Život jako povinnost dávat a právo brát

Farář a onkolog shrnují své životní krédo velmi podobně.

Vybrali jsme dvě ukázky z rozhovorů, v nichž bilancuje svůj život právě zesnulý onkolog Josef Koutecký (†88 let) a farář Václav Vacek (72 let), který se zrovna chystá na důchod.

Proč ta podobnost v odpovědích? Oba pojali svůj život podobně jako službu. Co takový životní postoj přináší, lze vyčíst z jejich odpovědí. (PH)

 

***

Josef Koutecký (v rozhovoru s Martinou Riebauerovou):

„Není úplně snadné vtěsnat více než pětaosmdesát let do jednoho odstavce. Ale budiž. Ta dlouhá desetiletí mi dovolila uvědomit si smysl a poslání života a seřadit hodnoty. Tou první je pro mne poznávání v nejširším slova smyslu. Touha vědět a poznání začlenit do našeho rozhodování a konání. Druhou hodnotou je požehnání vnímat krásu – tu přirozenou, stvořenou, i tu, kterou nám předávají talentovaní umělci ve svých dílech (umělou – „umění je umělé“ v tom smyslu píše už Jindřich Chalupecký).

Z obou těchto hodnot vyplývá třetí – nalézání vztahů, nejen mezilidských, tedy lásky a přátelství, ale i vztahů k přírodě či zmiňovanému umění.

Život je pro mne neustálým sledem dotyků a izolací. Jimi sílíme či slábneme, ony ukáží naše charaktery a předurčí naše skutky. Ony umožňují najít vnitřní vyrovnání, nejprve se sebou samým a následně se všemi a se vším, s kým a s čím je nám přiděleno žít. Je zapotřebí vyrovnat se s každým dnem, uvědomit si, co jsem udělal dobře a co špatně, to špatné napravit nebo se o to alespoň pokusit. A také říci každému to, co chci říci, dokud je čas. Z toho všeho vyplývá mé životní krédo: Povinnost dávat a právo brát. Celý život jsem dával, nejen v medicíně, ale všude, kde se mi naskytla příležitost. A věřím, že po právu jsem bral. Celý život jsem sloužil, ale nikdy jsem nebyl slouhou a jsem šťastný, že je stále mnoho lidí, kteří mají o mé služby zájem. Filozofie je pak pro mne návodem, jak žít hodnotný život.“

***

Václav Vacek (farnost Letohrad) v rozhovoru s Ivou Markovou (Okénko do farnosti č. 7 – 8, 2019):

„Co bylo pro tebe nejdůležitější, co jsi chtěl předat lidem?

Snažím se pomáhat druhým v objevování Boha jako osobního přítele a jeho otevřené náruče každému. Jsem Bohu vděčný, že nám celou svou péčí i svým slovem srozumitelně vypráví, kým pro něj každý jsme a kým je on pro nás. Svůj vztah k nám přirovnává k tomu nejkrásnějšímu, co známe, k lásce táty, maminky, ženicha, manžela, přítele …, k manželství. Nikdo o nás nemluví tak pěkně jako on a nikdo s námi nejedná tak velkoryse jako on. Má nás za milovanou nevěstu, přesto, že také trápíme druhé i jeho.

Kde jsi se inspiroval?

V Praze u Týna jsem během studií objevil jiné křesťanství, než bylo v rodné farnosti. Pak jsem postupně poznal Jiřího Reinsberga, Pavla Kuneše, Bonaventuru Boušeho, Jaroslava Vrbenského, Ivana Medka, Josefa Zvěřinu, Jana Rybáře, Tomáše Halíka, Bohumila Bílého …, ukazovali mně, z jakého Pramene pijí. Před tím jsem netušil, že křesťanství je velkým dobrodružstvím a velkou krásou a radostí.

Lidé, kteří nás mají rádi, nás silně ovlivňují. O přátelství Boha to platí ještě víc. Budu, Ivo, volně citovat z „Jácíčka“, z knihy naší milované Daisy Mrázkové: „Vždycky jsem měl rád život a svět, ale od té doby, kdy jsme poznali, že to vše je osobním darem Dárce, máme život ještě více rádi.“ Tak rádi, že já to ani neumím vyříct.

Porozumění druhému je pro mne největším zážitkem. Přátelé, spisovatelé, umělci a Moudrost slova božího nám ukazují cestu. Dobré vztahy jsou naším nejcennějším bohatstvím, v nich nalézáme smysl života.

Co se ti naopak za těch 30 let nepovedlo?

Nepovedlo se mi víc si s některými lidmi porozumět nebo urovnat některé spory. A nemyslím si, že je vždy vina jen na jejich straně.

Škoda, že jsem se s některými farníky nestačil víc sblížit – jsme veliká farnost. Z vlastí zkušenosti víme, že hlubší vztahy dokážeme udržovat jen asi se sto dvaceti lidmi, s příbuznými, přáteli a sousedy. Škoda, že v naší církvi příliš mnoho věcí leží na faráři. Je třeba si práci ve farnosti více rozdělit.

Čím je pro tebe víra?

Je odpovědí na nabídnuté přátelství Boha – stálou snahou o uspořádání sebe sama a vztahů s druhými podle Ježíšových pravidel. Každý vztah potřebuje péči. Rostlinu je třeba zalévat. Králíky jen nekrmíme a nevymetáme jim bobky, i oni potřebují pohladit a slyšet hlas hospodáře.“

publikováno: 24. 7. 2019

Pavlína Havlová

Pavlína Havlová

Editorka Přítomnosti / Narozena v roce 1976 ve Vlašimi. Studovala orální historii na Fakultě humanitních studií UK. Ráda oživuje vzpomínky na to, co je už nenávratně pryč. V rozhovorech se snaží zrcadlit životní příběhy lidí, kteří se nebojí žít.

NEJNOVĚJŠÍ články


Nejvyšší čas začít plivat na Václava Havla

Blíží se významná výročí, blíží se čas vzpomínání, rekapitulací, bilancování, hodnocení, přehodnocování a hlavně osobní propagace. …

Tweetová „politika“

Jestli se v něčem dnešní doba liší od té předchozí, pak je to ve způsobu komunikace. …

Strašlivý život Babišův

Důkazů o tom, že Andrej Babiš vědomě devastuje krajinu, likviduje fungující podniky a zneužívá ke svým účelům …

Demokracie neumírají náhodou – puč zpomaleně

Někdy jsou věci jasnější s odstupem; když poodstoupíte od pointilistické malby, tak to, co se zdálo …

Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …

Panna není pannou

Z rozbité Immaculaty se zachovalo duše dost. Jestli je na něco u křesťanů spoleh, tak určitě …

Greta v továrně na sny (komentář k slovům i emocím)

23. září: Greta Thunbergová má projev na klimatickém summitu OSN v New Yorku. 23. září: Kritikové …

Verše pro poslední lidi o mravencích a vlcích

„Žijeme dnes uboze,“ pravil Milan Machovec. Nijak se nevzrušoval začátkem milénia ani nedojímal výročími listopadu, …