Při nákupu v Hornbachu, náhradním ráji všech kutilů, pěstitelů a chovatelů, jsem si u kasy do vozíku, v němž jsme vezli několik keříků, zahradní substrát a žrádlo pro psa a kočky, přidal také malou plechovou krabičku mentolových bonbónů s umělým sladidlem. Ke koupi mě nepřiměl jejich inzerovaný zdravotní dopad, ale zmenšenina varovné tabule na víčku, která bývala svého času umístěna v Berlíně, na západní straně z východu neprodyšně střeženého přechodu, známého pod jménem Checkpoint Charlie.
Opouštíte americký sektor, stojí na ní napsáno anglicky, rusky, francouzsky a německy. Na počátku devadesátých let jsem tenhle nápis obdivoval na tričku, které si odkudsi (rozum velí předpokládat, že z Berlína) přivezl Jáchym Topol. Měl v sobě (myslím ten nápis) ještě pořád příchuť čehosi nebezpečného, co se může přihodit, překročí-li člověk hranice teritoria, v němž jakžtakž platí pravidla civilizovaného světa a ocitne se na území, kde se mu může stát prakticky kdykoliv cokoliv, protože tady se respektují, a to ještě v tom lepším případě, pravidla zcela jiná.
Při pohledu na krabičky s cukrovinkami v jejím sousedství, na nichž se nalézaly reprodukce tabulí s pin up girls, motivy z plechovek motorových olejů, kakaa a kávy, logo motocyklů Harley Davidson, emblémy slavných sportovních klubů a pochopitelně také téměř všudypřítomný nápis Coca Cola je zřejmé, že dnes, vytržena z dobového kontextu, ztratila varovná tabule z politicky zmrzačeného města svůj původní, znepokojivě symbolický význam, a degradovala na elegantní dekoraci, podobně jako portréty Che Guevary, Franze Kafky, Ježíše v trnové koruně nebo tváře někdejších rockových rebelů.
Jsem z té krabičky rozpačitý. Líbí se mi, ale při pohledu na ni zažívám pocit jakési nepatřičnosti. Opravdu stačí tak relativně krátká doba, aby původní smysl vyvanul a zbylo z něj pouhé apartní, tudíž i snadno zpeněžitelné grafisma, kvaziestetické nic, jehož původní, tíživě apelativní obsah kamsi zmizel? Nebo jsem jen chorobně přecitlivělý, takže vidím straky na vrbě, slyším trávu růst a maluju čerta na zeď, protože si nechci přiznat, že je to doposud silný vnitřní morální apel, který zůstává stálou varovnou zprávou pro ty, kteří ji budou umět přečíst a ke kterým pro svou vnitřní okoralost už bohužel nepatřím?
V téhle souvislosti mě napadá, jak pěkně by se na bílém tričku vyjímal černý nápis Arbeit macht frei. Nebo by vypadal líp vyvedený bíle na černém podkladě? Kdepak, na černém triku bude rozhodně efektnější žlutá Davidova hvězda s nápisem Jude. Komu by ale takové „zprávy“ byly adresovány? Parádníkům, nebo těm, kteří jsou ještě jakž takž schopni pochopit jejich původní apelativní smysl? A nestyděli by se přesto takovou parádu nosit? A co teprve takové Lidé bděte! nebo Proletáři všech zemí, spojte se!? I když v tomhle případě nemám o stud jejich potencionálních nositelů starost…
P.S. Výše popisované skutečnosti nejsou zrovna veselé, ale není je (alespoň doufám!) tak těžké pochopit. Sportovní terminologií by se daly označit za „jednoduchá salta“. Ale co si počít se salty dvojitými? V devadesátých letech vrhl management politicky zmatené kapely Rage Against the Machine na trh trička s podobiznou Che Guevary. Moje tehdejší žena měla pro tohoto revolucionáře jistou slabost v pozdním dětství, kdy se jí zdál být romantický a zřejmě jí ještě tak trochu splýval s Ježíškem. Výtvarně bylo triko „v pořádku“ a tak jsem jí ho jako poněkud potměšilou připomínku „hříchů mládí“ koupil. „To je Sandokan, paní profesorko?“, zeptal se jí jeden z tehdejších studentů. Copak asi ten chlapec dělá dnes…
publikováno: 27. 11. 2019
