Demokracie neumírají náhodou – puč zpomaleně

Někdy jsou věci jasnější s odstupem; když poodstoupíte od pointilistické malby, tak to, co se zdálo být chaosem, začne nabírat tvar.

Od té doby, co jsem se přistěhoval do této země – země, kterou jsem znal po celé roky, a psal jsem o ní celé roky, ze země, do které můj otec novinář po komunistickém puči v roce 1948 jen tak tak stihl prchnout – mám pocit, že vidím politickou situaci v USA jasněji.

A není to hezký pohled. Ve skutečnosti, viděno objektivem toho, co se zde stalo před sedmdesáti lety, je to tak zneklidňující, že jsem se s tím po několik měsíců nemohl vypořádat. Jak známo, historické analogie jsou ošidné, říkal jsem si, a USA v roce 2019 jsou na hony vzdálené Československu v roce 1948. Ale nefungovalo to:
i když jsou rozdíly reálné, paralely mezi Moskvou organizovaným převzetím československé demokratické vlády na konci čtyřicátých let a současnými kroky Trumpovy vlády není možné ignorovat.

Jestli nás historie něco naučila, tak je to skutečnost, že demokracie neumírají náhodou – je to celý proces. V roce 1946 a 1947 probíhala příprava komunistického puče v jistém procesu, sledovala jistý protokol. Ve Spojených státech dnes revoluční strana podporovaná menšinou populace rychle podrývá fungování demokratických institucí
a norem následováním něčeho, co by se dalo nazvat protokolem převratu.

Základním principem takového protokolu je strategie asi nejlépe vyjádřená Leninem: „Musíme využít jakoukoliv lest, úskok, trik, rafinovanou, nezákonnou metodu, zatajování a skrývání pravdy,“ abychom dosáhli svého cíle. Pokud se použije dost bezohledně ochota udělat cokoliv je jistým druhem nástroje – ukazuje se, že je perfektně vymyšleným nástrojem k narušení záruk demokracie.

Jak víme, v roce 1948 čeští komunisté tento nástroj využili brilantně. Za pomoci fiktivního tvrzení, že představují „vůli lidu“, se pustili do práce: fakta byla zkreslována nebo drze rozporována, kritici odsuzováni jako elitisté, podvratné živly, „zrádci národa“. Zavládly lži. A fungovalo to. V roce 1946 komunisty podporovalo 38 % obyvatelstva (je zajímavé, že jde o přesný ekvivalent obliby Donalda Trumpa v dnešní době); stovky tisíc lidí zaplavily Václavské náměstí, bouřlivě jásající, uvěřili slibu komunistů, že „v politice udělají pořádek“.

A pořádek v něm tedy udělali. Postupovali dle protokolu, chvástali se a lhali a měnili názory, jak bylo potřeba, a mezitím tiše hromadili vládní posty se stejně smýšlejícími loajalisty. Pokud jim ústava stála v cestě, prostě ji obešli, kromě případů, kdy jim pro jejich cíle vyhovovala. Tato taktika proměny práva ve stranickou zbraň, kdy druhé straně vnucujete pravidla, která sami ignorujete, zajistila, že šlo o nerovnou bitvu. A nerovná tedy byla. Demokraté, kteří ušlechtile dodržovali pravidla hry, byli poraženi, a tak potvrdili Engelsův postřeh, že „řádné strany (…) jsou likvidovány právním systémem, který samy vytvořili“.

Konec byl rychlý. Poté, co komunisté cihlu po cihle rozložili úspěšnou demokracii plnou života, ujali se moci. Nebylo to nijak těžké. S tisíci loajálních ve vládních funkcích a svobodným tiskem pod kontrolou už nezbyla žádná obrana. Ústava, vzhledem k tomu, že nebyli žádní volení představitelé, kteří by ji prosazovali, představovala jenom slova na papíře. Komunistický ministr spravedlnosti Alexej Čepička to vyjádřil jasně: „Ano, přiznávám to. Poruším zákon tak často, jak to politické zájmy budou vyžadovat.“

Jednou věcí jsem si jistý: To, co se děje dnes ve Spojených státech, není výsledkem nějakého náhodného nahromadění oportunistů a lhářů, ačkoliv náš prezident je pravděpodobně obojí. Ani úplně nevěřím na image neschopnosti, hrubost a primitivnost totiž mohou být i taktikou. Hraje se zde šachová partie, za clonou tweetů se podnikají jisté kroky… A jsou to povědomé kroky. Jsou organizované prezidentem a jeho poskoky, podporovány kolaboranty v Kongresu (jak přesně se liší Mitch McConnell od Alexeje Čepičky?), a my sledujeme něco, co se velmi podobá puči z poloviny dvacátého století v sovětském stylu, jako ve zpomaleném filmu. A můžeme jen hádat, nakolik bude úspěšný.

Abychom mohli pospojovat tečky, připomeňme si Steva Bannona, dřívějšího poradce prezidenta Trumpa, který magazínu Mother Jones představil sám sebe jako leninistu, a pak popřel, že to někdy řekl. Lenin, jak Bannon prohlásil „chtěl zničit stát, a to je i můj cíl. Chci všechno zničit a zlikvidovat současný establishment.“

Jestli je něco vskutku neuvěřitelného na elitním ex-bankéřovi hrajícího Lenina ve vládní reality show, je to dobré pro něj a špatné pro nás. My mu totiž musíme věřit. Protože on a jemu podobní kolegové své plány skrývají. Protože po dvou letech, i přes šňůru pohoršení a nehorázností, které by pohřbily jakéhokoliv předchozího prezidenta, Trump nejen že se drží, on jde od vítězství k vítězství.

Nevěříte tomu? Zamyslete se nad metodickým napadáním demokratických institucí ze strany vlády, její strategie zmatku a rozdělování, její předefinování pravdy jako stranické fikce. Zamyslete se nad jejím podporováním kultury křivdy – užitečné smyšlenky, že ona a její stoupenci, skuteční Američané, jsou ohroženi.

Přidejte k tomu nekontrolovatelné bratříčkování, přirovnávání nesouhlasu ke zradě, politiku hromadění vládních postů s moderními aparátčíky, z nichž většina je úplně neschopná a vyniká pouze ochotou rozložit ministerstva, do jejichž čela byli jmenováni. Zamyslete se nad politikou vlády svalovat vinu na opozici za cokoliv, stejně jako komunisté po jejich neúspěšném atentátu na tři nekomunistické ministry včetně Jana Masaryka v září 1947 vinili demokraty ze zorganizování útoku „k propagandistickým účelům“. A konečně, zamyslete se nad povahou této lumpovlády jako celku, a je jasné, že jim jde především o pohyb kupředu, agresi, útok.

Což nás staví do zranitelné pozice: jsme extrémně rozhořčení a slabí při vynucování práva. Americký systém vlády, do určité míry, kterou začínáme oceňovat, funguje dlouhodobě na systému precedentu a protokolu. Což stačilo jen do té doby, než se moci chopila vláda, která ignoruje obojí. V tu chvíli nám dojde, že protokol je na to krátký.

Máme zde prezidenta a stranu, která je ochotna udělat cokoliv – například vydávat předvolání Kongresem za stranické útoky – a řádná strana může jen prskat: „Ale to nemůžete!“. Což je celkem k ničemu.

Jak zněla ta Leninova hláška o využití jakékoliv taktiky? Co může být víc klasicky leninistické než tvrdit, jako Trump nedávno, že právní šetření jeho trestných činů představuje „pokus o převrat“. Současně pošpinil opozici svou vlastní trestnou činností a odůvodnil jakákoliv krajní opatření, která možná bude potřebovat v budoucnu přijmout, včetně, obávám se, vydávání prohraných voleb za zmanipulované.

Víme, kam toto vede. V Československu to vedlo ke třiceti letům totalitní temnoty. V dnešních Spojených státech, i když jejich velikost a různorodost, stabilita tisku a autonomie jednotlivých států hrají v jejich prospěch, je téměř nepředstavitelné, kam by to mohlo vést.

A nám ostatním zbývá vidět v chaosu nějaký tvar a držet se a bránit se, jak nejlépe to jde.

publikováno: 17. 10. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Nemáme klíč – seznam agentů KGB ČSSR

Sověti si své satelity hlídali velmi důkladně. Nikdy jim zcela nedůvěřovali. Právě proto neponechávali nic …

Nerušeně konzumovat, tak si dnes vykládáme svobodu!

„Pohřbívat ateistickou celebritu v katedrále mě irituje,“ říká Vojtěch Razima (1968), aktér demonstrací, jež předcházely sametové …

Svět ve stavu nouze

Planeta se kvůli lidskému působení nachází ve stavu klimatické nouze, a pokud se státy v nejbližší době …

Kultura 3.0 a literatura jako věda o člověku

Když člověk v zapadlém koutě světa zavítá do špeluňky, a může to být putyka, taverna, guesthouse, bar, …

Divokým Kurdistánem

Kurdistán jsem navštívil mnohokrát. Turecký, irácký, íránský i syrský. Navštívil jsem relikty kurdského osídlení v Arménii a Ázerbájdžánu. …

Duté oslavy jako kamufláž eklsrabu

To, že se oslavují státní svátky, je běžné všude na světě. Nejde ovšem jen o to, …

Ve stručnosti je síla, básněte

Mám rád přirozené dorozumívání, mluvenou a psanou řeč. Mám rád češtinu. Mám rád i jiné jazyky, protože …

Za co medajli čínské bohemistce?

Vyznamenávat propagátory české kultury v jiných zemích je skvělý nápad. Tedy byl by, kdyby se ho …