Čert a káča

Teorie a podivnosti P. Horákové a T. Halíka.

»…projevům soukromého života, jejich příčinám a hybným impulsům přikládal obdobný význam, jaký dávali historikové událostem veřejného života celých národů..« Balzac o Leonardovi

Zájem o vlastní život roste. Život není žádné C.V. neboli přehlídka dosažených, měřitelných úspěchů v sebeuplatnění, ale čistě to, co se v člověku děje. Nekonečné rozhovory v rádiu o tom, kdo si co o čem myslí, jsou od života taky zatraceně daleko. Ale máme dnes romány o životě vnitřním a duchovní biografie? Odkazuji na dva pozoruhodné (svého druhu) životopisy z loňska – Pavly Horákové Teorie podivnosti (Argo 2018, 357 s.) a Tomáše Halíka To že byl život? (Lidové noviny 2018, 321 s.). Zájem o vlastní život roste, jenže jaký život se tu pojednává?

Horáková i Halík píší o sobě, každý samo sebou jinak, ale v lecčems podobně. Horáková se v hlavní hrdince svého románu vidí. Je tam za o pár let mladší mezioborovou vědkyni, která pečlivě kontroluje výstupy ze svého těla. Píše soustavně o všem, co vyjde ze všech jeho otvorů, a zvládá to poučeně určit taxonomií. Dělá to trochu pro vědu, hlavně ale pro sebe. Komentuje všechno, co z ní vyleze, a srovnává se studiemi, které načetla, a má k ruce škály od 1 do 10. Od ranní stolice, přes oční sliz, krámy atd… až k nápadům z nitra lebky, všechny výstupy jsou zachyceny, prozkoumány, zhodnoceny. Ona-člověk funguje jako black box, který se sám hodnotí podle svých výstupů a převzatých kriterií. Je důsledná, takže i dávno zaslepený otvor pupíku a jeho žmolky se dočkají své porce poučeného komentáře. K tomu občas zmínka o péči zevně – mazání na nehty i prdel. Nic lidského jí není cizí.

Na obálce Teorie podivnosti je foto fešné autorky hlavou dolů, s tváří přes hřbet. V knihovně na vás bude koukat jako Halíkův životopis, jen obráceně. Podobný motiv na dvou obálkách různých autorů možná není jen náhoda. I vnitřky mají k sobě blízko. Člověk se tam potká se dvěma lidmi, kteří mají na zdrcující část všeho názor. Teorii k názorům vysekne bystrá holka i ostřílený univerzál obratem. Hrdinka Horákové žije jako na vlnách podivna, ale tajemství nezažívá. Na podivnu je pro ni rajcovní nikoli jeho hloubka, tedy jedinečnost, ale kombinatorická nedohlednost souvislostí mezi zdánlivě nahodilými událostmi (na délku téhle formulace nejsem hrdý). Zadumává se nad svými postřehy, evokuje jí to bystře moderní teorie o kosmu, strunách, Schroedingerových kočkách, kvarcích a ví bůh o čem. Nejde o to, že to všechno podává populárně einfach, ale o to, že její kombinace jsou banální, hledané – propojují se jí nejběžnější souvislosti obsahu dobře informovaného mozku – už sama funguje jako lepší vyhledávač na netu. Nic bizarního, nic originálního, jenom bystré kombinace, vysoká rychlost, spolehlivost kompatibility nápadů s okolím. Tady už máme co dělat s – vpravdě umělou inteligencí. Psaní jakoby přetvořené vytrvalým obcováním počítačem. Chytrý mobil a jeho chytrá holka jsou vysoce kompatibilní. K její škodě ovšem. Holka má ale navrch tělo, takže i další potřeby a chandry. Ve snech se jí zdají patenty nebo hovadiny. Něco, co by se nechalo pojmenovat duše, se tu vůbec neukáže.

Nezapomenutelnou se kniha stává popisem spousty počitků, které se čtenáři vryjí, protože jsou na první dobrou a dostupné každému. Spisovatelka přenáší svou prvoplánovou obsesi na čtenáře. Zůstane u počitků nápadů a jejich klasifikace – to má být asi upřímná pravdivost. Příběhy jsou uvěřitelné, kulisy Prahy jako z lepšího průvodce, sem tam poetismus. Život teče dál. Zůstává hodně slušných zásad, které hrdinka ctí. Je sympatická, ale zoufalá. Uvnitř sebe jako by měla staženu wikipedii, pár básniček od Skácela a domácího lékaře. Trochu zděděných a získaných averzí i libůstek a máte ji celou. Nic víc. Je vůbec člověk ještě i něco jiného?

Profesoru Halíkovi to na černobílé obálce jeho vlastního životopisu taky moc sluší a není ani převrácený. Aspiruje na augustinovská přemítání (Augustinus Aurelius – Confessiones A.D. 430), ale zcela se od nich liší ve výsledku. Zatímco Augustinovi jsou ve Vyznáních všechny prožitky událostí jeho jedinečného života záminkou k obracení se k Bohu v pokorném údivu – Jak to dělá, že je takový? Co já jsem to za pitomce? Jaký jsi? Bože můj ve své nádheře?, Halíkovi jsou události, které mu Bůh seslal do cesty, také příležitostí k údivu, ale trochu jinému – Jak to dělám, že jsem takový? Co na mě všechny ty důležité lidi tolik přitahuje? Jaké je moje poslání v kosmu?

Jako se jeví mladší Horáková jednotou počítače se slušným vyhledávačem a ženského těla, tak se jeví T. Halík jednotou sociologického (nesondážního, ale statistického) postupu v oboru bohovědném. Zájem obou je věrný tomuto světu a jeho věcem a nejvíc vztahům.

Obě knihy jsou něco jako záznamy vnitřních dějů. Jsou cenné, protože člověka zajímá srovnání s upřímnou sebestylizací druhých, zejména úspěšnějších druhých, třeba aby pochopil, co dělá blbě. I v literatuře je nouze o příběhy vnitřního života, ne tak o záznam reakcí. Připadá mi skoro, jako by svět zvnějšněl a lidé přepnutí na jakési autopiloty dávali najevo jen reakce své nervové soustavy. Vnitřní důvody a jedinečné myšlenky a činy z vědomě vnitřních pohnutek jako by byly raritní. Když něco povíte, hned se kdekdo dělá, že ví líp než vy, proč říkáte a děláte, co říkáte a děláte.

Ladislav Nagy napsal v příznivé recenzi o Horákové, že je taková naše Michel de Montaigne. Nevím, jestli tohle přirovnání není vlastně nejzžíravější ironie. Montaigne je měřítko asi pro všechny autory sebezpytných hloubavých pojednání o vlastním životě.

Už před Platónem mluvilo k filosofům slovo Hérakleitovo „zkoumal jsem sebe sám“ jako odpověď na prastarou, božskou výzvu z Delf – „Poznej sebe sám“. Starý Sókratés ve Faidru říká, že na nic jiného nemá v životě čas a před smrtí v Obraně praví doslova, že „život bez zkoušení (sebe) není člověku hoden žití – nezpytovaný život nestojí za nic“ – ὁ … ἀνεξέταστος βίος οὐ βιωτὸς ἀνθρώπῳ. (Platón, Obrana Sókrata (38a5–6)).

Václav Černý charakterizuje Montaignovu metodu/nemetodu Esejů takto: „člověka jako obecnou kvalitu nepoznáváme tím, že se otáčíme, pokukujeme okolo sebe a vně sebe, a z tisícerých útržků nasbíraných na lidech slepujeme součet jménem Člověk; podstatu lidství univerzálního můžeme objevit pouze v sobě samých, dlužno však sestoupit v sobě dostatečně hluboko, aby naše poznání a cit objevily pod zvláštností, jedinečností a osobním rozdílem základ svaté banality člověka vůbec“ (Michel de Montaigne, 1966).

Slabina obou knih je vlastně táž. Josif Brodskij píše: „sociologovi je všechno jasné“ (Velká elegie). To jistě jo. Přístup obou spisovatelů je tahle sociologie, otáčení se, pokukování a slepování. Žádný sestup dost hluboko, takže ani nedojde na srandovní nalezení „základu svaté banality člověka vůbec“. Žádné hloubání, takže ani výsměch sobě. Popis ano, distanc ne. Obě publikace jsou vlastně zatraceně vážné, protože mělké. Jedna patrně ze sebeúcty autora ke své roli, druhá asi ze smutku autorky nad sebou. Sociologie se neosvědčila, portréty se nepovedly.

Casanova ve svých pamětech (Memoiry, Praha 1930) dělá své soukromé závěry s ostychem, ale i s neobyčejnou svobodou o všech. Mocní/nemocní, známí/neznámí. Jak mu kdo přijde před nos, tak ho očichá a poví, co si myslí. Horáková taky čichá, i Halík sleduje a vnímá, jsou ale při tom podivuhodně nesvobodní, zavázaní minulostí a vztahy, hlavně ale očekáváními. Nejsou ještě dost staří?

Předivo světa má různé útky i hustotu. Jde se do něj pustit různě, začít jde i od pitominek a frází, ale mám za to, že Horáková s Halíkem se chytli a zůstali u toho, co život životem nedělá.

Historky ze života zaplácnou čas ve společnosti známých, ale na literaturu to je asi málo. Autoři prozradili, jak se udělat (čím jsou), ale nepotkal jsem se s nimi. Co si o sobě myslí, mě přece nezajímá, to chce vyprávět kdekdo. Jako by neměli nic, co říct. Přitom se v době, kterou se zabývají, událo mnohé, co stojí za zmínku.

Například prof. Halík nedostával jen ceny a nesetkával se jen s nakloněnými celebritami a všelijak pošramocenými oponenty, jak by to z jeho životopisu mohlo vypadat. Kupříkladu se proti jeho vlastnímu tempeltonovskému plánu vymezil atheista Balabán argumentací, která stála za řeč. Vzal Halíkovu řeč za slovo v tom, že si laureát ukládá dialog s atheisty jako úkol a hned říká, jací jsou a jak myslí, ale mýlí se. Řekl, v čem se plete. Halík kontroval diagnózou Oidipovského komplexu oponenta a měl vystaráno. Nehodilo se a zapomenul, ale Balabánova kritika nabízela prohloubení mnohem zásadnější než zmiňované a ničím nedoložené chvály na členy Halíkova potempeltonovského dreamteamu specialistů na dialog s atheisty – Robert Řehák, Pavel Hošek – jmenuji ty dva, jejichž projevy vykazují nejsilnější sklon k obecnosti a kýči. Povede se zjevně dialog s atheismem, nikoli s atheisty. To je dobře „sociologické“, neosobní a mnohem méně riskantní.

Diagnózu syndromu „klerikalismu“ jako největšího zla, které řádí v dnešní církvi, převzal Tomáš Halík od papeže Františka. Ten ovšem největší zlořád vysvětluje několika pojmy přeložitelnými do češtiny jako světáctví nebo mondénnost. Hledání „největšího zla“ stojí za větší intelektuální námahu, než jen označení jednoho jeho projevu u kněží – klerikálnost. Kouzlo mondénnosti nenakazilo jen kněze a není v tom, že člověk (nad)užívá luxus bohaté (západní) společnosti, ale v tom, že přistupuje na pravidla popularity a jde jim naproti.

Když například Dukova kancelář důvěrně obcuje a čile pouští do skoro nejčtenějších Parlamentních listů své názory, je to jedna věc. Když Halík kontruje na Duku a odpovídá na jejich texty v novinách Agrofertu (Lidovky, MF), je to přeci podobné. V obojím je patrný nedostatek vkusu. Kazatelna, na kterou se leze, že je dost vysoká a kolem ní nejvíc lidí, je kluzká. Mondénnost a světáctví, tedy „největší zlo“, je patrně daleko spíš spojeno s tím, že je člověk ochoten moc tohoto světa vůbec respektovat a kalkulovat s ní.

Kristus na poušti pokoušen Pánem much, který o sobě právem říká, že „je mu dána veškerá moc a může ji dát, komu chce“ nediskutuje, ani mu neoponuje. Vyhrává tím, že jeho moc, zákony, jeho „sociologicky“ doloženou nadvládu a úspěšné manýry úspěšných prostě bere na lehkou váhu.

publikováno: 15. 4. 2019

David Bartoň

David Bartoň

Šéfredaktor Přítomnosti /

NEJNOVĚJŠÍ články


„Kabrňák“ Babiš

Je prvním předsedou vlády České republiky, jehož příběh se pravidelně objevuje ve všech významných světových …

Červená sukýnka pro dámu z první republiky

První víkend léta! Po krátké cestě ven z republiky na lékařský sjezd opět v centru světa. V rámci …

Vyhoření generace Y

Čas je běžec s dlouhým krokem, nikdy pokoj nedá si a od Freudenbergerovy bolestné zkušenosti s prožitkem vyhoření …

Křídla slávy aneb 20 let od smrti JIW

Nemám organizační talent. Smířil jsem se s tím a dovedu s tím vědomím celkem pohodlně žít. Někdy, …

Inspirováno Slovenskem

Ve víru dění a marketingových rejů kolem předběžných závěrů auditu Evropské komise, mapujícího střet zájmů Andreje …

Od hrdinství na milimetry – Čurda z Hlíny

Je poledne 16. června 1942 a Karel Čurda, parašutista skupiny Out Distance, vstupuje do Hlavní úřadovny …

Vyhazov z práce za názor proti funkcionářům

„Můj otec pochází ze Slovenska, moje matka je z Rumunska. Do Čech dorazili se svými rodiči …

O co jde v Hongkongu a proč

V Hongkongu jde o všechno. Pokud extradiční zákon projde, poslední ostrůvek svobody v ČLR bude …