Kvalita našich životů na posledním místě programů

Česká politika objevila téma ochrany životního prostředí.

Tedy objevila – zaznamenala jeho existenci ve veřejném prostoru, neví si s ním rady a přeje si jeho rychlý ústup.

Nejeden politický kandidát se probouzí hrůzou, že jej ve snu na předvolebním mítinku osloví zástupce mladé generace. Od listopadu 2015, kdy jsme v předvečer zahájení pařížské konference OSN o změně klimatu vyšli do ulic v romantické představě, že se politikové zamyslí, neuplynulo ještě ani půl dekády. Některé strany už přepisují své programy, aby na rostoucí neklid ze změn klimatu občanské společnosti nějak odpověděly. Je načase se podívat, jak úspěšně svůj úkol řeší.

 

Velké dary svobody

Nejmenší zastoupení ve Sněmovně má hnutí STAN, které životní prostředí zařadilo mezi tři hlavní programové priority. Špičky hnutí nejčastěji zmiňují boj se suchem, boj s kůrovcem a obnovu krajiny, třeba k podpoře obnovitelných zdrojů ale nemají žádné stanovisko. Největší důvěru vkládá STAN do projektu integrace konzervativních a liberálních stran, v němž se počítá s účastí ODS a který má zajistit, že po příštích volbách nebude premiérem Andrej Babiš. V médiích se také členové STAN rádi chlubí tím, že mají momentálně nejsilnější senátorský klub. Při volbě předsedy horní komory (ač tajné) ovšem nešlo popřít, že část senátorů zvolených za STAN nakonec ve druhém kole hlasovala pro kandidáta ODS Kuberu, který později proslul tím, že přirovnal ekologii k vyhlazovacím táborům.

TOP 09 je neúspěšný projekt bývalého lidovce Kalouska, který se po volebním patu v roce 2006 pokusil vyjednat koalici s účastí komunistů, a tím se připravil o důvěru členské základny, stranu opustil a založil si novou. Nyní se stylizuje do role odhodlaného bojovníka za lidská práva. Nedávno vystoupil proti Pirátům, kteří se svými informačními kanály pokusili na veřejnosti šířit povědomí o existenci petice Evropské občanské iniciativy za zdanění leteckého paliva (kerosinu). Podle Kalouska je létání a s ním související vypouštění emisí skleníkových plynů „jedním z velkých darů svobody“ a takový zážitek by měl být přístupný i „chudším vrstvám“. Tak uvidíme. Těm nejchudším třeba na ten velký dar svobody poskytne společnost Home Credit i nějakou půjčku.

Pokud vám dělá vrásky na čele pokračující těžba a spalování hnědého uhlí nebo nekonečná produkce spalovacích motorů, vězte, že ani u KDU-ČSL nenajdete duchovní podporu. Lidovci sice na svém webu publikovali jakési klimatické desatero, kde se hovoří o snižování emisí a podpoře obnovitelných zdrojů, plán konkrétních opatření na dosažení uhlíkové neutrality tam ale k dohledání není. Stejně jako další subjekty se lidovci vyhýbají používání termínů „ekologická krize“ či „klimatická spravedlnost“ a dávají přednost nekonfliktní „péči o krajinu“ doprovázené vcelku samozřejmými deklamacemi třeba o tom, že vodou by se nemělo plýtvat. Proti případnému klimatickému radikalismu může navíc ve straně zasáhnout europoslanec a konzervativní bloger Tomáš Zdechovský. Jeden z jeho textů nazvaný „Při boji se změnami klimatu je nutné používat logiku“, sestavený z bizarních logických kiksů, ve kterém varuje před nebezpečím návratu k prvobytně-pospolné společnosti, doplněný žertovnou ilustrací obyčtužky s načmáraným vzkazem „Zakažte tužky! Zanechávají uhlíkovou stopu.“ a zakončený psychopatickým výkřikem „Přeji hezký den a veselou mysl!“, by na mistrovství světa v bagatelizaci problému změn klimatu určitě nepropadl.

 

Stávky jsou fajn, ale…

Lidovci mají své lidi i v krajských samosprávách, například předsedou krajského výboru pro životní prostředí v Pardubickém kraji je senátor Petr Šilar, který publikuje na Parlamentních listech a hněvá se na ekologické aktivisty. Hejtmanem Pardubického kraje je ale sociální demokrat Martin Netolický, který na sebe v médiích upozorňuje v ČSSD spíše ojedinělou kritikou prezidenta Zemana. Letos v létě pardubický krajský úřad za pasivního přihlížení zastupitelstva rozhodl o udělení výjimky elektrárně Chvaletice, která je majetkem uhelného magnáta Pavla Tykače, na vypouštění emisí rtuti a oxidů dusíku do Labe. Ministerstvo životního prostředí sice po odvolání podaném ekology výjimku zrušilo, hejtmana Netolického s právnickým vzděláním ale kupodivu nezaskočilo, že krajský úřad posuzoval Tykačovu žádost o povolení na vypouštění odpadních vod s vyloučením veřejnosti a dotčených obcí. Jihočeská hejtmanka Ivana Stráská za ČSSD zase sklízí kritiku za to, že si Jihočeský kraj z veřejných prostředků objednal dezinformační kampaň, ve které vysvětluje, že za kůrovcovou kalamitu může existence bezzásahových území v Národním parku Šumava.

Pokud člověk sebere dost odvahy a nahlédne do programu KSČM, nedočte se v něm – navzdory předtuchám některých dogmatických antikomunistů – o „diktatuře proletariátu“ či o „zespolečenštění výrobních prostředků“, zato v něm v části nazvané „Příroda pro nás i další generace“ najde útok na „zelený byznys“ (bez dalšího vysvětlování), zvýšení podílu obnovitelných zdrojů energie (pokud to bude ekonomicky výhodné) a dobudování kapacit jaderných elektráren (za každou cenu, i pokud to bude ekonomicky nevýhodné). Dále se v něm komunisté zmiňují o výstavbě vodních cest, které považují za ekologicky šetrný druh dopravy. Od letošního roku se počet komunistických europoslanců snížil na jeden kus a úkol reportovat o environmentálních cílech nové Evropské komise zbyl na Kateřinu Konečnou. Během letních veder například uvedla, že se debata na evropském kontinentu nevyvíjí správným směrem. Podobná věta zpravidla uvozuje proud opakujících se frází protibruselské demagogie, která pracuje s hrozbou „likvidace průmyslu a pracovních míst“ a „tyranie evropských úředníků“ vůči těm, co mají stará auta. „Správným směrem“ podle Konečné nejde ani studentské hnutí, neboť stávky jsou sice fajn věc, ale není možné jim obětovat vzdělání – stejně jako Konečná nemůže obětovat pár minut času, aby si o tématu něco zjistila.

 

Bezideologičtí Piráti

Plán Evropské komise omezovat ekologické dopady různých druhů ekonomické činnosti není moc po chuti ani zakladateli hnutí SPD Tomiu Okamurovi, který se nedávno v České televizi sám pochlubil, že je největším dovozcem asijských turistů do Česka a možná i střední Evropy. Okamura je skutečně jednatelem společnosti Miki Travel Prague, jejíž byznys cílí na japonské turisty, které transportuje luxusními vozy z Letiště Václava Havla přímo do srdce metropole, organizuje pro ně hromadné prohlídky s průvodcem (ano, to jsou ti, co se pohybují se složeným deštníkem zdviženým v čele stohlavého průvodu, aby nikdo nezabloudil) a plavby lodí po Vltavě. Neonacistický dovozce ovšem nemá pravdu, když se považuje za největší eso v oboru. Okamura se specializuje na japonskou klientelu, ale mezi turisty z asijských zemí mají největší zastoupení Čína, Rusko a Jižní Korea. Z této perspektivy tedy není největším dovozcem Okamura, nýbrž pročínský lobbista Jaroslav Tvrdík, člen představenstva evropské centrály čínským státem vlastněné investiční společnosti CITIC Group. Tato skupina se ujala závazků po společnosti CEFC Europe, která v Česku kdysi bývala příslibem obřích čínských investic a později zbankrotovala. CITIC Group vlastní v Praze několik luxusních hotelů, českou cestovní kancelář a prý chystá další investiční projekty v oblasti cestovního ruchu. Neboli jak uvedl k rentabilitě investic do čínských turistů jeden pražský hoteliér: „Tento superbyznys je super jen pro čínskou stranu a pár vyvolených. Kromě ošlapání chodníků a nějakých drobných v luxusních obchodech nezůstává po nich nic než odpadky.“

Piráti jako mladá strana, která se v devadesátých letech nepodílela na budování „ducha kapitalismu“, protože ještě neexistovala, dlouho budili dojem, že mají cit pro pochopení obav mladých generací, jejich dosavadní výkony v této oblasti jsou ale zatím spíš rozpačité. Před volbami v roce 2017 vyrazili do boje s billboardy a heslem „ekologie bez ideologie“. Mířili tím na Zelené, s nimiž se v Praze chtěli utkat o voliče, a jak se nakonec ukázalo, šlo o mimořádně úspěšný slogan. I po této vyhrané bitvě jej ale pražští Piráti používají dál a není moc jasné za jakým účelem. Zatímco jinde se živě diskutuje o bezuhlíkové ekonomice a jejím dopadu na společnost, v Česku zůstává v roce 2020 jediným depolitizovaným ekologickým tématem třídění odpadu. Legislativa upravující nakládání s odpady je samozřejmě „brutálním zásahem do svobody jednotlivce, výmyslem klimatických hysteriků a novou totalitou“, ačkoli se většina společnosti rozhodla tento „úděl“ z nezištných důvodů přijmout. Jenže co dál? Jak dělat ekologickou politiku a neutopit se přitom ve smradlavém močálu ideologie? Je odpor obyvatel Horního Jiřetína proti rozšiřování povrchové těžby uhlí ideologický, nebo pochopitelný? Je požadavek organizace Greenpeace na snížení emisí okamžitým vypnutím třetiny uhelných elektráren ideologický, nebo vzhledem k nesmyslným vývozům v Česku vyrobené elektřiny racionální? Kde leží hranice mezi ideologií a neideologií? Ale předně – ideologie je struktura nezbytná pro život všech společností v dějinách. Ideologie má prakticko-sociální funkci: umožňuje nám patřit do skupiny těch, kteří mají stejný nebo podobný systém hodnot a postojů ke světu. To, že vidíme ideologii jiných a nevidíme tu svou, neznamená, že žádnou nemáme, ale že svůj systém hodnot a postojů vnímáme jako zcela přirozenou podmínku vlastní společenské existence.

 

ODS odmítá nečinně přihlížet

Dlouho jsem přemýšlel, jak vyjádřit postoj ODS k ochraně životního prostředí. Nahlédl jsem tedy do aktualizovaného programu strany představeného pod názvem „Země, která vítězí“, kam je zařazena i kapitola „Zelená karta ODS: zvítězí zdravý rozum“. Na straně 13 se například objevuje tato věta: „Odmítáme také nečinně přihlížet módním výstřelkům typu představ o zákazu létání přes náhlé nápady rušení částí průmyslu a pokusy o rozklad kapitalismu až po návrhy zákazu konzumace masa.“ Není asi nutné dodávat, že autorem tohoto textu není žádný expert na klima a ekologii, nýbrž kdosi, kdo nezvládl potlačit pocit frustrace a pro něhož svět nepředstavuje nic jiného než permanentní hrozbu krádeže. Je to právě ten druh textu, ve kterém autor neprovádí diagnózu světa ve snaze umožnit čtenáři pochopit jeho složitost, nýbrž nevědomky diagnózu sebe sama. Létání přece nikdo nezakazuje (uvažuje se jen o uvalení spotřební daně na letecké palivo) a žádný návrh zákazu jíst maso také neexistuje (hovoří se maximálně o zastavení dotování živočišné produkce). Celkově tak termín „zdravý rozum“ slouží autorovi k zakrytí těch nejničivějších projevů fosilního plýtvání, zakrývání skutečných nákladů a nesoudnosti.

Zaměřme se na poslední sněmovní stranu a podívejme se, s jakými klimatickými akcenty vstupuje do soutěže o voliče hnutí ANO. Tato strana má v rukou vládní rezorty, které jsou klíčové pro přípravu a zavedení adaptačních opatření vůči projevům změn klimatu na území ČR: ministerstvo dopravy, ministerstvo průmyslu, ministerstvo pro místní rozvoj a ministerstvo životního prostředí. Jedním z bitevních polí mezi Babišovou vládou a novou Evropskou komisí bude v příštích letech energetika. Evropská komise totiž nedávno vydala doporučení výrazně navýšit podíl obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě energií v ČR. Vláda udělala jakousi cenovou kalkulaci tohoto doporučení a vyšlo jí, že nové zdroje postavené mezi roky 2021 a 2030 budou Česko stát bilion korun. To je opravdu velké číslo, ale naštěstí nejde o jediný výpočet.

Takže pro srovnání – Komora OZE: 118 miliard.

Deloitte: 90 až 144 miliard.

Do roku 2030 je možné zvýšit podíl obnovitelných zdrojů v hrubé spotřebě energie na 23 procent i více bez dodatečného zatížení veřejných zdrojů.

Co se to Babišovým expertům s robotickou pracovitostí, inženýrskými tituly a znalostí světových jazyků vlastně přihodilo, že se v propočtech sekli o skoro 900 miliard? Udělali chybu v desetinné čárce? Rozbila se jim kalkulačka? Vyslali do médií zavádějící informace úmyslně, aby u veřejnosti vyvolali hněv vůči „Evropskému zelenému údělu“?

O Evropské komisi se často tvrdí, že trpí demokratickým deficitem, protože na posty komisařů usedají nevolené osoby bez mandátu odvozeného od obecné vůle Evropanů. Jenže strany v Česku mají také deficit. Tyto stroje na lovení hlasů mechanicky zašlapávají ve svých řadách aktivitu hrstky jednotlivců, kteří se v obcích a městech angažují v péči o kvalitu života.

Všichni platíme daň za hospodářský růst. A právě moc průmyslově-politického komplexu, která protéká stranami odshora dolů, chce všechny přesvědčit, že existuje cosi jako „vyšší zájem“. Jde o holý nesmysl.

Neexistuje žádný národní zájem, jemuž by měla být obětována kvalita života a jímž by daly ospravedlnit decimace přírodních zdrojů a ekologické škody.

Tyto krycí manévry mají akorát zajistit, aby se lidé ztotožnili s rolí spotřebitelů a nekladli odpor. A strany, které bezmyšlenkovitě přijímají HDP jako měřítko sociálního dobra, nefungují jinak než jako převodové páky a demokratická fasáda kapitalismu.

publikováno: 22. 1. 2020

NEJNOVĚJŠÍ články


Křeček chycený v rádiu

Stanislav Křeček dává jasně najevo, že ochrana slabších ho nezajímá a jejich diskriminaci v roli ombudsmana řešit …

Pěstování rozlišovacích schopností

Způsob, jak spolehlivě odlišit rákosníka obecného od rákosníka zpěvného, je chytit ho a zblízka prohlédnout. …

Léky u nás chybí, kvůli bezuzdnému kšeftu v Číně

Výpadek dodávek autodílů z Číny kvůli viru přežijeme, ale nenechme si nalhat našimi bolševiky, že za …

Neexistující imigranti III.

Imigrační a muslimská otázka v britském politickém zrcadle   Úvod Toto je 3. část pětidílné minisérie mých …

Ve sviňáko! Krásná nebo chytrá?

U normálního člověka se občas zdá, že jeho schopnost uvažování je do jisté míry utlumena …

K výročí náletu na Drážďany

Na základě osobní zkušenosti si myslím, že každý z nás zažije ve svém obyčejném a …

Firma sobě! Aneb za nás čerpá Agrofert.

Naším hlavním problémem není to, že se k moci dostal nějaký lump, nýbrž to, že si …

Kravina, aneb komu věřit?

V padesátých letech, když pod kuratelou sovětských soudruhů českoslovenští soudruzi pověsili několik svých dříve velmi …