problém. Když tam jsem dýl, tak druhý den stejně řeknu zase ahoj a on jen kouká a netuší, proč jsem to řekl, protože ahoj jsem už řekl, když jsem přišel a na shledanou řeknu, až budu odjíždět.

B.P.: No to dává smysl… Taky jsem slyšela, že se zdraví podle toho, co je za roční práce? (Jak se ti telí…?) namísto dobrého dne.
V.F.: O tom jsem neslyšel, ale je to možné. Pozdraví se, pak se člověk zeptá, jak se mají berani. Mluví se tak 10-15minut o zásadních věcech, a pak se začne mluvit o podružnostech, jako že chcete vyvrtat vrt a tak. Jednou jsem vyplašil pastevce, svého známého, řekl jsem mu, že se večer budu vracet pozdě, ať mi nechá otevřenou jurtu. Vrátil jsem se opravdu hodně pozdě a všichni už spali. Vejdu dovnitř, a on se z polospánku ptá: Choň bainoo? (Dobytek je tam?). Jenže já rozuměl Chun baino (Je tam ještě člověk? Někdo s tebou?) a tak jsem řekl chunbachkoi (Nikdo tu není). A on byl v tu ránu vzhůru, vyrazil pološílený ven a šel kontrolovat berany, protože rozuměl, že berani u jurty nejsou. Oni totiž mají skot hned u jurty a tak se vyděsil, že mu utekli. Záměna slova choň (beran), za slovo chun (člověk).

B.P.: A co mladí?
V.F.: Mongolský děti jsou gauneři, jezděj na beranech, vyvádějí různý vylomeniny… to je životaschopný divoký národ, kdyby měla skončit civilizace, i tady ten měšťák v Ulánbátaru, podle mého názoru, dokáže skočit na koně a vrátí se do stepi ke starému, pasteveckému způsobu života. Je to otázka jedné generace. Civilizace je ale podle mého ničí. Oni jsou životaschopní v přírodě.

B.P.: To s Vámi souhlasím.
V.F.: Pastucha ví, že si nesmí všechno sežrat, že stádo musí mít reprodukční schopnost. Aby se jim to nesesypalo. V Erdenetu jsem potkal člověka, kterému po dzudu uhynulo stádo. Během 20 dnů přišel o 300 kusů dobytka. Jak byla zima, studený vítr zahubil silnější kusy na okrajích, tak se stádo se zmenšovalo, vítr se do něj dostával i ke slabším a mladším kusům a zahubil i je. Se stádem je to jako s lesem, nejsilnější kusy venku, slabší uvnitř. Pastevci mají ustájení často jenom v dřevěných kruzích, stěny nejsou kamenné, pak to profukuje, stádo prochládá a při kruté zimě se pak často stává, že pastevec o celé stádo přijde.Tím že odpadnou silné kusy na okrajích je stádo čím dál zranitelnější. Sice na konci dzudu pár kusů zbylo, ale s těmi už nemohl stádo obnovit. Tak je porazil, nebo prodal a šel dělat hlídače turistické báze.

B.P.: Na zimu se pastevci stěhují do zimovišť?
V.F.: Mají zimoviště a pak takové body, po kterých se během roku migruje. Zimoviště – to je vlastně jejich rodiště s kamennou ohradou, někdy i dřevěnými domky a prostranstvím pro jurty. Tomu říkají óvildžó. Tady tráví prakticky celou chladnou část roku, to je od listopadu do dubna. Zimoviště bývají velmi blízko studny a často bývá zimoviště několika rodin blízko jedné studny. Na jaře, někdy během dubna až května, rodina i se stádem vyrazí na první pastvinu. Urazí jen asi 10 nebo15 kilometrům, a na krátkou dobu se usadí na jednom místě.

Stádo je v tu dobu velmi zesláblé. Po zimě není schopné velkého přesunu, a toto první jarní stanoviště (chavrča) má smysl v tom, že všichni nabrat sílu na přesun do letního tábora, který může být vzdálen i více než 40 kilometrů od zimoviště. To je důvod toho relativně krátkého přesunu. Po zimě je v okolí zimoviště všechno vypasené, a tak jdou na nejbližší stanoviště, kde je studna, tam je tráva vzrostlá, tam stádo zesílí a potom podniknou další tramp ,třeba i delší, k další studni, kde vydrží až do podzimu. Tohle letní tábořiště nazývají zuslan a vydrží tam zhruba 4-5 měsíců od června do října. Tady už mají zase lepší vybavení – ohrady, někdy dřevěný, či kamenný domek s plechovou střechou, suchý záchod. V letním tábořišti se dobytek pořádně vykrmí na zimu a vracejí se zpět. Je to zase se zastávkou na přechodném podzimním tábořišti (namrča) zhruba 5-15 km od zimoviště. Tento přesun se odehraje v říjnu a smyslem je zase nabrání síly po cestě z letního tábora. Stádo musí být před zimou po příchodu do zimoviště silné. Takže nemigrují po obrovských pláních, jak si myslíme my, ale udělají kruh, nebo spíš elipsu mezi 4 stanovištěmi. Někdy může být jarní a podzimní stanoviště totožné. Ptal jsem se pastevců, proč nedělají dlouhé cesty, proč nekočují na stovky kilometrů, jak jsem si vždycky představoval. Odpověděli mi, že dobytek by si všechny ty studny a cesty nepamatoval! Dobytek tak zná jen ty své 4 studny, a když se ztratí, vrátí se tam. Koně a velbloudi to najdou bez problémů, krávy hůř. Největší problémy s nalezením zpáteční cesty mívají ovce, ty vedou chytřejší kozy. Proto prý jsou stáda „skotu krátkých nohou“ smíšená. A ani lidé nechtějí opouštět kraj, který znají, kde se narodili. K tomu je mohou donutit, především klimatické podmínky, když třeba sucho znemožní pastvu. To se pak pohnou i na pastviny vzdálené i více než 100 km, ale jakmile to přírodní podmínky umožní (třeba i po několika letech) tak se zas vracejí do svého teritoria.

B.P.: Ještě k Vaší práci – když vrtáte studny hluboko, v těch mezihorninových „čočkách“, doplní se voda zase zpátky?
V.F.: Čím hlubší vodu v Gobi vrtáte, tím je voda zpravidla pro pití nevhodnější, má pomalejší oběh a v důsledku toho bývá tvrdá, slaná, mineralizovaná. Máte vodu v těch sajrech, když je prudký déšť, do koryta zteče a rychle odteče, ale přitom se do podloží sajru vsákne voda, která naplní mělké study, které pastevci využívají, to tedy bývá dobrá sladká voda s rychlým oběhem. Bohužel, oni sami si ji špiní tím, že si tam přivedou stádo, které nejbližší okolí znečistí výkaly, ty proniknou i do studny. Z takovéhoto zdroje pít vodu, na to už musíte mít dobře vypěstovanou mikroflóru. Ty studny jsou navíc dobré jenom v létě, ve srážkově bohatém období. Na podzim, kdy ustávají deště, často vyschnou, nebo v zimě zamrznou (v Mongolsku země v zimě promrzá běžně do hloubky 2,5 až 3,0 m). Na zimu potřebujete mít místo s hlubší vodou, a na to je vhodný vrt. Proto je taky dobré ty hluboké vrty dělat v zimovištích.

B.P.: Vrty jsou jak hluboké?
V.F.: V Gobi je do hloubky 60 m relativně dobrá šance, že bude voda pitná. Když je zdroj hlubší, už je kvalita zpravidla horší. Ale v poušti už pastevci a další obyvatelé nemají nic jiného na výběr. Buď mají balenou vodu, vodu z mělkých studní v sajrech a jejich blízkosti, nebo tohle. Když jsem tu hlubší vodu z vrtu poprvé pil, říkal jsem si: „To je jako vincentka, co by chtěli víc?“, ale zkuste pít vincentku celý den, celý týden, celý život. Dělat si z ní čaj, polévku, vařit si v ní maso… a je to dlouhodobě záběr na ledviny. V sídelních centrech a na zimovištích ale není zbytí. V místech sídelních center, je relativně hodně obyvatel (třeba i několik tisíc), v místech zimovišť je zase velká koncentrace skotu a voda ze sajrů, i kdyby byla organicky nekontaminovaná, nestačí. Proto je v místech sídelních center potřebné instalovat úpravny, které vodu změkčí a odstraní soli. Voda v hlubších vrtech se zpravidla nedoplňuje tak rychle, jak rychle se odčerpává. To platí především v místech sídelních center, kde se odebírá průběžně po celý rok. Na zimovištích vrty přece jenom během léta „odpočívají“ a voda se může alespoň částečně doplňovat. Obecně lze říci, že objem vody v podzemních zásobárnách poblížsídelních center s postupem času klesá. Za příkladem můžeme vzít pohraniční město Zamyn Uud. Je potřeba počítat zásoby podzemní vody a rychlost jejího doplňování a podle toho plánovat možnosti jejího odběru a tedy plánovat i rozvoj sídelních center. Jinak o tu vodu Mongolové přijdou úplně.

B.P.: Ta voda z velkých hloubek se doplňuje taky?
V.F.: Doplňuje, ale velmi pomalu. Tomu procesu se říká zasakování, za ním následuje přetékání zvodní. Nejvrchnější zvodeň je v již zmiňovaných sajrech a usazeninách na jejich dně. V těchto sedimentech voda proudí. Pak máte zlom, který propustí vodu hlouběji, do další zvodně, která může být zespoda utěsněna, například jílem, anebo je tam další cesta, kdy se voda dostane ještě hlouběji. Čím hlouběji, tím se vody dostane méně a pomaleji. Voda v hloubce je starší, pomaleji se pohybuje, je déle v kontaktu s horninovým prostředím, vyluhuje minerály a stává se slanou, tvrdou, výše mineralizovanou. Naopak čím rychleji se pohybuje, tím bývá sladší.

B.P.: Jak probíhá průzkum terénu?
V.F.: Když jste v terénu, musíte se nejprve podívat na morfologii a poznat geologickou stavbu území, tzn. jdete do dolíku, protože voda bývá v terénu nejníž. Pak hledáte pramínky, nebo stopy po sezónních vývěrech vody na povrch, ty už vám říkají, že to jsou místa, kde voda protéká. Dál si všímáte sezónních mokřadů, bahnišť, také míst kde je půda zasolená – buď je tam vývěr slané vody, nebo tam právě trvaleji vytéká voda a minerály se tam usazují. Když nastanou vhodné podmínky (deště), pramen se oživí a voda vytéká na povrch. V prostorách, kde je v blízkosti povrchu voda se často objevují tzv. thufury (kopečky, drny v jejichž středech voda zamrzá, led se rozpíná a thufury rostou). Po prohlídce a zmapování terénu následuje geofyzikální průzkum, kdy se „podíváme do země“ nepřímými geofyzikálními metodami a vytipujeme místa pro situování vrtů, no a potom následuje vrtání vrtů a budování studní.
(panu V. F. zvoní telefon. Asi po minutě hovoru bez rozloučení telefon pokládá).

V.F.: No vidíte, tady v Mongolsku s někým mluvíte, pak Váš protějšek dospěje k závěru, že už jste si všechno řekli, a klap. Z ničeho nic zavěsí. Na to si taky zvyknete.

…zpět k první části rozhovoru

publikováno: 27. 5. 2012

NEJNOVĚJŠÍ články


V režii československých oligarchů – dokonáno

V Česku žijeme v oligarchickém systému. Píše o tom ve svém čerstvém zásadním textu Jan Jandourek. Má pravdu …

Kultura zas jako rukojmí

Pražský primátor Hřib si ze „sesterské smlouvy“ s Pekingem přeje odstranit bod o souhlasu Prahy s politikou jedné …

Justice není spravedlnost

Na podobu zákonů má vliv především momentálně vládnoucí moc, idea, s jejíž pomocí svou vládu legitimuje, …

Výstavka úspěchů národního… „chozjajstva“

Tak jsem včera zase slyšel, že Babiš je úspěšný premiér. Dokonce nejlepší za posledních 20 …

Venkov jsme nepotřebovali, tak je skoro po něm

Odborník na zemědělství, František Havlát, říká, že stojíme na prahu změny, která by pro naši …

Helikoptérová aféra

Je obecně známo, že dostat se za oponu, od roku 1946 zvanou železná, bylo velmi …

Žádné „dobro“ neomlouvá zlo

Dumat nad vztahem dobra a zla je dosti ošidné, neboť se svým způsobem jedná o individuální, intimní …

Sami si diagnostikujte arogantního blbce, aneb o hybris a Nemesis

Nedělej ty vánočky tak kolosální, aby se ti nerozpadly vlastní mocností, prý říkávala Werichova babička …