Pokřivená vůle vítězí

Potřeboval jsem prostředí a okolí, které jsem od útlého mládí těžko nalézal, protože bohužel není normální: prostředí klidu, vlídnosti, jistoty, svobody. Maminka se pořád něčeho děsila, vlídnost byla něčím stejně vzácným v našem životě jako ústřice na stole Boženy Němcové. Jistota? Chodců po tenounkém ledu! A svoboda? Svoboda?! Těžko je probojovávat se k svobodě v národě, který má ve svém znaku ochočeného lva. Když se otec podruhé ženil, bylo mi dvanáct. Jeho vyvolená byla nemožná po všech fyzických i psychických stránkách. Každá buňka a každý můj nerv křičely: Pryč! Avšak místo abych klidně a rozhodně řekl, že je nad mé síly snášet se s ní, skrýval jsem svůj naprosto pochopitelný a oprávněný odpor k oné ženské, jako kdyby to byla moje nepravost; bál jsem se, že dvanáctiletý kluk nemá právo příčit se vůli otce. Chybělo-li však něco mému otci, byla to právě vůle, kterou naopak překypovala jeho druhá žena, byť to byla vůle docela pokřivená. Moje zbabělost říci pravdu byla jedním z největších omylů mého mládí a nikdy jsem se s ní zcela nevyrovnal. Bůh ví, čeho jsem se bál? Byla to velice nedůstojná předehra života, snášet lež a stydět se za pravdu, která byla nadmíru jasná. Netrvalo sice dlouho a otec se mou pravdu dozvěděl a samozřejmě ji nepochopil. Napsal jsem v dopise, že ta ženská je svině. Nechal jsem někde zalepený a neodeslaný dopis. Ona jej našla, roztrhla, přečetla, letěla za otcem do továrny, ten se ihned vrátil a zmlátil mne řemenem jako psa. A potom jsem se s otcem během dalších třiceti let viděl jen dvakrát či třikrát. Tato setkání byla však něčím tak lživým, formálním a neupřímným, že bylo naprosto zbytečné, že k nim vůbec došlo. Následkem jeho neuvěřitelné zabedněnosti a slabošství přestal jsem ho pokládat za svého otce, stejně jako on mne za svého syna, když jsem se nechtěl podřídit jeho příšerné ženě. Nestál o mne, nestál-li jsem o jeho ženu, a já nestál o něho, kladl-li tak nepřijatelnou podmínku. Neměl jsem tedy ve skutečnosti otce, protože citová i rozumová propast mezi námi byla tak veliká a hluboká, že ji nebylo možno překlenout dobrou vůlí. Jak jsem už řekl, otec byl největší slaboch, kterého jsem v životě poznal. Trvalo čtyřicet let, nežli nalezl v podobě oné ženské nejsmutnější a nejodpornější kuratelu, jakou si lze představit, a té se bezvýhradně podřídil. Dodnes, ačkoliv už stojím sám na pokraji stáří, nepochopil jsem, co se asi dělo v jeho duši, že tak bláhově pustil vesla z rukou a vydal se za cenu rozejití s celým světem na pospas tvoru, který ho znemožnil a zesměšnil bez výjimky před celým světem. Zemřel letos v únoru, ve skutečnosti byl však mrtvý už dávno. Bylo by třeba popsat mnoho stránek, kdyby se na nich mělo vylíčit prostředí a události, kterými žil posledních třicet let, během kterých neustále neuvěřitelně klesal, aniž byl s to si cokoliv uvědomit z absurdní životní dráhy, na které se v područí své ženy octl. Nejsem Zola, abych si liboval v absurdnostech, a je nad mé síly líčit hmotný a morální úpadek, ve kterém žili ve zchátralé vilce na pokraji S., kde ho jeho druhá žena, stižená chorobným lakomstvím, proti kterému známá Moliérova hra je směšná limonáda, odcizila celému světu.

Nejsem rozlítostněný vlastním osudem. Jsou možná lepší, ale jistě neskonale horší, těžší, drtivější osudy. Nevymyslil jsem si svého otce, ani on si nevymyslil mne. Otec byl takový, jaký být musel. Stejně jako každý jiný člověk. Nemám práva litovat, že jsem neměl silného, mocného a rozumného otce, ani stěžovat si na to, že o mne příliš nedbal. Nebylo to v jeho povaze ani silách. Kdyby moje matka měla spisovatelské nadání, mohla by jistě vylíčit, jak podivní synové se někdy rodí, kteří se pramálo podobají normě, jak má vypadat pořádný syn. Lidská norma! Sedí potud, že máme dvě oči, dvě uši, jedna ústa, jeden nos, atd. A všechno ostatní je u každého naprosto jiné, nejvíce duše, kde jakákoliv norma je většinou pomyslná. Vzal bych jed na to, že Beethovenova matka by bývala mnohem šťastnější, kdyby její syn byl třeba venkovským krejčím s jednoduchou a pochopitelnou duší. Nemáme ale možnosti si takto vybírat. Naše jediná možnost je pokleknout a říct: „Bože, nemohu stejně jako kterýkoliv jiný člověk pranic pochopit z tvých záměrů a nemám odvahy ani touhy cokoliv z toho soudit. Dej mi sílu a odvahu nést břímě, které jsi vložil do mé duše, buď ke mně milostivý, můžeš-li, pokládáš-li to za vhodné, a osviť můj věčně potemnělý, bezradný rozum!“

Jan Hanč byl český básník. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Han%C4%8D)

Vyšlo v knize Události v nakladatelství TORST.

publikováno: 10. 1. 2014

NEJNOVĚJŠÍ články


Panna není pannou

Z rozbité Immaculaty se zachovalo duše dost. Jestli je na něco u křesťanů spoleh, tak určitě …

Greta v továrně na sny (komentář k slovům i emocím)

23. září: Greta Thunbergová má projev na klimatickém summitu OSN v New Yorku. 23. září: Kritikové …

Verše pro poslední lidi o mravencích a vlcích

„Žijeme dnes uboze“, pravil Milan Machovec. Nijak se nevzrušoval začátkem milénia ani nedojímal výročími listopadu, …

Karel Gott, náš český Héraklés

Tenhle týden jsem pochopil, že Karel Gott je náš současný nejdůležitější mytický hrdina. Mýty jsou …

V předklonu před Čínou se blbě myslí za sebe

Minulý týden probíhaly mohutné oslavy 70. výročí založení ČLR a o poznání rozpačitější oslavy 70. výročí navázání …

Sekáček na maso pod čínskými scannery

Promiňte, je to po prvé, co něco píši, takže to asi nebude perfektní. Mám to …

Černooký bača ovečky zatáčá

Je velmi obtížné vnějšímu pozorovateli vysvětlit co se to u nás vlastně děje. Proč zrovna u nás …

Století jedné ženy

Staša Fleischmannová, fotografka a autorka pamětí[1] slaví své 100. narozeniny Dvojčata Staša a Ola (Olga) Jílovské se …