Mariánský sloup?

Na Staroměstském náměstí chtějí znovu postavit mariánský sloup, zničený 3. listopadu 1918. Prý tak bude napravena jedna z mnohých křivd, spáchaných na tomto národu obecně a na katolících zvláště. Kéž by tomu tak mohlo být. Lze však odčinit nespravedlnost a nekulturnost prostou obnovou starých symbolů v novém prostředí? Není takové řešení poněkud antikvární? Vždyť sloup na Staroměstském náměstí není jen výrazem mariánské úcty. V historickém kontextu je to také pomník dějinných paradoxů.

Nedorozuměním bylo už samotné svržení pylonu, tragický výron spodních proudů jinak dobrosrdečné české povahy. Toto barbarství bylo motivováno tehdy obecně rozšířeným komplexem tzv. třistaletého úpění (které — jen tak mimochodem — náš ministr zahraničí nedávno se stejnou samozřejmostí označil jako „třistaletou úspěšnou kooperaci“). Poněkud zamlžené historické vědomí je rys společný všem davům na všech náměstích při převratných historických událostech. Nelze se proto divit, že mariánský sloup byl tehdy neprávem považován za zlověstný monument, jejž údajně nechal vztyčit krvavý Ferdinand II. na věčnou památku svého vítězství nad českými rebely. Osud tomu chtěl, aby se nenávist zástupů soustředila právě na Pannu Marii jakožto symbol starého Rakouska. Maršálek Radecký i císař František I. byli naproti tomu ze svých postamentů odstraněni velice šetrně a zcela spořádaně odvezeni na odpočinek do pražského lapidária. Jediná oprátka sametového převratu roku 1918 se ocitla na šíji Bohorodičky. Tato skutečnost traumatizovala víc, než by se dnes mohlo zdát. Netušené aktuální nám dnes připadá například vyprávění českých vojáků raněných v listopadu 1918 za bojů na Slovensku: „Z posledních událostí je vidno, že bude nutno Slovač nejen vojensky okupovat, ale i mravně získat. Narazili jsme v tomto posledním ohledu na větší překážky, než byly rázu vojenského. Většina Slováků je přesvědčena, že jdeme jim rozbourat kostely, svaté sochy a zrušit staré zvyky. Mnoho Slováků uvítalo nás s puškou v ruce. Maďaři totiž využili zničení mariánské sochy v Praze k účinné protičeské agitaci, vylíčivše nás jako vlkodlaky, antikristy a jakobíny. Marně snažíme se jim to rozmluviti. Shodili jste Panenku nebo ne‘?, je jejich odpověď“ (Národní Listy, 23. 11. 1918).

Historie nejstaršího a zřejmě i umělecky nejpozoruhodnějšího mariánského sloupu v českých zemích je dostatečně známa. Císař Ferdinand III. ho nechal roku 1650 zbudovat nejen ke cti Panny Marie, ale též na oslavu vestfálského míru a na památku uhájení pravobřežních měst pražských před švédským útokem. Sochu na vrcholku pylonu a čtyři dramatické skupiny andělů zápasících s ďábly vytvořil sochař Jan Jiří Bendl. Umělec, jehož talent býval často zpochybňován a pro jehož dílo jsou charakteristické značné výkyvy. Mariánský sloup však patří k tomu nejlepšímu, co kdy Bendl vytvořil. Hlava Immaculaty se vyznačuje klasickou ušlechtilostí a pravidelnými, jakoby řeckými rysy. Dnes tento antický dojem paradoxně ještě zesiluje skutečnost, že tvář je pouhým torzem. Čtyři sousoší bojujících andělů pak reprezentují — v české barokní plastice poprvé — životodárné spojení našeho umění s vyzrálými italskými vzory. Pro naše předky však mariánský sloup nepředstavoval jen monumentální výtvarné dílo. Tvořil živou součást městského organismu. O svátcích zasvěcených Panně se pak stával cílem procesí klementinských studentů a náboženských sodalit. Staroměstský monument neměl zázračný, charismatický náboj, příznačný pro barokní poutní místa. Dodávala jej alespoň kopie staroboleslavského paládia v podstavci sloupu či to, že v čele průvodu scholárů bývaly nošeny rukavice a přilba slavného obránce Prahy proti Švédům v roce 1648, jezuity Jiřího Plachého — čímž zřejmě učiněno zadost bytostné barokní potřebě fyzického kontaktu s autentickou relikvií.

Josefínská doba učinila veřejným procesím k mariánskému sloupu konec. Podle některých pramenů se v česky zpívaných litaniích a modlitbách stále častěji vzpomínalo domnělé úlohy Panny Marie při vítězství císařských na Bílé hoře. Tak se snad zrodila i legenda o vzniku sloupu, která později vedla k jeho zničení. Faktem zůstává, že zhruba od poloviny 19. století jsme stále častěji svědky pokusů o odstranění pylonu. Poprvé podal takový návrh na jaře 1848 Josef Frič, který si přál, aby uprostřed Staroměstského náměstí vznikl pomník konstituce. Nápad kupodivu nezapadl. Jak se však měnila ústava, stávaly se skromnějšími i představy o jejím výtvarném vyjádření a o umístění monumentu. Idea konstitučního pomníku překročila Karlův most a nakonec zakotvila na Malostranském náměstí: ze zamýšlené pocty základnímu státnímu zákonu se příznačně zrodil hold maršálkovi Radeckému. Mariánský sloup zůstal stát na svém místě. Počátkem šedesátých let však zmizela z jeho blízkosti renesanční Krocínova kašna; magistrátní otcové ji jako příznivci technického pokroku nechali roztlouci do základů městské plynárny. Roku 1884 mělo dojít i na mariánský sloup. Nikoli z důvodů politických či konfesijních. Příčina byla až dojemně česká: „bezpečnostní ohledy“, jinými slovy zchátralost památky. Veřejná sbírka na opravu pylonu tehdy vyřešila situaci. Novou důkladnou rekonstrukci pak prodělal sloup ještě v roce 1904. Poté přišla světová válka. V těsném sousedství mariánské sochy vyrostl v roce 1915 okázalý Husův pomník a Staroměstské náměstí se stalo jevištěm tichého souboje dvou vyznání. Na pouhé tři roky …

Jakkoli se to zdá paradoxní, znamená 3. listopad 1918 počátek druhého života mariánského sloupu. Brutalita, s jakou byl zničen, z něj učinila duchovní symbol par excellence. Není proto divu, že katolické kruhy začaly usilovat takřka okamžitě o jeho opětovné vztyčení. Z těchto snah se v roce 1924 zrodila i pozoruhodná výstava Ikonografie a bibliografie mariánského sloupu. Ještě 3. listopadu 1938 se katoličtí akademikové zavázali manifestačně k obnovení monumentu. To však už byl, jak se záhy mělo ukázat, jen dojemný epilog. Znovu se myšlenka mariánské sochy vynořila až v architektonické a urbanistické soutěži na dostavbu Staroměstské radnice: na nedávné výstavě soutěžních návrhů jsme jej viděli dokreslený na několika z nich. Je to logické. Odhlédneme-li od náboženských aspektů, tvořil sloup vždy architektonickou dominantu náměstí, byl mírou jeho prostoru, dodával mu vyváženost — Husův pomník takovou prostorotvornou funkci neplní. Navíc představa vzájemného kontaktu mariánské sochy a církevního reformátora nese v sobě dnes, v čase ekumenie, beze-sporu mnohem pozitivnější myšlenkový náboj než na počátku století. Nabízí se rovněž fascinující idea symbolického kříže, který by protínal dlažbu Staro-městského náměstí a na jehož ramenech by ležel Husův pomník a mariánský sloup, balkón paláce Kinských a místo popravčího lešení z roku 1621. Hle, české dějiny…

Urbanistické a architektonické aspekty však vždy byly až tím posledním, co obhájce i odpůrce mariánské statue zajímalo. Svědčí o tom i zajímavá diskuse na stránkách Tvorby z počátku loňského roku. Nevinná poznámka o tom, že vertikální dominanta na Staroměstském náměstí nebyla tak úplně špatná věc, vyvolala tehdy cholerickou repliku. Její autor mimo jiné zatratil všechny, kdo by snad chtěli bagatelizovat třísetleté úpění našeho národa pod cizáckým jařmem v čase temna a vnášet tak do jednou provždy zkonstruovaného historického povědomí nepřístojnou „pekařovštinu“.

Představa, že Josef Pekař byl nekritickým obhájcem katolického baroka, je široce rozšířena mezi těmi, kdo ho pořádně nečetli. Mariánský sloup se však stal politickou kauzou již mnohem dříve: přesně 3. listopadu 1918, v den svého zániku. Masaryk ve Světové revoluci vzpomíná, že „první charakteristická diplomatická zápletka“, která se mu jako prezidentovi naskytla na londýnské konferenci (listopad/prosinec 1918), souvisela právě s tímto tématem: „… Povalení mariánské sochy v Praze zavdalo Vatikánu podnět, aby na událost upozornil v Londýně … Neznal jsem podrobností, ale byl jsem si jist, že čin vznikl především z rozčilení politického, nikoliv náboženského, a tak jsem vše vyložil. Věděl jsem přece, jak odstranění této sochy často bylo požadováno, protože platila za pomník naší poroby na Bílé hoře.“ Ze svého hlediska měl Masaryk jistě pravdu, jinak však na problém nahlíželi ti, kteří Bílou horu nepovažovali v duchovním smyslu za „naši“ porážku, ale naopak za své vítězství. Tedy čeští katolíci. Ti prezentovali incident s mariánským sloupem vždy důsledně jako otázku náboženskou, aby ji se stejnou důsledností aplikovali zásadně v rovině politické.

Kdybychom sledovali tuto linii dále, zabředli bychom nutně do ne zcela čistých vod předmnichovské klerikální politiky, což není naším cílem. Postačí, povšimneme-li si symbolů, jimiž katolíci i jejich odpůrci operovali. Církevní politika v masarykovském Československu nám po historických zkušenostech se stalinismem musí připadat jako idyla. Těžko proto pochopíme permanentní pocit ohrožení či vykořenění, který se ozývá u římských katolíků takřka neustále po celou dobu První republiky a který (zdánlivě paradoxně) mizí po roce 1948, kdy reálná perzekuce dala jejich církvi a víře nejen morální autoritu, ale i pevné místo v národním kolektivu. Vznik samostatné republiky s sebou přináší i představu o nečeské podstatě katolicismu, navíc zkompromitovaného sepětím s habsburskou monarchií. Heslo „Pryč od Říma!“ se šíří — alespoň v Čechách — s lavinovitou rychlostí. Masaryk dává protikatolické orientaci nepřímo filosofické argumenty: osou českých dějin, jak známo, je v jeho pojetí reformace, vrcholem pak husitství a osvícenství s národním obrozením (nikoli tedy klasická gotika a katolický barok). Katolicismus podle Masaryka nemá v našich dějinách legitimní místo a nemá ho ani v demokratické současnosti. Je totiž výrazem theokracie, stojící v zásadním rozporu s každou formou demokracie. Protikatolické tendence vedou místy až k absurditě, zejména v oné rovině, kam se tak často u nás podobné trendy transponují — v národních či státních symbolech. Již za války se Masaryk zasazuje o přejmenování legionářských pluků sv. Václava a sv. Cyrila a Metoděje, chce dokonce označit legionáře kalichy. Později se Alice Masaryková pokouší nahradit znak Červeného kříže pro Československo červeným kalichem, neboť kříž jako katolický symbol je našemu národu bytostně cizí. Došlo však i k vážnějším událostem. Na Slovensku byl pro pobuřování zastaven katolický časopis Slovák, několik kněží bylo internováno. V parlamentu se objevuje návrh „kazatelnicového zákona“, podle něhož měli být trestáni i vězením ti duchovní, kteří by se v rámci náboženských úkonů vyslovovali kriticky k politickým záležitostem nebo kteří by vedli volební agitaci.

Svržení mariánského obelisku tak zapadlo do celkové atmosféry a pro katolickou politickou kulturní reprezentaci se stalo pouze společným jmenovatelem většího počtu jevů. Z tohoto zorného úhlu také musíme brát poplašné voláni některých katolíků, kteří již viděli opětovný příchod, časů Neronových nebo alespoň Žižkových. Důležité tu byly dva po výtce emocionální faktory: útok proti sloupu mířil na Pannu Marii, tedy symbol výsostné katolický (nikoli jen obecně křesťanský), a současně i na český barok, s nímž se do značné míry identifikovala tehdejší katolická moderna. Přesto, nebo spíše právě proto musíme brát veškeré halasně proklamované pokusy o znovupostavení pylonu se značnou rezervou — jizva po zničené soše plnila svou politickou úlohu lépe než sebelepší novodobá imitace. Svědčí o tom i zajímavý fakt: když se v polovině 20. let podařilo shromáždit díky americkým Čechům dostatečný obnos na vybudování nového sloupu, použil pražský arcibiskup této částky na výstavbu kostelů v okrajových čtvrtích Velké Prahy.

Ze všech těchto skutečností je zjevné, že pražský mariánský sloup byl vždy mnohem víc než jen uměleckou památkou či architektonickou dominantou. Dnešní, v pořadí již několikátý pokus o jeho opětovné vztyčení se ukazuje jako příznačný. Přichází za zcela nových historických okolností. O domovském právu, o morální autoritě katolické církve dnes nikdo soudný nepochybuje a stejně tak je stále zjevnější i dějinná úloha pobělohorského barokního katolicismu, který u nás v kritické době převzal a udržel kontinuitu západní křesťanské civilizace. Umělecká hodnota původního Bendlova díla stojí mimo diskusi a Panna Maria na Staroměstském náměstí by dnes pobouřila snad už jen ortodoxní pohrobky Nejedlého. Jestliže se přesto domnívám, že by se sloup znovu vztyčovat neměl, není to z pohnutek konfesijních. Jsem přesvědčen, že myšlenka obnovy mariánského obelisku je přes veškerou ušlechtilost záměru v jádře bezmála stejně klamná, jako byla idea jeho svržení. Bendlovo dílo zničil dav takřka dokonale, dochovalo se jen několik fragmentů ve sbírkách lapidária Národního muzea. Opětovně sestavit a vztyčit původní mariánský sloup není možné. Na Staroměstském náměstí proto může vyrůst jen jeho více či méně řemeslně zdařilá imitace. Nepůjde o ideový středobod ani o výsostný symbol, jakým byl barokní originál, v nejlepším případě se povede vztyčit na rynku jakousi kuriozitu. Barokizující mariánský sloup není a nemůže být autentickým výrazem naší doby. Navíc v sobě celý pokus o zhotovení repliky pylonu nese ještě jedno nebezpečí. Představu, že tímto způsobem lze „odčinit“ zajisté nekulturní skutek pana Sauera a spol. z roku 1918. To je omyl. V dějinách striktně vzato nelze odčinit nikdy nic. Mariánský sloup není porcelánové prasátko. Jestliže byl jednou zničen, zanikl fyzicky bohužel navždy a nelze koupit nový. Jeho kopie může být sebedokonalejší, ale jeden drobný detail jí bude vždy chybět. Imitace nemají duši.

A proto se obracím na vás, ctihodní mužové, kteří jste spojili své síly za účelem vztyčení makety mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Bylo by smutné, kdyby na konci vaší snahy měla stát jen neupřímná parafráze čehosi, co tak jako tak nelze obnovit. Toužíte vrátit náměstí jeho míru a dominantu? Pak na něm nechte vztyčit obelisk moderní, vzešlý třeba z mezinárodní soutěže. Nemylte se v tom, že by současnému umění chyběl spirituální náboj. A nezapomínejte, že i Bendlovo dílo bylo roku 1650 svrchovaně moderní. Chcete oslavit český barok? Vydejte v přístupné, edici poklady české literatury 17. a 18. století, známé dosud jen odborníkům a ukryté v manuscriptech a vzácných tiscích. Hodláte vztyčit pomník katolictví, před nímž by se v úctě sklonili i nekatolíci a nevěřící? Potom připomeňte důstojným památníkem ty duchovní, kteří zahynuli za fašistické a komunistické diktatury, pamětlivi slov evangelia o pastýři, který dává život za své ovce. Ale především, pánové, především naslouchejte oné ozvěně, o níž hovoří Jaroslav Durych. Neboť historie opravdu „není jen tak jednoduchá“.


Článek vyšel v Přítomnosti č. 7/1990 (27. 7. 1990).

publikováno: 14. 7. 2019

Vít Vlnas

Vít Vlnas

/ Prof. PhDr. Vít Vlnas, Ph.D. je od roku 2018 vedoucím Ústavu dějin křesťanského umění na Katolické teologické fakultě. Zaměřuje se na umění baroka, obecné dějiny raného novověku, novodobé dějiny a dějiny výtvarného umění. Od r. 2016 působí jako vedoucí Centra humanistických studií Moravského zemského muzea.

NEJNOVĚJŠÍ články


Jsme před divochy jako chudáci

„Prostota a neotesanost je vhodnou podmínkou, aby se svědectví člověka stalo důvěryhodným. Lidé ducha vybroušeného postřehnou …

Je to blbé drazí krajané, ale ojebali nás

Jak to, že mě nikdo nereprezentuje? Říkáte si to často taky? Příklad první – Gretiny …

Agresivní charisma, Klaus jako děvkař a kompro i na ty druhé

Když se řekne Klaus, Zeman, Babiš, co vás napadne? Líbí se mi, že jste začal …

Nejsme premianti, jsme ostuda?

Otevřená slova, proč se na některou z vrcholných funkcí Evropské unie nepropracoval jediný kandidát východoevropských zemí, …

Přijde Vítězný únor v létě?

Lidová letenská veselice z 23. června odezněla a přinesla uklidnění: je nás přece jen velká síla. Pak …

Mariánský sloup?

Na Staroměstském náměstí chtějí znovu postavit mariánský sloup, zničený 3. listopadu 1918. Prý tak bude napravena …

Neviditelný sloup

Dlouhé prapory visí dolů, domy jako kamenné jazyky se zdvihají vzhůru, rozstříhány ulicemi, a nad šedým, …

Nečekejme charismatika, ale „prací drobnou“ napravujme řád

V neděli 23. 6. 2019 mne potěšilo 283 tisíc demonstrujících na Letné. A ještě více mne …