O metamorfózách stop

Peter Župník vystavuje v Praze soubor Stopy. Fotograf, který je s Prahou spojený pupeční šňůrou studií na pražské FAMU, patří k silné slovenské generaci absolventů fotografie z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a je jedním z těch, kteří jsou zahrnováni pod nálepku “slovenská nová vlna”. Jeho snímky plné svébytné poetiky můžete vidět ve Slovenském institutu do 4.12. 2012. Výstava je pražskou odbočkou v rámci bratislavského Mesiaca fotografie, fotografie vybral kurátor Václav Macek a spolupořádá ji Středoevropský dům fotografie.

V Praze sídlící Slovenský inštitút je šípkovou Růženkou, kterou se pokouší probudit její současný ředitel Ladislav Snopko, archeolog, dramaturg, publicista, v neposlední řadě politik a trojnásobný slovenský ministr kultury. Do dramaturgie Slovenského inštitútu vnesl svěží vítr, vymyslel a realizuje např. cyklus XXL Pohl’adov na slovenské umenie. V jeho rámci vždy jeden slovenský kurátor představuje v Praze jednoho umělce. Měli jsme tak možnost vidět třeba výstavu M. Kerna, o které jsme psali dříve, či M. Bartoše. Bohužel, princ zachránce se zapletl v trnitém samospádu letitých stereotypů instituce, která zaspala v hlubokých devadesátých letech. Nebýt zasklené nástěnky, jak z dob ONV, netušil by náhodný chodec, že se uvnitř nějaká výstava koná. I tak musí napnout veškerou pozornost, protože černobílý letáček s textem a nepříliš vydařenou reprodukcí fotografie, nejsou zrovna velkým magnetem.

Venkovní poutač, který by jistě uspěl v okresním nástěnkářském přeboru ve Snině, poukazuje na zkušeného pracovníka s nůžkami, ale na aktuální výstavu fotografií nezve. Absence takřka jakékoli reklamy, ale není sofistikovaným konceptem, nýbrž souborem notně přežilých způsobů komunikace z minulého desetiletí. Stejně bídně jako je na tom nástěnka a poutač, jsou na tom i webové stránky institutu. Program je dostupný pouze v podobě nevzhledné .pdf přílohy.

Odváží-li se kolemjdoucí do potemnělého prostoru za majestátními vraty staletého paláce, v kterém SI sídlí, čeká ho dobrodružství jako z antické legendy. Každý vchod do labyrintu má sice někdo hlídat, při naší návštěvě je ale vrátnice prázdná. Odvážnému štěstí přeje a pokud se vydáte po schodech vzhůru vstříc dobrodružství, v prvním patře jistě narazíte na dveře se zvonkem označeným Slovenský inštitút. Zvonek zvoní, ale otevřít nikdo nepřichází. Možná se za oknem mihne silueta kamsi spěchající postavy po venkovních schodech. Tudy cesta nevede, je nutné se vrátit zpět. Cedule u schodiště však jasně hlásá: 1. poschodie, Modrá sála.

Nástěnka za oknem Slovenského inštitútu…

V přízemí za vrátnicí jsou pootevřené dveře s cedulí: “Vstup pouze zaměstnancům” a je slyšet ženské hlasy. Klepeme a vstupujeme dovnitř. Tážeme se po výstavě a nenecháváme se odbýt informací: “že ta je nahoře”. Kontrujeme: “to víme, ale je tam zamčeno”. Paní se nabízí, že nás tam tedy dovede, když nám tam nikdo neotvírá. Získáváme průvodkyni labyrintem!

“Rozsvítím vám” říká, když odemyká ty správné dveře. Přednášková místnost laděná v modré barvě, už má ty nejlepší roky dávno za sebou. To ale nevadí, nejde nám o design interiéru, ale o Župnikovi fotografie.

V sále je vystaveno na dva tucty fotografií. Na malém plakátku se v textu Václava Macka dozvídáme, že Peter Župník: “…nedokumentárnou, výtvarnou cestou hl’adá stopy a odkazy nášho bytia. Snaží sa zachytiť pôvod týchto zmien v tom, čo sám nazývá stopami: všetko sa pred očami mení, ale vždy ostávajú stopy, ktoré si myslíme že jsme zahliadli”.

Soubor Stopy je o mnoho let mladším sourozencem cyklu vzniklému v osmdesátých letech v noční Praze, později nazvaném Paměti noci. Snímky z tohoto cyklu vznikly při toulkách ztichlým městem díky zábleskům silného bleskového světla. Sám autor o nich později napsal: “ Fascinuje mě schopnost bleskového světla, které jakoby obnažuje, zvýrazňuje a nastoluje nový řád kontrastů.” Podobný postup volil Župník také při svých nočních toulkách Bratislavou, kde vznikal vystavený soubor.

“Prechádzal som sa nočným mestom, ktoré som poznal za dňa, a pozeral som sa bleskom, hl’adal som zásahy, kompozície banalít, poriadok zmätku.” Peter Župník tak v cyklu Stopy propojuje ostře kontrastní vidění svého nejstaršího cyklu, téma které objevil v Praze, s odkrýváním poetického řádu světa, který rozvinul v pařížské kuchyni v devadesátých letech. Detaily městské krajiny osvobozuje z řádu všednosti a z banálních objektů či tvarů se stávají působivé obrazy. Župníkovi fotografie jsou dokonalé metamorfózy, bleskové proměny.

Župník se tak v tomto cyklu setkává s Rudom Prekopem (o jeho fotografiích jsme psali zde). Stopy, které fotí jsou zahlédnutelné právě až na fotografiích, stejně jako Reálovky Ruda Prekopa. “Hledám symboly a tvary, zásahy do obyčejných věcí. Hledám svoji fotografii, kompozici banalit, řád chaosu, nechávám se vést naprosto volně svým pohledem.” Citát z knižního vydání Paměti noci se dá bezesporu vztáhnout i na nový cyklus. Bleskem vyjevené stopy tak spíše proti svému názvu mnohem méně odkazují k našemu světu. Díky ostrosti Župníkova pohledu a síle světla, které k jejich získání používá, je jejich pouto s naší běžnou zkušeností přerváno a rodí se tak obrazy-odpovědi na volání do ticha noci.

Kurátor výstavy: Václav Macek, www.sedf.sk Výstava potrvá do 4. 12. 2012. Připravil Stredoeurópsky dom fotografie a SIovenský inštitút.

publikováno: 15. 11. 2012

NEJNOVĚJŠÍ články


Demokracie neumírají náhodou – puč zpomaleně

Někdy jsou věci jasnější s odstupem; když poodstoupíte od pointilistické malby, tak to, co se zdálo …

Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …

Panna není pannou

Z rozbité Immaculaty se zachovalo duše dost. Jestli je na něco u křesťanů spoleh, tak určitě …

Greta v továrně na sny (komentář k slovům i emocím)

23. září: Greta Thunbergová má projev na klimatickém summitu OSN v New Yorku. 23. září: Kritikové …

Verše pro poslední lidi o mravencích a vlcích

„Žijeme dnes uboze,“ pravil Milan Machovec. Nijak se nevzrušoval začátkem milénia ani nedojímal výročími listopadu, …

Karel Gott, náš český Héraklés

Tenhle týden jsem pochopil, že Karel Gott je náš současný nejdůležitější mytický hrdina. Mýty jsou …

V předklonu před Čínou se blbě myslí za sebe

Minulý týden probíhaly mohutné oslavy 70. výročí založení ČLR a o poznání rozpačitější oslavy 70. výročí navázání …

Sekáček na maso pod čínskými scannery

Promiňte, je to po prvé, co něco píši, takže to asi nebude perfektní. Mám to …