České není pohanství ale aklerikalismus

Novinář Rudolf Kopecký ve svých pamětech věnoval velký prostor politickým a společenským změnám, jež provázely konec Rakousko-uherské monarchie a počátek Československé republiky. Jedním ze symbolů „vypořádání se se starými pořádky“ bylo rovněž svržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí rozvášněným davem dne 3. listopadu 1918. (Martin Nekola)

Československá republika byla skoro od samého počátku zmítána prudkým kulturním bojem, který ustal až ve druhé polovině třicátých let. Předpoklady k němu byly dány již od husitských válek, protireformace a josefínského tolerančního patentu. Ale zápas, utlumený přísně katolickým rázem státu a nedostatkem politické svobody, byl povahy spíše akademické a rozhodně nevedl k činům násilným a k výtržnostem. A když už se něco stalo, byli to katolíci, kteří byli útočníky.

Od tolerančního patentu a zmírnění policejního režimu za dob Josefa II. docházelo ovšem k udrolování katolických posic. Protestantské církve začínaly zapouštět slabé kořeny a odvolávajíce se na Husa, snažily se být vedle mezinárodní katolické církve církví národní, ač probouzející se nacionální city českého lidu spatřovaly v nich velmi často exponenty němectví. Gustav Adolf Verein snadno způsobil, že propaganda protestanství byla ztotožněna s „prací pro pruského krále“. Ani jedna z protestantských církví nebyla pravým pokračováním skupin české reformace a je známou skutečností, že mnozí přísní Čeští bratří, kteří si po generace v tajnosti udržovali svou víru, když nemohli obnovit českobratrské sbory, dali se raději zapsat jako židé, než aby byli nadále členy církve katolické, nebo aby vstoupili do některé z protestantských skupin. Většina však zůstávala s klidem v katolické církvi jako „matrikoví katolíci“ a více se o církev nestarali. Stali se povážlivou slabinou této církve.

Vliv francouzských encyklopedistů a z toho vyrůstajícího francouzského, anglického a německého osvícenství na inteligenci a od ní na lidové vrstvy ustavičně vzrůstal. V devadesátých letech, v době tak zvaného pokrokového hnutí let devadesátých, byla naše inteligence z převážné míry protiklerikální, či ještě spíše, abych použil formulace dr. Karla Kramáře, jenž dominoval letům následujícím “aklerikální”. Názor, zastávaný nejen dr. Podlipným, ale všemi vlivnými politiky a kulturními činiteli pravil, že „náboženství patří do kostela a ne do politiky“. Protináboženské hnutí bylo slabé. Alfons Šťastný, padařovský filosof nevěry a kněz z církve vyobcovaný Augustin Smetana, byli výjimkou a ne pravidlem. Ani Volná myšlenka, jež v devadesátých letech zahájila svou organisovanou a soustavnou činnost, protikatolickou nebyla protináboženská. Mezi jejími čelnými příznivci byl přece i profesor dr. T. G. Masaryk, jenž se nijak netajil svou vírou v Boha a svým přesvědčením o potřebě náboženství.

Mnohem větší úlohu než problémy náboženské a rozpor mezi náboženstvím a vědou, hrály zde motivy národnostní. Církev byla v očích národa – a do značné míry právem – ztotožňována s Habsburky a jejich státem. Vzpomínky na Husa, národního hrdinu, slavné husitské válečníky, kteří se postavili se zbraní v ruce proti celému světu, Jiřího z Poděbrad, Lipany a dobu pobělohorskou, to všechno stavělo církev do řad nepřátel národa. Každá propaganda se opírá o zjednodušování a také protikatolická propaganda zjednodušovala. Kult Husa a Komenského, husitství a českých evangelíků, vypuzených z vlasti postrádal docela náboženský podklad. Byl nacionální a také protiklerikalismus byl především nacionální. Válka pak, v níž se hierarchie docela rozhodně postavila na stranu Habsburků a jejich války, tento konflikt docela vyhrotila.

Zprvu se to projevilo na fóru politickém. Církev se dostala do společenské isolace a katolicko-národní strana, jako představitelka rakušáctví byla prostě odstrčena. Nedostala zastoupení ve vládě a brzy zanikla v křesťansko sociální straně vedené Šrámkem, jež se brzy přejmenovala na stranu lidovou a s nezměrnou opatrností a dovedností si vybojovávala své místo ve veřejném životě.

Změna státního útvaru usnadnila vystupování z církve, protože padly všechny nevýhody, jež s tím byly spojeny. Lidé, kteří zůstávali v církvi, ač se s ní duchovně dávno již rozešli, vyplnili nyní výstupní formulář, nebo odhlašovali své děti z hodin náboženské výuky. A protestantské církve se kvapně měnily v evangelické a snažily se vzbudit dojem, že jsou pokračováním české reformace. S tím měly zprvu jen celkem nepatrný úspěch, stejně jako všechny protikatolické akce byly značně umírněné.

Prvním velkým otřesem byla akce tak zvaného „reformního hnutí katolického duchovenstva“, vedeného B. Zahradníkem-Brodským. Toto hnutí usilovalo o reformy v církvi, v jejím učení i v její organisaci. Chtělo používat při bohoslužbách české řeči, požadovalo větší nezávislost na Vatikánu, zmírnění církevní kázně a odstranění celibátu. Když to Vatikán odmítl a pohrozil vůdcům církevními tresty, hnutí se prostě odtrhlo od církve a ustavilo se jako samostatná „československá církev katolická“. Když úřady republiky, jež ve sporech náboženských zastávaly vzornou neutralitu, tento název zakázaly, církev přijala název „církev československá“. Byla ovšem hned od počátku zmítána spory mezi „konservativním“ a „liberálním“ křídlem. Zprvu byl úmysl omezit se jen na reformy, jež požadovalo původní reformní hnutí duchovenstva, ale když se objevily značné potíže se získáním biskupů od jiných nekatolických církví, došlo k roztržce.

Liberální skupina se rozhodla jmenovat si své biskupy sama, i když nebudou mít apoštolskou posloupnost, Pražský biskup, jímž byl jmenován dr. Farský, byl určen zároveň za patriarchu. Menšina, jež se hrozila činů tak radikálních, napojila se na srbskou pravoslavnou církev, jejíž učení převzala a kněz Pavlík, který byl vůdcem této skupiny byl vysvěcen později jako biskup. Převzal jméno Gorazd Pavlík a když byli vysvěceni dva další biskupové této „československé církve pravoslavné“, jíž se dostalo „autokefálnosti“ to jest samostatnosti a rovnoprávnosti s ostatními pravoslavnými církvemi, stal se jejím patriarchou. (Gorazd Pavlík byl Němci popraven v souvislosti s atentátem na Heydricha.)

V prvních letech vznik československé církve ohrožoval velmi značně posice katolické církve. Státní úřady zachovávaly zde příkladnou neutralitu a když v místech, kde kněz přešel k církvi československé se farníci snažili zabrat kostel pro církev, k níž se se svým knězem přidali, rozhodly soudy proti nim a pro církev katolickou.

Je velmi pravděpodobné, že by kulturní zápas pokračoval v tomto klidném způsobu, nebýt činu, který je na katolické straně označován za počátek kulturního boje a za podnět k němu. Byl to čin, který nejen že byl zbytečným přiostřením nezbytného vyrovnání mezi věřícími, jinověrci a nevěrci, ale také explosí, jež nikomu neprospěla. Nebyl také nijak záměrně připraven.

Šlo o svržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Tento pomník byl obecně považován za oslavný památník vítězství Ferdinanda II. nad odbojnými českými stavy a nad českým národem. S katolické strany se ovšem proti tomu tvrdilo, že pomník byl postaven na oslavu ukončení epidemie moru, jež v českých zemích zuřila. O to byl a patrně ještě dlouho bude spor. Katolická argumentace však lidové vrstvy nepřesvědčila. Pro ně to byla oslava vítězství Habsburků nad českým národem a proto památníkem ponížení. Již vynikající mladočeský poslanec, starosta České obce sokolské a primátor hlavního města Prahy dr. Jan Podlipný usiloval o odstranění Mariánského sloupu z náměstí proti radnici a jeho nahrazení pomníkem Husovým. Za Rakouska to bylo nemožné a tak bylo toto náměstí ozdobeno nejen Mariánským sloupem, ale i vyznačením v dlažbě před radnicí místa, na němž byli popraveni čeští páni po vítězství Ferdinanda II. A r. 1915 tam přišel ještě pomník Mistra Jana Husa.

Je pravděpodobné, že tento stav by byl zůstal až po naše časy, nebýt toho, že se nikým nevyzván do toho vložil někdejší anarchista a v té době již komunista František Sauer, jeden z účastníků pašeráckých akcí, jež mravně dorazily český anarchismus. František Sauer (říkal si ovšem Franta Sauer) o tomto pašeráctví cukerinu napsal knížku, jíž pak, poněkud méně střízliv než se slušelo, prodával po pražských kavárnách.

Tento podivný velikán (měl jsem tu pochybnou čest ho znát z kavárny, jako ho znalo bezpočet jiných) se rozhodl pro „přímou akci“. Sehnal několik pomatenců a několik bolševiků a bez jakéhokoliv oprávnění Mariánský sloup strhl.

V republice bylo mnoho lidí, kteří si přáli odstranění tohoto pomníku, ale kromě bolševisujících křídel obou našich socialistických stran s tím nikdo nesouhlasil a všechen tisk zavrhl a odsoudil tento svémocný čin. Také všichni vážní političtí činitelé tuto akci odsoudili, ale na věci se již nedalo nic změnit. Pomník byl stržen a nebyl již postaven. Nepřátelé Československa na Slovensku tento čin pak docela nepravdivě označovali za českou akci proti náboženství.

V katolických kruzích byla ovšem akce Franty Sauera chápána jako urážka Panny Marie, jako přímý útok proti náboženství. Ale i ten, kdo sebe důrazněji odsuzuje toto vystoupení lůzy, musí připomenout, že muži, kteří šli samovolně a neuváženě odstranit onen pomník, nemysleli na to, že na sloupu stojí socha Panny Marie. Jejich akce neměla docela nic společného s kultem mariánským a s odporem proti němu. Byli by svrhli sloup, i kdyby na něm byla jakákoliv jiná postava, i kdyby na něm nebylo docela nic a kdyby tu stál jen jako někde jinde stojí obelisky. Nemysleli – pokud vůbec mysleli – na církev a na nic jiného než na to, že to je památník postavený Habsburky. A jako upomínku na Habsburky jej odstranili. Neměli tak činit, ale jejich čin byl až přílišně zkreslován a jejich pohnutky falšovány.

Smutnou zásluhou samovolné akce Franty Sauera a jeho druhů zápas, který až dosud probíhal v klidných mezích, nabyl na prudkosti a nenávistnosti. Neprospělo to republice, národu, ba ani ne klidné diskusi, jež mohla urovnat mnoho zbytečných sporů.

O řadě osobností československého poúnorového exilu toho bylo už mnoho napsáno, nicméně velká část nadále zůstává téměř zapomenuta. To je i případ brilantního novináře Rudolfa Kopeckého (vl. jménem Kauderse). Na svět přišel v Praze 27. prosince 1893 do rodiny prodavače. Studoval na Technické univerzitě v Praze, avšak studia nedokončil, protože byl odveden do rakouské armády. Během 1. světové války chvíli sloužil na ruské frontě, ale kvůli zranění strávil většinu války rekonvalescencí. V samostatném Československu poté pracoval pro periodika Tribuna, Čas a Národní listy, politicky se hlásil k národně demokratické straně Karla Kramáře a tedy do „protihradního“ tábora. Na jaře 1939 rozšířil řady zahraničního odboje v Polsku, Rumunsku, ve Francii a konečně ve Velké Británii, kterou již neopustil. Rozešel se s koncepcí Edvarda Beneše a odmítal příklon k Sovětskému svazu, pročež se ani po skončení druhé světové války nevrátil domů. Z Londýna otevřeně kritizoval poválečné poměry v Československu, vydával čtrnáctideník Národ, založil skromný think-tank a informační centrálu Czech Liberal Information Service, kde se mělo soustřeďovat jádro národních demokratů, které zamýšlel obnovit ve formě politické strany v těžkých podmínkách exilu. Kopecký se také podílel na československém vysílání BBC, přispíval do celé řady pravicově orientovaných exilových tiskovin. Zemřel v Londýnĕ 25. listopadu 1981.

Mimo stovek rozhlasových článků, rozhlasových komentářů a glos Rudofl Kopecký sepisoval i své memoáry. Pracoval na nich od počátku 60. let až do své smrti, tedy více jak dvě desetiletí. Popisoval dětství, mládí, studia, život v Rakousko-Uhersku, rozličné osobnosti, aféry a události první republiky, stejně jako činnost v zahraničním vojsku za druhé světové války a konečně i různé aspekty poúnorového exilu. Zmiňoval se o anarchistickém i zednářském hnutí, národní demokracii, básnících, literátech, politicích i studentských vůdcích. Psal kritickým pohledem, netajil se odmítavým postojem k Edvardu Benešovi. Kopeckého dosud nepublikované memoáry tak v lecčems přinášejí jiný, unikátní úhel pohledu na československé dějiny.

V Přítomnosti budou na pokračování, bez redakčních úprav, uveřejněny vybrané kapitoly pamětí. Poutavý vypravěčův jazyk přenese čtenáře do časů, které dnes známe už jen z učebnic historie.

Vybírá a uvádí pro vás PhD. Martin Nekola, Ph.D. – politolog a historik, který specializuje se na nedemokratické režimy, krajany ve světě a československý exil po únoru 1948.

publikováno: 15. 5. 2017

NEJNOVĚJŠÍ články


Mukl, cirkusák a slavný galerista – tři životy Oskara Krauseho

Název kapitoly připomíná banální hodnocení, ale ve skutečnosti to byl občas thriller, občas komedie dell’arte, …

Neslušné návrhy a Mee too

Minule jsem se tu svěřil, že pozapomenuté poznámky z návštěvy Walhally (které se později staly mým …

Žijeme v době Karla Gotta?

Název článku jsem si vypůjčil z titulku, který se nedávno objevil v příloze Práva. Přidal jsem otazník, …

Nejvyšší čas začít plivat na Václava Havla

Blíží se významná výročí, blíží se čas vzpomínání, rekapitulací, bilancování, hodnocení, přehodnocování a hlavně osobní propagace. …

Tweetová „politika“

Jestli se v něčem dnešní doba liší od té předchozí, pak je to ve způsobu komunikace. …

Strašlivý život Babišův

Důkazů o tom, že Andrej Babiš vědomě devastuje krajinu, likviduje fungující podniky a zneužívá ke svým účelům …

Demokracie neumírají náhodou – puč zpomaleně

Někdy jsou věci jasnější s odstupem; když poodstoupíte od pointilistické malby, tak to, co se zdálo …

Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …