Neviditelný sloup

Dlouhé prapory visí dolů, domy jako kamenné jazyky se zdvihají vzhůru, rozstříhány ulicemi, a nad šedým, prastarým ryňkem se rozpíná šedé, kalné nebe. A přece dole jest hemžení, jest šestá ferie hodu osvobození, dosud neuplynula oktáva. V dáli ještě hřmí děla, není jich slyšeti, jen noviny o tom přinášejí zprávy; a v úskoku od tance smrti chystá se na pochmurném, památném ryňku změna tváře země. Dlouhé prapory visí dolů, z ulic se vinou jiné prapory, jako by navinovány na neviditelný hřídel. Tisíce očí, těl a údů, zkřehlých válkou a stísněných čekáním, jde se protáhnout.

Proč tak dlouho všichni čekali? Kde čekali, jak čekali a z jakých beznadějných úkrytů vylezli nyní na denní světlo? Čekali v bojových krytech, na hlídkách? Úpěli v žalářích, trpěli pro svou čest? Byli to šílenci, pominutí hladem, zchřadlí za čekání na nočních frontách před krámy řezníků, pekařů a uhlířů? Byli to žáci proroků, žíznící po plameni, ať šlehá odkudkoliv a kamkoliv, jen když je prudký a mocný? Byli to náměsíčníci? Či to byly příšery, puštěné s řetězu?

Ach, jen podbradky a kravaty rozradostněných řečníků ukazovaly, která duchovní síla řídí tuto hodinu dějin a kalnou barvu atmosféry přírodní ještě více kalí svým velkošupinatým chvostem! Podbradky s kravaty řečníků mluvily, kejhaly a zdvihaly se proti sloupu. Lícní kosti a očnice se zdvihaly k vrcholu sloupu, až se zátylek krčil a přemáhal v této nepříjemné posici. Čelisti se otvíraly vzhůru, proti vrcholu kamenného sloupu a pleše i hřívy se překlopovaly dozadu. Groteskní maškaráda před sloupem, vysokým a štíhlým, kamenným a těžkým, který stačil pro závrať i pro odvahu; nebylo však risika. Provazy objednány a sloup popraven. Přijel oficielní automobil, čas zívl a plazil se unuděně dále se svými přeraženými netopýřími křídly a jen se unaveně divil rozmarům tohoto lidu.

Ale historie není jen tak jednoduchá. Třesk sloupu vyvolával tajemné ozvěny, mnohonásobné a podivné jako v podzemních jeskyních. Ozvěny přicházejí z různých dálek a mohutnost jejich bývá větší a osudnější než původní výkřik, původní úder. Třetí listopad se stal podivným dnem.

Není známo dosud, jakou komedii začínaly podzemní mocnosti tímto drastickým a nevtipným šprýmem v prvním týdnu národní svobody. Mohlo by se říci, že taktika strašidel byla v úpadku; vždyť černý genius byl tak nevybíravý a každý Véna byl mu dosti dobrý jako červ na chytání ryb; mohlo by se říci, že diplomacie černého genia teprve začínala nový kurs s novým a tuze bezcenným personálem. Ale snad to byla fraška, snad to byl výsměch za něco hrozného a ubohého, snad chtěla tato diplomacie nastaviti lidu své jarmareční zrcadlo, aby spatřil svou zohavenou tvář. Nevíme, co chtěla nebesa a co chtěly temnoty. Padla rána. Její příčiny i následky jsou jen částečně známy, větší díl jest zakryt mlhou, která se snad jednou v plameni historie rozptýlí. Skutečnost jest, že se sloupem byl skácen obraz Královny nebe. Byla to Její poprava. Opakování Bedřicha Falckého a Alžběty Falcké, ale neskonale okázalejší.

Po staletí byl obraz Královny nebe v posledních chaloupkách v nejzapadlejších koutech zárukou první i poslední naděje. Unavený lid k němu putoval na kopce i do nížin. Na všech cestách i na sloupech v lese chtěl míti tento obraz před očima; plakával před ním, úpěl k němu, usmíval se před ním a děkoval mu. Patřil k obřadu radosti i slávy; byl zdoben květinami, dary, písněmi i polibky. Musil býti ve všech světnicích, jizbách, chatách, komorách, i na hrdlech a na prsou. Shlížel se stěny do snů dětí i na umírání starců, na lásku, na věrnost i nevěrnost. Byl důvěrníkem lidského života a světlem ve smrti. Oči se před ním jasnily. Ale to všecko nestačilo. To vše se zdálo málo. Bylo třeba příbuzenství, skutečného, citového a vroucího. Chudí i zápasící snažili se připoutati Ji k sobě a k svým dětem, svěřovali Jí všecko, co měli a v co doufali, zvali Ji k sobě svými písněmi a pohádkami jako matku, pomocnici, družku, volajíce Ji ve všech dobách a okamžicích Jejího života.

Ale poněvadž už si netroufali blížiti se k Ní tak prostě a otevřeně v době cesty křížové a ostýchali se Ji vyrušovati i z radosti Narození, ba i Zvěstování, obrátili se k Ní v době, kdy byla lidem bližší, kdy nebyla ještě tak oslavena, totiž v době Jejího dětství, a volali Ji jménem nejdůvěrnějším, nejtišším a nejkrásnějším, jaké má česká řeč ve svém pokladě a jaké má sotva která jiná řeč na světě, totiž Panenka. Tímto jménem si ji zavazovali tak, jako by se Jí ujímali, jako by Jí dávali svůj chléb, příbytek, srdce, lásku, péči a starostlivost, jako by Ji prosili, aby vstoupila do jejich rodin, mezi jejich děti a stala se sestrou jejich dětí, adoptovanou dcerou českého národa, poněvadž jako matka se zdála příliš vznešená, nedosažitelná a úžasná, ale jako dítě zdála se bližší, lidštější a jistší.

Nu a Její obraz byl 3. listopadu 1918 stržen. Muži v raglánech s kravatami a řečnickými čelistmi svým houknutím dali signál a dívali se, jak se rozkaz provádí.

Dlažba byla zarovnána. A uplynuly čtyři roky.

Divně se to motalo.

Nechme hnijící a zpuchřelé větve, které jsou již mrtvy, a pohleďme na větve, které snad – snad! – ještě se zazelenají.

I nejmilejší a nejkrásnější hračku si někdy dítě rozbije, třebas i brutálně z návalu zlosti nebo rozmaru. Toto rozbití neprovedl jenom zástup, tvořící karré na staroměstském popravišti, pod dozorem očepičatělých ptáků. Za těmito exekutory stála mocná část národa, ať již zaujatá, či jen zvědavá. Snad – snad! – to byl větším dílem své podstaty čin dítěte, které se domnívá, že rozbíjí hračku, či se nedomnívá vůbec nic, a neví, co činí. Byla to událost tajemná, významu nedozírného a nevíme dosud, kam tento záblesk ukazoval. Ale milosrdenství nebes bylo přece jen větší než zloba lidí. Historie sice zraje pomalu, mnohem pomaleji než lidský život, ale dosavadní vývoj věcí jako by ukazoval, že nebe dopustilo tento strašný čin, aby ukázalo, jak umí odpouštět, poněvadž od té doby mělo mnoho výborných příležitostí k mstě opravdu účinné a názorné, a – nepoužilo žádné. Spíše se zdá, jako by náš národ provázela jakási soucitná milost, která čeká, čeká.

A ohlédneme-li se, vidíme, že mnozí, kteří přispěli svou nevěrou a nevěrností k duchovnímu zpustošení této říše, teskní nyní smutně na druhém břehu, když spadly vody a bahna, ze kterých pily jejich kořeny. Místo sloupu viditelného září nyní sloup neviditelný. Volá a vábí k sobě, vzbouzí melancholii a nostalgii. Rozumějme tomu! Kéž dá Bůh, aby se záhy zdvihal opět viditelně ve smyslu mystickém i pozemském nad celým sjednoceným národem.


Lidové listy, roč. I., č. 248, 3. listopadu 1922.

Tato próza byla ještě pod názvem „Třetí listopad 1918“ přetištěna v 9. čísle XIV. ročníku revue Na hlubinu, a to na str. 531 až 534, v listopadu 1939.

publikováno: 13. 7. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Jsme před divochy jako chudáci

„Prostota a neotesanost je vhodnou podmínkou, aby se svědectví člověka stalo důvěryhodným. Lidé ducha vybroušeného postřehnou …

Je to blbé drazí krajané, ale ojebali nás

Jak to, že mě nikdo nereprezentuje? Říkáte si to často taky? Příklad první – Gretiny …

Agresivní charisma, Klaus jako děvkař a kompro i na ty druhé

Když se řekne Klaus, Zeman, Babiš, co vás napadne? Líbí se mi, že jste začal …

Nejsme premianti, jsme ostuda?

Otevřená slova, proč se na některou z vrcholných funkcí Evropské unie nepropracoval jediný kandidát východoevropských zemí, …

Přijde Vítězný únor v létě?

Lidová letenská veselice z 23. června odezněla a přinesla uklidnění: je nás přece jen velká síla. Pak …

Mariánský sloup?

Na Staroměstském náměstí chtějí znovu postavit mariánský sloup, zničený 3. listopadu 1918. Prý tak bude napravena …

Neviditelný sloup

Dlouhé prapory visí dolů, domy jako kamenné jazyky se zdvihají vzhůru, rozstříhány ulicemi, a nad šedým, …

Nečekejme charismatika, ale „prací drobnou“ napravujme řád

V neděli 23. 6. 2019 mne potěšilo 283 tisíc demonstrujících na Letné. A ještě více mne …