Jak ztratit duši II.

Musím uvážit, jakou roli přisoudíme duši člověka. Buď a nebo. Nastínil jsem to první, to buď. A nyní: a nebo. A nebo by byla věčná škoda duši člověka umenšovat, degradovat, dehonestovat, nadávat jí právě do fňuken. A spojovat ji po způsobu kralických překladatelů s hovadstvím. Vždyť se o ni v Písmu mluví, vždyť již přešla do vědomí a podvědomí lidí. Vždyť má své místo a svou váhu v českém jazyce i v jazycích ostatních. Když chceme říci něco upřímně, říkáme na mou duši. O nějakém člověku řekneme, že je oduševnělý, když se bojíme, říkáme, že ve mně byla malá dušička. Karel Jaromír Erben říká: tělo do hrobu přísluší, běda, kdo nedbal o duši, a Karel Kryl zpívá též zcela relevantně: intelekt když bez duše, pak podoben je ropuše. I já v písni Iťs too late myslím na duši, když zpívám: mé srdce se bojí, zda je tu něco, co nás ještě pojí. Zdá se mně veliká škoda vejménu duchovní vyhraněnosti opouštět cosi, co má v sobě tu katolicitu, globálnost či universálnost.

V našem vyznání vyznáváme, že věříme v Boha Otce Stvořitele nebe a země. Ano, je tu přeci Stvořitel a tvůrce a on má právo své tvory obdarované svobodou ověřit svým podpisem. Může své dílo, které nalezl velmi dobrým, signovat. Dát mu svůj punc, který říká, zde nebyla u díla jen náhoda, zde byl u díla vyšší úmysl lásky. Bůh dává do svého díla, do každého člověka přicházejícího na svět své signum, svůj punc. Každý člověk, přicházející na svět, má v sobě tento punc. Kousíček celého Boha. Každý vzniklý člověk má svou vlastní duši, která je společným jmenovatelem všech živých, všech generací. Je pojítkem mezi tvůrcem a tím, který vznikl. Pojítkem mezi chtěným a reálným. Pojítkem mezi smrti podrobeným a smrt přesahujícím. Duše je živé signum tvůrce v člověku, který byl stvořen k Božímu obrazu. Duše veškerenstva je vložená celistvost. Antičtí filosofové to vyjadřují – duše je celostní dimensí všeho jednotlivého. Zdeněk Kratochvíl to demonstruje na stoické tradici uchované u Tertulliana. Pozoruje totiž jednotu duše, která je rozptýlená v celém těle, a všude je sama sebou. I v Izraeli věřili, že duše je nejvíce přítomna v krvi, v krevním oběhu. A Zdeněk cituje z Chrýsippovy Fysiky: Tak duše člověka rychle běží tam, kde je nějaká část těla poškozena, neboť nestojí o poškození těla, se kterým je věrně propojena. Celek člověka je organismus a ne pouze nějaký nános, který ožil. Lidské živé a jsoucí je příběh hmoty, které dal Bůh život.

Hebrejské ruah a nefeš – česky duch a duše – znamenají jednostejně vánek, dech, dchnutí. Duši člověku Bohem vdechnutou. Člověk je hmota Bohem oživená, Bohem nadšená. To nadchnutí zůstává podstatnou složkou života. A nepředstavuji si to nadchnutí nebo nadšení jednorázově. Že by Bůh nadchl každého člověka přicházejícího na svět již v lůnu matky či při porodu či při křtu nemluvněte. Že by ho nadchl na celý život jednorázové. Moc duše je podle tradiční představy podobná síle vody v pomalu proudící řece. Je přirozená, neovlivnitelná, proudí z pramene, který nedohlédneš.

Jde tedy o prostupnost, něco tebou prostupuje. Nadšení podle mého názoru není jednorázové, to by se mohlo v stísněném prostoru člověka nějak smrsknout, nakazit, zkazit. Ale jde o stále nové nadýchávání, o jakési umělé dýchání Boží, co jsme mu na vojně říkali dýchání z úst do huby.

Takže nyní ve stáří už mně nejde tolik o to se vyhranit. V tom buď a nebo se spíše kloním k tomu a nebo. Právě ve jménu universality. Duše zůstává něčím obecně lidským. Něčím, co nemají pouze věřící lidé, pouze vyznavači. Je tím anknüpfstpunktem, tou možností a šancí každého člověka, v kterém je Bůh. A mně to pomáhá, abych se k němu mohl vztahovat. I když je ten člověk třeba nemožný, což znám sám od sebe. To Boží v nás je záchrana. Ať už to nazýváme duchem, duší či svědomím, vždy je to záchranný vztah a je to vnitřní dotek.

Náš vnitřní život vytváří naše já, naše ego. A my, kteří žijeme vírou, víme, že to naše ego nesmí být zbujelé ani nabubřelé, že ho musíme držet na uzdě. A dobrým protikladem a partnerem našeho já je to Boží v nás. Naše duše, která často jde proti našim touhám a proti našim očekáváním. Která dovede překvapit a která dovede i vychýlit náš život. Duše je zdrojem toho, čím jsme. A vymyká se naší schopnosti plánovat a řídit. Cituji z Thomase Moora: Pokud jde o záležitosti duše, můžeme si jich hledět, těšit se z nich, podílet se na nich, ale nemůžeme je přelstít. Nemůžeme je ovládat nebo utvářet podle plánů našeho voluntaristického ega.

Zachovat duši, její Boží punc, nesvázat ji s tím hovadstvím, s tou biopsychickou příšerou. Znamená uchránit si Boží možnost v každém člověku. To znamená, najít to, co nás pojí. Společnou platformu s těmi, kteří jsou jinačí než my. Například nás tento pojem duše pojí s filosofy, vždyť sebrané spisy Patočkovy se jmenují Péče o duši. A tak by se mohly jmenovat díla všech filosofů od starověku až podnes.

Duše je kolegyní a alternativou našeho já a z toho pramení i odlehčení a osvobození. Ona nás vyvádí z vězení či z naší vlastní karikatury. Osvobozuje nás, odlehčuje, už nejsme sami na sebe tak hákliví, sami na sobě tak závislí. Jistě každý z nás začíná sám u sebe, ale sám u sebe nekončí. Duše ho vede a vyvádí do svobody od sebe i do svobody k sobě.

Zároveň se musím ještě krátce nějak vyjádřit jak ztratit duši. Jestliže řekl Martin Luther o svědomí: Zab tu bestii, tak já bych v mládí řekl v síle ducha svátého: Jdi dál, nech tu fňuknu. Jednej s ní jako jednáš s tělem. To znamená s úctou, ale hledej záchvěvy Ducha Božího a těm tělesným a psychickým tlakům nepodléhej. Dnes říkám: Ani v síle ducha neztrácej duši. Pečuj o ni. Vždyť duch Boží může vanout a znovu nadchávat právě i tvou duši. A ona tvé tělo. Vždyť je to vše propojené, celistvé, holotropní. Na otázku, jak ztratit duši, nám odpovídá sám Ježíš Kristus. Kdo by chtěl duši svou zachovat, ten ji ztratí. A kdo by ztratil duši svou pro mě, nalezne ji. V Matoušově evangeliu čteme: Ježíš pak opět zvolal hlasem velikým a vypustil duši. A tak dal duši svou na spásu mnohých. A proto ho milujeme z celého srdce a z celé mysli a z celé naší duše. I řekl mu Ježíš, musíte se znovu narodit, co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z ducha, je duch. Duch kam chce, věje, jeho hlas slyšíš, ale nevíš, odkud přichází, a nevíš, kam odchází. Tak je to s každým, kdo je z ducha zrozen. A co ty na to, má milá fňukno?

Pokračování první části promluvy.

publikováno: 5. 3. 2017

NEJNOVĚJŠÍ články


U čínského koryta se kvičí blahem!

Už nestačí „apolitičnost“: Čínská komunistická strana teď vyžaduje otevřenou, veřejnou a jednoznačnou podporu – od vlastních …

Osamělí, pevní i vratcí lidé pana Giacomettiho

Pražská výstava byla vpravdě překvapující. Přiblížila sochařovu tvorbu od začátků přes surrealistické období k proslulým odhmotněným …

Němci, šlechtici, katolíci a navrch kněžouři u nás neprojdou! Kristovy milice versus Česko

Přestože o otázce vrácení majetků Řádu německých rytířů naše média poslední dobou neinformují natolik, jako tomu …

Rozdělená společnost? Naložme si různost. „Válka bude, víc vám neřeknu.“

Láska k sjednotitelům je prastarého data. Různí králové, císařové a generálové nedůležitých jmen přežívají v učebnicích dějepisu především …

Straka je tak drzá, jak blbá je opizice

Předpokládám, že pirát Michálek dostal děkovný mail od Marka Prchala za jeho kádrovací střelu do …

Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …