Zkaženost vítězí

English version

Armand napsal dokonalý moderní noir, ve kterém představuje Kafkovu Prahu jako ponurou, černobílou jedinečnost tmy a zoufalství – ostrou, suchou existencialistickou drsňárnu. Od začátku páchne zkyslým mlékem, špatnou tureckou kávou, obnošenými smutečními šaty, deštěm, sadistickým sexem, mrtvolami a melancholickou malátností, jejíž těžce vybojovaná znuděnost a zemitá úzkost vyzývá k zahloubání.

Armandův román je reprízou pro čtenáře a milovníky filmu, je připomenutím oné stálé aury a atmosféry, kterou noir vnáší do naší představivosti, je nekonečnou anti-meditací duší, které dřepí na trakaři směr peklo. Knihou prostupuje taková ta žalostná bdělost, při níž se jako ve všech ostatních oblíbených noirech ztrácíme v nedohlednu. Tuto knížku je třeba číst s vědomím této vzdálenosti; vzdálenosti, která je pro každého jednotlivce obdobím mezi dneškem a okamžikem, kdy viděl nebo četl svůj první noir a ten noir v něm vymezil určitou vnímavost, která jej bude nadále zpracovávat a utvářet. Vnímavost vůči tomu, že zkaženost vítězí.

Toto je literatura, v níž se člověk dostává z deště leda tak pod okap. Vypořádává se s tou neustále ustupující vzdáleností mezi chvílí, kdy čtenář poprvé četl Kafku, a chvílí, kdy se stal jednou z jeho neskutečných pražských postav, vržených do nepříčetného pátrání po smyslu, který ihned po jakémkoli zdánlivém polapení vždycky zmizí, a člověk se tak cítí napůl směšně a napůl osaměle, jako postava, které se vyhnul její vlastní příběh. V Kafkovi se noir stává epistemologickou skládačkou, která maří všechny postupy skládání.

Všichni známe paradoxy, které do díla mohou vnést výroky, jež odkazují samy k sobě, jako např. „tento výrok je nepravdivý“ nebo „tento výrok je lež.“ Jak smířeně kýváme, popíráme tím vlastní tvrzení. A to pro změnu znamená, že se vracíme k původnímu tvrzení, což pro změnu… Kafka tento výhrůžný nekonečný regres přetváří v labyrint temných ulic a pokojů, kde se každá postava zdánlivě dostává blíž svému cíli (viz Zámek, Proces ad.), a přesto se tím, jak postupuje kupředu, její cíl vzdaluje.

Ale možná je podivnost v této analogii příliš jasná a přímá. Paradox lháře může být ještě podivnější. Zkusme toto: „Tento výrok je pravdivý.“ Zdá se, že s tímto výrokem obýváme jiný vesmír než lhář. Toto tvrzení nás zdá se neuvádí v takový zmatek jako tvrzení první. Analogie se zdánlivě rozpadá. Výrok však skýtá skrytou hrůzu. Borges nás v jedné svých povídek vyzývá k úvaze nad Odinovou mincí. Tato mince je zvláštní, protože má pouze jednu stranu. A teď se vraťme k výroku: „Tento výrok je pravdivý“. Nemá žádnou druhou stranu. Vyjadřuje jednostranné tvrzení. Je to nefunkční tvrzení, a přestože jeho tajnou noční můrou není zřejmý paradox sebevztažnosti lhářova výroku, že „tento výrok je nepravdivý,“ ona podivná zátěž se přesto vznáší v koutě naší mysli jako cizí postava v dlouhém kabátě, která nikdy nemizí z okraje našeho zorného pole. Ale všechno to může být ještě divnější.

/…/

V žánrové literatuře číhá jistý druh neomylnosti. Žánr vyžaduje zvláštní způsob čtení. Pokud to nechápeme, vydáváme se špatným směrem. Jediný racionální a neomylný typ čtenáře je ten, který se zamýšlí nad výkladem. Vůbec by neměla padnout otázka po tom, zda daný žánr je či není vševědoucí. Jenže noir jako žánr a Kafkova noirová podobenství nás vyzývají k tomu, abychom odkryli jejich pravdy, ne k tomu, abychom se spokojili s tím, že žánr obviníme z nedokonalé formy. Právě proto někdo (možná John Wayne) jednou o jiném žánru ve stejném duchu poznamenal: „Nejsou špatné westerny. Jsou pouze westerny a skvělé westerny.“ A v tom vězí porážka vědění, která je v noiru zakořeněná. Daný román a povídky tvrdí, že vědí, že jejich postavy nikdy nemohou pochopit svou vlastní existenci a její význam, ať se o to snaží sebevíc. Z rébusu se pak stává další stupeň hrůzy a katastrofy: vypravěči vědí, že nevědí. Tím vzniká protimluv. Nic nevědíce, něco vědí (to, že nevědí nic) a přesto nevědí nic (znalost implikující pravdu). Nezbývá pak nic než promluva Dietrichové ke konci Doteku zla – „byl to nějaký chlap“, což je, vzato doslova, něco, co už dávno víme, a tudíž vlastně doznání, že ve skutečnosti víme starou belu.

Vyvstávají další hrůzy. Když odpověď neznáme, jak ji máme poznat, i kdyby nám ji snad předložili? Z toho jako by vyplývalo, že aby člověk poznal správnou odpověď, musí ji znát, ještě než položí otázku. Pokud však dopředu známe odpověď, proč se potom ptát? Jednou možností je maně tušit, vědět částečně, mít jen potuchu, jak by pravda mohla vypadat. Například takový slovník je užitečný, ovšem pouze těm, kdo nejsou v pravopise dokonalí, nebo těm, kteří ho znají aspoň trochu.

Jak nejlépe chápat toto „částečné“ vědění? Zřejmě ne jako vymezení, ale jako podmínku. „Pokud se zase rozprší a ruce budeš mít od krve, pak jsi zabil svého otce.“ Vezme-li vypravěč v potaz počasí a stav, ve kterém se nacházejí jeho ruce, pak nabude vědomí o předešlé události. Tím by se pak šlo hladce ubránit nemožnosti vyprázdnění existenciální otázky v tomto románu. Ale je to bez záruky. Pokud je však znalost koncem tázání, pak víra v to, že něco je pravda, dovoluje pominout veškeré protidůkazy. Tento ospravedlněný nesmlouvavý dogmatismus s sebou nese smrtelnou hrozbu, která je do tohoto žánru vždy zapletena. Ze strachu z viny, stihomamu, z nekonečného pocitu ztracení se stávají pevné body, které žádné nové důkazy nenapadnou. Neprorazí jimi žádná nová známost, ani sladkost odloučené lásky. Tento dogmatismus je mýlkou, nevědomostí o tom, kolik toho můžou změnit nové skutečnosti. Nové důkazy nám pomáhají měnit, co víme. Hrůzné je to, jak vše nové člověka znehybňuje, až je mu zcela odepřena jeho přizpůsobivost o ohebnost. Nová znalost zde nikdy neprolomí znalost starou.

/…/

Záhadou Kafky a noiru je zřejmě toto: nejvíc ze všeho chceme znát smysl naší vlastní katastrofy. Co je to za katastrofu? Není to náhodná složka naší zkušenosti – něco špatného, co se přihodilo dnes nebo včera, nebo něco předjímaného, co se může stát v budoucnosti. Ne, tato katastrofa je – abychom užili pojmu z metafyziky – silou. Tato síla je naše vlastní jedinečnost, věta, která vyjadřuje naši podstatu, která je dostupná pouze majiteli této síly, ale pro daného jedince je sama o sobě nepoznatelná. Když K klopýtá ve stínu svých vlastních výroků, jen s obtížemi tuší, co jeho vlastní věty znamenají. A tak jeho pohyb, jeho pátrání, ta jasnost, uspořádanost a skvěle zvládnuté procesy, které K používá, jen zdůrazňují celkovou katastrofičnost této existenciální situace, kde všechny věty jsou hádankami určenými pouze jemu, a přesto jsou pro něj jako takové naprosto nerozluštitelné.

Armandův román pokračuje po téže pusté cestě zmatku a zoufalství, napěchovaný stylovými tropy o sexu a smrti z filmu Marlene Dietrichové nebo ze zákoutí bordelů jakéhokoli přelidněného města během nějaké špatné noci. Nejde tu však jen o význam. Otázky ohledně každého slova v tomto prostoru neznějí pouze „co se snažím říct? a dává to smysl? jaký smysl? a nakonec, jaký smysl to potom určuje mně?“, ale zasahují hlouběji do temného, sklíčeného zoufalství s otázkou „můžu, nacházím-li se ve stavu takovéto katastrofy, být vůbec upřímný?“ Otázka ohledně upřímnosti je následující: Ačkoli říkám tohle, a přitom myslím tohle, jak můžu vůbec někdy být upřímný, když jsem v těchto hrozných stavech sužován všudypřítomnou neznalostí?

Automatická povaha noiru, mechanismy jeho žánru, které umožňují psaní konfabulovat a črtat bez jakékoli námahy, zároveň jako běžný postup umožňují srážení a odkrývání různých významů. Dělají tak coby krystalické hranoly daného žánru spíše než jakékoli osobnosti, ať už v podobě jednotlivé postavy či celkového autorského záměru. A tak si autor vybírá past danou normami daného žánru a píše, aby do ní nespadl, v obavách, že je to nevyhnutelné, ale snad i s vírou v nepravdivost poselství těch, kteří se o to už snažili: opravdu to nevyhnutelné je. Toto je krutá a prapodivná moc noiru (možná, že veškeré žánrové literatury) a Armand má pravdu, když v ní rozpoznává jádro Kafkova světa.

Za cíl putování v noirovém žánru, kde děj je podroben síle odhalení, které ovšem není nic jiného než nástrojem děje, se klade únik významům, které vyvstávají samovolně proto, aby se odkryly, ne aby se skryly. Jak jsme už vysvětlili výše, ve skutečnosti k žádnému odhalení nedochází. Máme se však snad při odmítnutí jasného rozuzlení ptát, zda je tímto odmítnutím něco odhaleno? Jak to můžeme vědět? Při upřímnosti tváří v tvář zdánlivě nevyhnutelné tažné síle a nevyhnutelnosti smyslu daného zásadami žánru hrozí to nebezpečí, že se jimi zakryje jakýkoli pokus o únik. Kafkovy postavy se navěky uzavírají před svým významem a smyslem, a v souladu s tím se jim navěky upírá i jakýkoli konec.

Armand vnáší do své temnoty a vzrušujícího podzemí Prahu plnou vážného znesvěcení. Jen ve zkratce, ale k tématu – je nutno poznamenat, že v této knize jsme blíže Městu hříchu než Camusovi nebo Chandlerovi. Jak se píše na zadní obálce knihy, Blake dělá do pornografie, ale tahle nálepka je jen zástěrkou, protože nevíme, zda je tohle je to nejlepší, co se o něm dá říct. Zkracuje se tím toto: ptáme se, kde jsou ta nejhorší znesvěcení, ty nejhlubší rány, uštědřené proto, aby se uniklo zuřivému násilí jazyka a jeho houževnatým, nelítostným spárům. Praha je bludištěm, labyrintem ďábelských zaklínadel, oken duší topících se v soumraku, jenž je nebezpečně blízko zapomnění, stejně jako metafora pro vězení jazyka, který nás svazuje konvencemi, morbidním obyčejem a pravidly, která nejsou závislá na vůli. Praha je hrozbou jazyka: znamená, co znamená, nezávisle na naší vůli. Nabízí se přirovnání jazyka k Frankensteinovi, nebo ještě lépe ke Golemovi, obludnému výtvoru, jenž se osvobodí od lidí, kteří věří, že ho mají ve své moci, že jim bude hračkou. Jak ukazují Beckett, Kafka, Sterne a další, toto je zhoubná lež a ohromná chyba. Tragický nedostatek pokory.

Co by to mohlo odhalit? Co kdybychom měli větu, nebo celou hromadu vět, jednu po druhé, řekněme příběh, a jak bychom ho četli, uvědomovali bychom si bez dalšího pátrání, že je klamný? Možná, že Armandův román nám ukazuje rozdíl mezi vyprávěním příběhu a příběhovým vyprávěním. Armandovo vyprávění popírá normy a zvyklosti, které by měly platit. Nikdo zde nepopírá skutečnost, že je vyprávěn příběh – takže ano, můžeme shrnout děj: „Blake dělá do pornografie a fotí mrtvoly. Před deseti lety se na mostě v dešti ztratila jedna zrzka a z jednoho mladíka se stal utečenec…“ a tak dále. Výtečný, poutavý příběh, který nás pohlcuje svou jedinečnou atmosférou a elegantními hyperpopisy, jež nás ohýbají a pohlcují ve víru vyprávění. Ale z praktického hlediska je děj zcela neobydlený.
Stejně jako Kafka i Armand nás bere dál do jednotlivostí svého syžetu, jakoby si je přál vymazat, nebo spíš ukázat, že jejich skutečný význam, ten, který prostupuje touto dlouhou nocí chaosu a zkázy, vlastně běží po jiné koleji, běží druhým směrem. Noir nás vždy pevně zasazuje do světa, který degeneruje spolu s tím, jak je neměnný, až to vypadá, jako by nikdy nemělo přestat pršet a navždy měly být tři ráno. Tento svět či spíše stav mysli nás zavazuje k tomu, abychom rozpoznali ono znesvěcení, které provádí sám žánr noir.

Ve stavu změny a zároveň stálosti se v jádru tohoto žánru, či žánru vůbec, odhaluje groteskní absurdita. Tvrzení slouží k tomu, aby ukázala přesvědčení. Ale co tvrzení něčeho, co není možné vědět, nebo tomu uvěřit? Pokud je tvrzení upřímné, ukazuje přesvědčení. Jak k tomu dochází? Tvrzení je pouhým důkazem, že mluvčí věří tomu, co říká. Přesto však kafkovský romanopisec – a tím Armand je – ví, že výroky jsou ovládány silami vlastního jazyka. A ty jsou na vůli nezávislé. Musejí tvrdit to, co zároveň musejí popírat. A tak román ukazuje přesvědčení, které je zároveň nutno popřít. Nicméně, „ukázat“ je sloveso dokonavé; při hájení přesvědčení, které zároveň popíráme, se střetáváme se zvrácenou mýlkou.

Tento omyl, jako Blakeův obrázek mrtvé dívky v márnici, jako cesta vlakem, která se zdá, že nikdy neskončí – „… Žerůtky, Moravské Budějovice, Lukov, Bohušice, Popovice, Lesůňky, Horní Újezd, Kojetice, Čechočovice, Hvězdoňovice, Okříšky, Přibyslavice, Číchov, Bransouze, Dolní Smrčné, Přímělkov, Bítovčice, Predboř, Petrovice, Bradlo, Malý Beranov, Hruškové Dvory, Jihlava…“ úspěšně porušuje normy, které nás svazují, a tak naznačuje cestu ven k upřímnosti. Anebo je smyslem ukázat něco, čemu skutečně nevěříme, a tak ukázat neupřímnost. Jako ve variaci kafkovské věty G. E. Moorea můžeme snít, nebo tiše tvrdit: „Má dívka mě opustila, ale já tomu neuvěřím, dokud neskončí noc, která právě přichází.“ Pokud předpokládáme, že tvrzení rozděluje spojka, pak tvrdím, že věřím, že mě má dívka opustila, a zároveň, že v to nevěřím. Buď je to upřímné tvrzení, nebo ne, ale aniž bychom se museli ptát dál, porušení normy je tu očividné. Armandův román sleduje právě toto porušení, a samotná Praha je tu dějištěm tvrzení, že Praha je, a jedním dechem jejím popřením. Mezi tím, co se zdá jako lhaní, a co je vyprávěním příběhu, se objevuje trhlina.

A v hloubce, v minulosti svých hrdinů, se Armandův příběh dostává do jihoamerického pekelného kraje, který mapuje území, jež brilantně vykreslil Malcolm Lowry ve svém mistrovském díle existenciálního zhroucení Pod sopkou. Pro Armanda je Latinská Amerika opět pozadím připraveným pro rozklad, pro zkázu, jakousi úděsnou geografií temné noci duše. Připomeňme si Chomského tezi, že pozornost upřená na železnou oponu a studenou válku byla pouze vábničkou, která měla odvést pozornost od americké politiky teroru v latinské čtvrti. Z osobního se tu stává politické a Marquezových Sto roků samoty se znovu spojuje se svým ústředním evropským doupětem neřesti. Tak se nyní nejen absurdita stává osobní katastrofou, ale celkový zeměpis románu si tu zároveň buduje politický podpis. Rozpoutaná katastrofa americké intervence ničící vlády na jih od Matamorasu se zde stává dalším prvkem geopolitické a literární rezonance. Armand spojuje to, co by americké ministerstvo zahraničí chtělo oddělit. Pražský Kafkaville se stává předměstím latinskoamerické politiky smrti, kterou během posledního století a dál razily a razí americké protidemokratické zásahy do této oblasti.

Dané spojení jemně posiluje prohnilost, která odmítá být jen selháním jednotlivce a stává se světem vědomí, v němž se politické úvahy stávají nevyhnutelností. V tom tomuto románu dodávají nové úhly pohledu vzory Camuse, Sartra, Kundery, Llosy a Marqueze, zatímco samotný Kafka tomu jaksi podivně vzdoruje. Ale vědomí vlastních úhlů pohledu se vydává různými směry a nic nenechává pouhé intuici.

Kniha končí – aniž bych čtenáři cokoli prozrazoval – takto: „U ohybu řeky se z časně ranního oparu napřahovaly dlouhé úzké prsty doků. Za ním se po obzoru táhnul výhled na sídliště a věžáky. Pohlédli jsme na hrozny vína, jež tu tak slabounce lnuly k zemi, a přemýšleli, kde se tu vzaly.“ Přízraky se na chvíli uloží ke spánku. Naznačená idyla spočívá podle vypravěče v nejasnosti tohoto konce, a to by nemělo zůstat bez povšimnutí. Ale výhled na činžáky a paneláky idylický není, a je otázkou, zda se přizpůsobily onomu slabounkému lnutí vinné révy, nebo zda si znovu prosadí svou. Román tento výhled představuje jako výhled na jakýkoli jiný Kafkaville, čímž naznačuje, že ona hrozba a hrůza se opět prosadí.

Snad je tedy vypravěč oním Marlowem na řece, který dumá nad tmou viditelnou v panu Kurtzovi: „Myslím, že mu to našeptalo věci, které sám o sobě nevěděl; věci, o kterých neměl tušení, dokud se neporadil s vlastní velkou samotou – a onen šepot se ukázal jako neodolatelné lákadlo. Ozýval se v něm hlasitě, protože byl v nitru prázdný.“ Armand toto napsal znovu.

Recenze na knihu: Snídaně o půlnoci, Louis Armand, Equus 2012

Překlad Vendula Kmoníčková & David Vichnar.

Článek byl původně publikován anglicky na webu 3:AM Magazine.

publikováno: 20. 5. 2010

NEJNOVĚJŠÍ články


Demokracie neumírají náhodou – puč zpomaleně

Někdy jsou věci jasnější s odstupem; když poodstoupíte od pointilistické malby, tak to, co se zdálo …

Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …

Panna není pannou

Z rozbité Immaculaty se zachovalo duše dost. Jestli je na něco u křesťanů spoleh, tak určitě …

Greta v továrně na sny (komentář k slovům i emocím)

23. září: Greta Thunbergová má projev na klimatickém summitu OSN v New Yorku. 23. září: Kritikové …

Verše pro poslední lidi o mravencích a vlcích

„Žijeme dnes uboze,“ pravil Milan Machovec. Nijak se nevzrušoval začátkem milénia ani nedojímal výročími listopadu, …

Karel Gott, náš český Héraklés

Tenhle týden jsem pochopil, že Karel Gott je náš současný nejdůležitější mytický hrdina. Mýty jsou …

V předklonu před Čínou se blbě myslí za sebe

Minulý týden probíhaly mohutné oslavy 70. výročí založení ČLR a o poznání rozpačitější oslavy 70. výročí navázání …

Sekáček na maso pod čínskými scannery

Promiňte, je to po prvé, co něco píši, takže to asi nebude perfektní. Mám to …