Vzpomínka na Julka Neumanna

Jedna verze evakuačního plánu pro případ ztroskotání.

Telefonní číslo na pana Neumanna mi dal Patrik Ouředník, když jsem se konečně dočkal záminky k půlročnímu pobytu v Londýně. Sympatie rozkvetla hned při domlouvání první schůzky. Cestu do pubu popsal hlas na druhém konci drátu následovně: „… a tam vystoupíš z autobusu, dáš se za červenou telefonní budkou doleva, pak sto metrů rovně a po levé straně uvidíš špinavě bílý dům. Ten je plný ženských a ta nejošklivější je ta moje. Já si vás tam vyzvednu kolem třetí a pak půjdeme na pivo.“ Maureen nebyla zdaleka tak ošklivá, jak sliboval muž v telefonu. Navíc to byla to milá a přátelská Irka.

Rok 1989 byl smutný. Zemřel například Sándor Márai, Konrad Lorenz, nebo Samuel Beckett. Náladu spravilo, že se podařilo zahlušit Elenu Ceaușescuovou a Nicolae Ceaușescu. Historie zkrátka opět začala slibovat nemožné. Bar v Bush Housu, kde tehdy sídlila ctihodná instituce BBC, si na nedostatek zákazníků stěžovat nemůže. Nejen hoši vládnoucí češtinou měli tehdy plná ústa práce. Bouře ve střední Evropě vrcholila a poutala pozornost celého světa. Spory o tom, jestli po Němcích, Polácích, Maďarech a Rumunech se také Češi a Slováci uráčí pohnout zadkem, nebraly konce. Stávalo se, že rozpravy s panem redaktorem Neumannem občas přerostly v obstojný flám. Jeden z nich se protáhl natolik, že Yoko, tehdejší manželka Honzy Bednáře, rovněž hlasatele BBC, po nás vyhlásila pátrání po vězeních a nemocnicích, ačkoli jsme pouze po celodenním tahu využili na následující noc pohostinství jedné dámy, jejíž jamajský manžel bděl té noci nad zesnulým krajanem.

Emigrovavším příslušníkům své generace říkám cizinecká legie a Julek Neumann se svými rozhlasovými kolegy se rychle stali jejími platnými členy.

Když byly zmatky po odstranění Berlínské zdi konečně vyřešeny k plné spokojenosti bývalých členů komunistických stran a jejich přidavačů, vídali jsme se s Julkem a občas i s Maureen častěji v Paříži než v Praze nebo Londýně. Bývala to milá setkání. Julkovy neposedné oči při nich těkaly z předmětu na předmět a nic mu nebylo svaté. Poťouchle glosoval krále i šašky a ze své trénované paměti lovil další a další nehoráznosti v kostýmu citátů, přesmyček a neotřelých postřehů.

Abych nebyl za turistu, dokážu trpělivě čekat celé roky na příležitost vydat se do země, jež upoutala moji pozornost. V případě Irska mne vábila jeho temná historie, Oscar Wilde, James Joyce a hlavně Samuel Beckett. Jako záminka k odskoku do cizojazyčných končin mi může posloužit kácení stromů, výuka jazyka, pomoc na stavbě baráku, malování bytu, pořádání knihovny – v podstatě cokoli. Hlavně mít co nejméně společného s ovcemi, jichž jsou autobusy cestovních kanceláří plné. Takže když mi J. N. zavolal z Londýna do Paříže, že když se mi podaří propašovat do města Athlonu sto litrů vína, jsem vřele zván na svatbu Maureeniny sestry, poskočilo mi srdce radostí. Známá silueta muže s tváří neurčitého věku, střední postavy se školní taškou na zádech vyhlížela vypůjčený vůz značky Fiat v městě Cork. Naložil jsem ho a už jsme halasně mazali směr Tipperary a Tullamore, odkud to bylo do místa konání svatby už jen skok. Předsvatební, svatební a posvatební veselice proběhly dle irských zvyklostí a mohli jsme pokračovat ve společnosti partnerek do Galwaye, kde Maureen kdysi studovala a do Dublinu, kde také jistě někdo někdy něco studoval. My jsme se skromně spokojili s puby, jejichž prostřednictvím jsme pronikali pod kůži Odysseova města.

Surovost, kterou rodina spáchala na kojenci tím, že se odklonila od nectihodné tradice jména Stanislav a poslala ho v roce 1953 do světa zinscenovaných procesů, převýchovných zařízení a pasťáků se jménem Julius, se dala snášet pouze s berlou nějaké závislosti. Proti prokletí dynastie Neumannů začínající S. K. Neumannem a pokračující přes Stanislava Neumanna herce a Stanislava Neumanna ml., zasebevražděného pěvce krvavě rudých zítřků, se Julek bránil nedochvilností a nespolehlivostí. Jediné, co lze k tomuto období dodat, je nesporný fakt, že se z něj nestal ani Fučík, ani Caesar.

Pamětníci hovoří o pedagogovi, moderátorovi, redaktorovi, publicistovi, překladateli, herci a divadelním režisérovi. O tom, že ho studenti milovali, existuje řada svědectví. Jako moderátor, redaktor a publicista mohl fungovat jen díky tomu, že byl dobře obeznámen s posloupností důležitosti. Pouze hluboké poznání druhotnosti politiky mu umožnilo se živit také jako politický komentátor. O štěky ve filmech, v nichž vystoupil, se pro změnu nezajímám zase já.

J. N. snem bylo dělat divadlo. Předtím i potom. I kdyby měl být kočovným principálem. Do šuplíku se ale režírovat a hrát nedá a doba, do níž byl uvržen, byla této formě sebevyjádření vyloženě nepřátelská, protože vyžadovala větší či menší míru kolaborace s režimem, který utiskoval dokonce i ty, na jejichž poslušnosti byl za zpěvu budovatelských písní postaven. Láska k divadlu tím pádem musela v Julkově případě sdílet stejné tělo s ostatními profesemi. Režisér představuje první podobu této posedlosti. Musí mít jasnou představu, čeho chce dosáhnout, a vlastnit ruku, jež vede, aniž si to vedený uvědomuje. A k tomu je třeba přirozené, nikoli lží a kejkly vyškemrané autority. Ochota ukazovat se na veřejnosti je součástí herecké normality. Herec, čili bytost společenská s exhibicionistickými sklony, představovala následující schod zmiňované lásky. Příliš přesné poznání izoluje a samotě J. N. neholdoval. Hrál o život, ale v životě nic nepředstíral. Bylo mu jedno, kde se divadlo nachází, vyjma země, kde k tomu měl podmínky, kolegy a zázemí. Umění řezání větve pod vlastním zadkem ovládal mistrovsky. Divadlo jakožto vydestilovaná esence reality ukazuje životy zbavené matoucích nánosů, odtažitých monologů a zavádějících pseudodialogů. Myslím, že se divadla také trochu bál. Zřejmě si uvědomoval, jak je to silný protivník. A proto se dokázal věnovat i jiným činnostem. Normalitou překladatele a podmínkou dobrého výkonu je naopak skrytost. Schopnost zapomenout na sebe sama a dát se do služeb autora textu. Uspořádaný svět srozumitelných a přijatelných požadavků už dekonstruktivisté dávno rozebrali na součástky a rozpory se staly přirozeným prostředím dnešního člověka, bez nichž by si připadal jako nahý v trní. Úvahy o tom, zda je to dobře nebo špatně, nemají ve vzpomínce na přítele co pohledávat. J. N. se s nimi vypořádal, jak uměl. Dlužno dodat, že moc neuměl.

Hloupost, neznalost, nevzdělanost a nedovtipnost J. N. na místě trestal skrytou narážkou, o níž postižený neměl zpravidla ánunk. O to víc se bavili ti, kdo pochopili. Chvějivá přelétavost, osudová lehkomyslnost a bezbřehá ironie kladly na posluchače vysoké nároky. Rychlost jeho reakcí byla setrvalá, nezávislá na promile alkoholu v krvi. Jeho pronikavému pohledu nic neuniklo, ale do okolí vypouštěl jen směšné a nesmyslné úlomky reality. Ošklivost a hnus si nechával pro sebe. Protože se rozhodl nastavovat okolí pouze vlídnou masku, musel si následky odskákat sám. Jistě by mohl i jinak, ale nechtěl, neuměl chtít a odmítal se to naučit. Byla to bezbrannost, nebo naopak vědomí, o kolik okolí převyšuje, co mu bránilo dotáhnout věci do konce? Když chtěl, odevzdal skvostný překlad bez ohledu na prostředí, v němž se nalézal. Když nechtěl, buď neodevzdal, nebo dodal pouze řemeslnou práci k zaplacení dluhů. Jeho kapesní počítač ho neopouštěl, dokázal pracovat kdekoli. To, co ho opouštělo čím dál častěji, byl důvod, proč se namáhat.

Nepojmenovatelný běs mu deset let bránil v návratu do kráteru. Návrat tam, odkud vyšel, byl podminován podvědomím, jehož nájezdy odrážel různě. Nerozpustil se v alkoholu, ale v nerealizovatelných plánech. Když začátkem nového tisíciletí obavy konečně překonal, bylo už pozdě. Julka měli rádi skoro všichni, ale pomoct mu nemohl nikdo. Pracovat s ním bylo obtížné, časem nemožné, ale jako kumpán, neměl do posledního dechu konkurenci. Své talenty velkoryse rozdal a rozházel. Sešup se stal viditelným, ale jeho metodičnost svědčila o houževnatosti, s níž směřoval k jakémusi cíli, který znal jen on sám. Nebo před čímsi prchal. Nejspíš obojí, jak už to u veteránů cizinecké legie chodí.

Na ideové zhloupnutí svých předků odpověděl majestátním opovržením a výsměchem namířeným proti všemu zplošťujícímu. Prokletí vírou v lepší svět poškozených předků se dokázal bránit jen neúctou ke všem velkolepým plánům. J. N. to zkrátka přepísk, když do nich zahrnul i evakuační plán pro případ ztroskotání.

10 10 2018 obr1

Hilma af Klint. Wheat and Wormwood. 1922. wikiart.org

publikováno: 10. 10. 2018

Lubomír Martínek

Lubomír Martínek

esejista a překladatel /

NEJNOVĚJŠÍ články


Nemáme klíč – seznam agentů KGB ČSSR

Sověti si své satelity hlídali velmi důkladně. Nikdy jim zcela nedůvěřovali. Právě proto neponechávali nic …

Nerušeně konzumovat, tak si dnes vykládáme svobodu!

„Pohřbívat ateistickou celebritu v katedrále mě irituje,“ říká Vojtěch Razima (1968), aktér demonstrací, jež předcházely sametové …

Svět ve stavu nouze

Planeta se kvůli lidskému působení nachází ve stavu klimatické nouze, a pokud se státy v nejbližší době …

Kultura 3.0 a literatura jako věda o člověku

Když člověk v zapadlém koutě světa zavítá do špeluňky, a může to být putyka, taverna, guesthouse, bar, …

Divokým Kurdistánem

Kurdistán jsem navštívil mnohokrát. Turecký, irácký, íránský i syrský. Navštívil jsem relikty kurdského osídlení v Arménii a Ázerbájdžánu. …

Duté oslavy jako kamufláž eklsrabu

To, že se oslavují státní svátky, je běžné všude na světě. Nejde ovšem jen o to, …

Ve stručnosti je síla, básněte

Mám rád přirozené dorozumívání, mluvenou a psanou řeč. Mám rád češtinu. Mám rád i jiné jazyky, protože …

Za co medajli čínské bohemistce?

Vyznamenávat propagátory české kultury v jiných zemích je skvělý nápad. Tedy byl by, kdyby se ho …