Moudrost srdce

Každá kniha napsaná terapeutem nám spolu s druhem analýzy, již praktikuje, otevírá pohled na jeho vlastní zápas tváří v tvář životu. Už jenom psaní knihy poukazuje na jistou falešnost situace pacient versus terapeut. Tím, že terapeut rozšiřuje pole svého vlivu o pedagogické působení, pokradmu ozřejmuje touhu, že by nejraději upustil od zbytečné role lékaře, do které byl vtlačen. Každý den sice opakuje pacientům starou pravdu, že se musí vyléčit sami, ve skutečnosti však seznam jeho pacientů narůstá děsivou rychlostí den po dni, takže někdy musí jako lékař sám vyhledat jiného lékaře. Mnozí terapeuti představují stejně politováníhodný a zkroušený vzorek lidstva jako pacienti, kteří si přišli pro pomoc. Mnoho z nich si spletlo legitimní přijetí role se zřeknutím vlastního života, s planou sebeobětí. Místo aby šli sami příkladem toho, v čem spočívá tajemství zdraví a rovnováhy, zvolili línější cestu, často katastrofální: ono tajemství na pacienty pouze přenést. Místo aby zůstali lidmi, usilují mermomocí léčit a obracet, stát se životadárnými spasiteli, jen aby nakonec zjistili, že obětovali sebe samy. Pokud nám Ježíš svou smrtí na kříži měl vštípit pojem oběti, bylo to proto, aby tak propůjčil význam vnitřnímu zákonu života, a ne aby ho ostatní napodobovali. „Ukřižování je zákon života,“ říká Howe a je to pravda, ale musíme to chápat symbolicky, nikoli doslova.

Ve svých knihách1 zdůrazňuje nepřímý či orientální způsob života a my můžeme jeho přístup chápat jako umělecký. Umění života se odvíjí od rytmu: od umění dávat a brát, přílivu a odlivu, světla a tmy, života a smrti. Přijetím všech těchto aspektů života, dobrých a špatných, pravých a falešných, tvých a mých, se statický, defenzivní život, v němž většina lidí vězí, proměňuje v tanec, „tanec života“, jak jej pojmenoval Havelock Ellis. Pravou funkcí tance je – metamorfóza. Dá se tancovat na smutek i na radost, dá se tancovat i abstraktně, jak světu dokázala Helba Huara. Ale jde o to, že aktem tance se přeměňují prvky, které jej vytvářejí; tanec je sám sobě cílem, stejně jako život. S přijetím situace, jakékoli situace, přichází proud, rytmický podnět k sebevyjádření. První, čemu se tanečník musí učit, je samozřejmě uvolnění. Je to také první věc, které se musí naučit pacient, který navštívil terapeuta. Je to první věc, jíž se musí učit každý, aby mohl žít. Je to nesmírně složité, protože to znamená odevzdání se, naprosté odevzdání se. Vše, co Howe říká, stojí na jednoduché, ale i tak revoluční myšlence plného a neodvolatelného přijetí. Jde o náboženský pohled na život: o pozitivní přijetí bolesti, utrpení, porážky, neštěstí a tak dál. Cesta je to dlouhá, ale ukazuje se, že je nakonec tou nejkratší. Vstřebává zkušenost, dochází naplnění skrz poslušnost a disciplínu: je to spíš křivka času přirozeného růstu než rychlá, katastrofální zkratka. Je to cesta moudrosti, ta, po které se nakonec musí vydat každý, protože všechny ostatní cesty stejně vedou k ní.

Jen málo knih o moudrosti – nebo mám říct o umění žít? – má takový ponor jako tyto tři. Je možné, že k nim intelektuál přistoupí s nedůvěrou, vyvolanou prostou jednoduchostí autorových tvrzení. Na rozdíl od terapeuta se však myslitel-profesionál jen zřídkakdy dočká zkoušky svých teorií. Pro terapeuta je myšlení stejně živé jako jeho každodenní práce. V každém okamžiku života prochází zkouškou. Mluvím tu o člověku, který píše ve vzácně vydobytých chvilkách, což může být lekcí pro řadu spisovatelů, kteří ze sebe ždímají myšlenku celé hodiny.

Howe se dívá na svět, tak jak je, v tuto chvíli. Pohlíží na něj stejně jako na klienta, který k němu přišel na terapii. „Je pravda, že je nám špatně,“ říká, ale nejen to: „Je nám špatně z toho, jak je nám pořád špatně. “ Soudí, že je-li něco špatně, pak nejde o nějakou věc, která by se dala vypudit klackem nebo bajonetem. K léčení dospějeme metafyzicky, nikoli terapeuticky: v léčbě nejde o to, najít příčinu a vyoperovat ji. „Spíš jako bychom změnili mapu svého života tím, že k němu přistoupíme jinak.“ Moudří vědí, co je zač tato věčná gymnastika, která začíná u samých kořenů metafyziky.

Z českého překladu O. Skovajsy, který vyšel ve výboru Eseje v nakladatelství Dauphin 2010-11.

1E. Graham Howe:I and Me; Time and the Child; War Dance. Millerova poznámka.

publikováno: 5. 4. 2015

NEJNOVĚJŠÍ články


Demokracie neumírají náhodou – puč zpomaleně

Někdy jsou věci jasnější s odstupem; když poodstoupíte od pointilistické malby, tak to, co se zdálo …

Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …

Panna není pannou

Z rozbité Immaculaty se zachovalo duše dost. Jestli je na něco u křesťanů spoleh, tak určitě …

Greta v továrně na sny (komentář k slovům i emocím)

23. září: Greta Thunbergová má projev na klimatickém summitu OSN v New Yorku. 23. září: Kritikové …

Verše pro poslední lidi o mravencích a vlcích

„Žijeme dnes uboze,“ pravil Milan Machovec. Nijak se nevzrušoval začátkem milénia ani nedojímal výročími listopadu, …

Karel Gott, náš český Héraklés

Tenhle týden jsem pochopil, že Karel Gott je náš současný nejdůležitější mytický hrdina. Mýty jsou …

V předklonu před Čínou se blbě myslí za sebe

Minulý týden probíhaly mohutné oslavy 70. výročí založení ČLR a o poznání rozpačitější oslavy 70. výročí navázání …

Sekáček na maso pod čínskými scannery

Promiňte, je to po prvé, co něco píši, takže to asi nebude perfektní. Mám to …