Moudrost srdce

Každá kniha napsaná terapeutem nám spolu s druhem analýzy, již praktikuje, otevírá pohled na jeho vlastní zápas tváří v tvář životu. Už jenom psaní knihy poukazuje na jistou falešnost situace pacient versus terapeut. Tím, že terapeut rozšiřuje pole svého vlivu o pedagogické působení, pokradmu ozřejmuje touhu, že by nejraději upustil od zbytečné role lékaře, do které byl vtlačen. Každý den sice opakuje pacientům starou pravdu, že se musí vyléčit sami, ve skutečnosti však seznam jeho pacientů narůstá děsivou rychlostí den po dni, takže někdy musí jako lékař sám vyhledat jiného lékaře. Mnozí terapeuti představují stejně politováníhodný a zkroušený vzorek lidstva jako pacienti, kteří si přišli pro pomoc. Mnoho z nich si spletlo legitimní přijetí role se zřeknutím vlastního života, s planou sebeobětí. Místo aby šli sami příkladem toho, v čem spočívá tajemství zdraví a rovnováhy, zvolili línější cestu, často katastrofální: ono tajemství na pacienty pouze přenést. Místo aby zůstali lidmi, usilují mermomocí léčit a obracet, stát se životadárnými spasiteli, jen aby nakonec zjistili, že obětovali sebe samy. Pokud nám Ježíš svou smrtí na kříži měl vštípit pojem oběti, bylo to proto, aby tak propůjčil význam vnitřnímu zákonu života, a ne aby ho ostatní napodobovali. „Ukřižování je zákon života,“ říká Howe a je to pravda, ale musíme to chápat symbolicky, nikoli doslova.

Ve svých knihách1 zdůrazňuje nepřímý či orientální způsob života a my můžeme jeho přístup chápat jako umělecký. Umění života se odvíjí od rytmu: od umění dávat a brát, přílivu a odlivu, světla a tmy, života a smrti. Přijetím všech těchto aspektů života, dobrých a špatných, pravých a falešných, tvých a mých, se statický, defenzivní život, v němž většina lidí vězí, proměňuje v tanec, „tanec života“, jak jej pojmenoval Havelock Ellis. Pravou funkcí tance je – metamorfóza. Dá se tancovat na smutek i na radost, dá se tancovat i abstraktně, jak světu dokázala Helba Huara. Ale jde o to, že aktem tance se přeměňují prvky, které jej vytvářejí; tanec je sám sobě cílem, stejně jako život. S přijetím situace, jakékoli situace, přichází proud, rytmický podnět k sebevyjádření. První, čemu se tanečník musí učit, je samozřejmě uvolnění. Je to také první věc, které se musí naučit pacient, který navštívil terapeuta. Je to první věc, jíž se musí učit každý, aby mohl žít. Je to nesmírně složité, protože to znamená odevzdání se, naprosté odevzdání se. Vše, co Howe říká, stojí na jednoduché, ale i tak revoluční myšlence plného a neodvolatelného přijetí. Jde o náboženský pohled na život: o pozitivní přijetí bolesti, utrpení, porážky, neštěstí a tak dál. Cesta je to dlouhá, ale ukazuje se, že je nakonec tou nejkratší. Vstřebává zkušenost, dochází naplnění skrz poslušnost a disciplínu: je to spíš křivka času přirozeného růstu než rychlá, katastrofální zkratka. Je to cesta moudrosti, ta, po které se nakonec musí vydat každý, protože všechny ostatní cesty stejně vedou k ní.

Jen málo knih o moudrosti – nebo mám říct o umění žít? – má takový ponor jako tyto tři. Je možné, že k nim intelektuál přistoupí s nedůvěrou, vyvolanou prostou jednoduchostí autorových tvrzení. Na rozdíl od terapeuta se však myslitel-profesionál jen zřídkakdy dočká zkoušky svých teorií. Pro terapeuta je myšlení stejně živé jako jeho každodenní práce. V každém okamžiku života prochází zkouškou. Mluvím tu o člověku, který píše ve vzácně vydobytých chvilkách, což může být lekcí pro řadu spisovatelů, kteří ze sebe ždímají myšlenku celé hodiny.

Howe se dívá na svět, tak jak je, v tuto chvíli. Pohlíží na něj stejně jako na klienta, který k němu přišel na terapii. „Je pravda, že je nám špatně,“ říká, ale nejen to: „Je nám špatně z toho, jak je nám pořád špatně. “ Soudí, že je-li něco špatně, pak nejde o nějakou věc, která by se dala vypudit klackem nebo bajonetem. K léčení dospějeme metafyzicky, nikoli terapeuticky: v léčbě nejde o to, najít příčinu a vyoperovat ji. „Spíš jako bychom změnili mapu svého života tím, že k němu přistoupíme jinak.“ Moudří vědí, co je zač tato věčná gymnastika, která začíná u samých kořenů metafyziky.

Z českého překladu O. Skovajsy, který vyšel ve výboru Eseje v nakladatelství Dauphin 2010-11.

1E. Graham Howe:I and Me; Time and the Child; War Dance. Millerova poznámka.

publikováno: 5. 4. 2015

NEJNOVĚJŠÍ články


Kravina, aneb komu věřit?

V padesátých letech, když pod kuratelou sovětských soudruhů českoslovenští soudruzi pověsili několik svých dříve velmi …

Zpívej, a nemluv!

Operní pěvkyně Dagmar Pecková v loňském roce zpívala českou hymnu na demonstraci pořádané spolkem Milion chvilek …

Neexistující imigranti II.

Muslimská společenská bublina Multikulturalismus je ve své esenci antievropská forma civilizace. Samuel Huntington Úvod Toto …

Jaké jsou ruské plány s námi

Ve stále ještě svobodné části ruského internetu běží vážné a často neortodoxní debaty. Velký a …

Zapřeš tradici a zaměníš směr cesty

V pátek 7. 2. 2020 uplynulo 75 let od popravy hraběte Zdeňka Bořka-Dohalského: původem šlechtice, smýšlením …

Křehké demokracie! Podle Jourové Polsko a Maďarsko, ale co doma?

Polsko a Maďarsko nazvala Věra Jourová křehkými demokraciemi. Místopředsedkyně Evropské komise poskytla v minulých dnech rozhovor prestižnímu …

Putin chystá další válku, zůstaneme slabí bez paměti?

Vladimír Putin rozehrává teatrální politický a mediální konflikt o vyznění pětasedmdesátého výročí konce druhé světové války. Interpretace …

Barokní hudbu děláme proto, abychom někým pohnuli

Adam Viktora je uměleckým vedoucím souboru Ensemble Inégal, který se specializuje na interpretaci barokní hudby, …