Přes policajtský kód člověka nepoznáš

Naše generace, dejme tomu šedesátníků, která to všechno viděla a prožila, ale nikdy nebyla při tom, natožpak v tom, dnes všechno to pseudohistorické sčítá a se vzrůstajícím zděšením se ptá nejen po průběhu válek a svržení atomové pumy či obsahu hromadných hrobů, ale i po ceně a hodnotě člověka a jeho identity, a tedy totožnosti. Neboť války, které jsme prožili a holokausty a hladomory, o kterých jsme se pak dovídali, natolik lidský život zdevalvovaly a znesmyslněly, že se i na každého dalšího světoobčánka nedíváme s radostí, ale zoufalou skepsí, a to, co nazýváme životním smyslem, ustupuje do pozadí, vytlačováno za scénu obrovskými silami, jež můžeme jen nenávidět a jimi opovrhovat, aniž jim kdy a jak můžeme účinně čelit. Nicméně to pozdní tázání po lidské identitě je tak neodbytné, že snad není beze smyslu položit je znovu, ba právěže znovu, neboť život už je takový, že vzápětí zapomíná a sám sebe přeskakuje jak v nějaké obludné frašce, aniž se jí můžeme smát. – Nepoložit si tuto otázku znamenalo by sebevražednou resignaci. Je tedy správný překlad slova identita-totožnost? Ano, ale co se jí míní? Zjištění jména, dat narození a místa bydliště? To je ovšem policajtský kód, ale nejen policajtský. Kamkoli vkročíte v dospělém životě – přísně vzato od křestního po úmrtní list – všude se vás ptají na totéž, na jméno, datum narození a bydliště. Nejenže je to nepříjemné, ale čert to vzal, horší a důležitější je fakt, že ve vás zůstává revoltující prach ponížení a studu, že jste byli takto odbyti. Když bylo ztékáno v roce 1979[1] město Phnom Penh, výrostci, kteří likvidaci města prováděli, odebrali všem obyvatelům všechny písemné doklady, především průkazy totožnosti, a tedy zdůraznili každé ponětí o tom, že nejsou ničím a nikým. To je nejsurovější oponentura daleko méně ovšem surové, ale stejně bezmyšlenkovité dotazovací akce na policii nebo v zaměstnání, aniž jedna či druhá strana přemýšlí o dosahu svého konání. Tomu se člověk brání, a právem, aniž dovede přesně říci, proč. Neboť naše identita je něco právě tak komplikovaného a stratifikovaného jako stavba hmoty nebo vesmíru. Ničím menším a jednodušším není. Tvorba mojí a tvé identity začíná brzy po narození v rodině, jak je s vámi zacházeno, jak se rodiče stavějí k vašemu chování a jednání v pubertě a v adolescenci, jak se utváří vaše eroticko-sexuální kariéra, vztah ke světu práce, životnímu vzestupu k moci, pak vaše stárnutí, svoz do stodoly a pak uhasnutí a odchod. I na smrtelné posteli vaše identita trvá a možná že právě na ní, sice se rozplývá, ale trvá a vy trváte na ní. Každý z nás se chce vůči světu a společnosti odlišit, tedy pravý opak tendence po splynutí a splývání. Vždycky to chcete býti vy a ne-jiný. Splynutí a splývání vašeho „já“ nastupuje jen ve velmi řídkých případech, v případě např. erotického vytržení, mystické zkušenosti anebo ve zcela výjimečných a iracionálních aktech davových, revolučních a anarcho-demoličních, kdy ponětí o vlastním já mizí a stává se jen anonymní jednotkou v množství. Všechny tyto akty splynutí, kdy identita mizí, se dějí jakoby dirigovány silami, které vás přesahují a vždy brzy mizejí a opět nastupuje nepotlačitelné ego s touhou po vlastní identitě a uplatnění. Jakou důležitou komponentou, jakým vodícím článkem vaší identity je například vaše/moje tělo? Všechny zážitky těla, jeho zdraví a nemoc, slast a rozkoš anebo bolest, jeho celé fungování a disfunkce, celý tělesný soujem od narození po smrt, jsou průkazem a vůdčím listem identity. Jakýkoli sebemenší úkorný zásah zvenčí je i útokem na vaši identitu. Mohlo by se zdát, že všechny zvnějšku vnucené systémy, až pracovně administrativní, až katastroficky režimní od pana šéfa nerostlého svému úkolu až po orientální hermetické despotismy a k totalitarizmům dnešním, drtí lidskou identitu, devalvují ji na v soukolí drcený hmyz a nutí každého, aby se skryl a nebyl. Ale i v těchto, ať už jen nepříjemných anebo nesnesitelných podmínkách, si každý, postižený a ušetřený, brání svou identitu. Vůbec nepřítel je pro potvrzení identity velmi důležitý. Vždyť identita není jen soujemem toho, co a čím být chci, nýbrž i ohraničením vůči tomu, co být nechci, co popírám. Každá identita chce svůj ostrov blaženosti a nepouští si k tělu nikoho, leč stejného smýšlení. Tohle jsou motivy i všech těch nesčetných hnutí, která nám parádují před očima, pohřbených hipíků, punks a skin heads. Nejsou to žádní troglodyti, kteří chtějí svět vyhodit do vzduchu, jsou to jen diskriminovaní adolescenti, kteří chtějí být bráni na vědomí. Kdybychom byli důslední, museli bychom ze svého středu vyloučit i pohřbené surrelisty s jejich četařskou kázní, nesnášenlivostí a ustavičným reptáním. Identita tedy není registrace jména, data narození a bydliště, nýbrž soubor všeho, co má člověk k dispozici; tělo, mysl, ducha, génia, nápady a tužby, plány a naděje, jeho dílo zjevné i skryté. Člověk disponující těmito výbavami se také instinktivně brání, když je mu do některé z těch oblastí zasahováno: Do toho mi nemluv! To je moje kafe! Na tohle mi nesahej! A na druhé straně svět ve své nekonečné zlobě disponuje celými sadami praktik, jak lidskou identitu narušovat a integritu nahlodávat, je-li třeba, až k zničení. Existují manažerské kursy, které své adepty cíleně učí, jak lidi stavět proti sobě, jak deptat talenty, jak se dát zastupovat tak, aby on, pan šéf, zůstal skryt, existují režimy nemocniční, vězeňské, výchovné ústavy ctnostných panen, tábory nucených prací a kněžské semináře alespoň některých denominací. Ve všech těchto zařízeních panuje společný jmenovatel: ušlapat lidskou individualitu, pěstit pokrytectví, trpět denunciace a člověka odlidštit. Klidně bychom mohli místo slova identita dosadit integrita a člověčí totalita. Jméno člověka je koneckonců zaměnitelné a v některých případech lze zažádat o změnu, lze se přestěhovat, lze zmizet. A všude tam, kde se člověk nalézá, musí nějak mezi lidmi působit, zjevovat se a vykazovat činnost, a kdyby to mělo být ve venezuelské džungli nebo na ostrově Jan Mayen, neunikne člověk sám sobě, své identitě. Vyplácí se druhého člověka respektovat. Nemusíme lidem padat do náruče, ale měli bychom druhého šetřit a ušetřit ho netaktností. Koneckonců ani nájemnému vrahu nelze říct beztrestně něco, co je mu svaté, i když je to tvor opovrženíhodný. Snad se nám podařilo termín identita rozšířit, zdál se nám příliš úzký.


Ivan Diviš, Slovem do prostoru. Texty, které odvysílalo Radio Svobodná Evropa v programu GONG v létech 1989–1993. F. R. & G. spol. s r.o., Bratislava 1993, kapitola „Co je identita”, s. 45–48.


[1] Ve skutečnosti to byl rok 1975.

publikováno: 3. 8. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …

Jak se máme díky EU bohatí i chudší

V Evropě bude horko. Chladnému počasí navzdory. Pod praporem visegrádské čtyřky vytáhlo 16 členských států …

Kdo chce kýč hledat, najde

Forbes přináší zprávu o tom, jak v anglosaském světě dramaticky stoupá prodej básnických sbírek, kdežto u nás někteří …

Někdy sním o tom, jak přepisuji samizdaty (dnešní studenti k roku ’89)

Jak vnímají události 17. listopadu 1989 studenti, kteří jsou na prahu plnoletosti? Zeptali jsme se …

Předčasné Vánoce ve formátu „Čau lidi“

Jeden můj známý mi přeposlal pravidelnou nedělní chvilku propagandistických manipulací Marka Prchala, které jeho zaměstnavatel …

Jaké máme skutečné problémy

Před necelými deseti lety byla Evropská unie zasažena bouří finanční a dluhové krize, která obnažila skrývané …

Potrat

Trvalo staletí, než začalo být tvrzení, že není otázky, která by nemohla být položena, obecně …

A krade se vesele dál a ruka ruku myje

Asi před měsícem jsem prodal motorku. Měla 280 kg a už mi nevyhovovala. Dlouho si pomýšlím na choper. Našel …