Kdo vynalezl „(pražskou) kavárnu”?

K pitomostem o tom, jak s Milošem Zemanem vynalezli pojem „pražská kavárna”, které včera v ČT prohlašoval Zemanův zastánce ekonom Miroslav Ševčík[1], připomínáme text našeho redakčního kolegy Petra Fleischmanna (pozn. redakce):

Ty seš ale inteligent!“ se v Čechách běžně říká tomu, kdo je považován za idiota nebo, kdo přinejmenším nějakou blbost spáchal či hodlá spáchat. Vůbec největší idiot je pak tradičně intelektuál, tj. člověk zakrývající za svou předstíranou inteligencí svou nechuť k práci a případně svůj úmysl nějak škodit počestné kolektivitě. V lidové představě mají bytosti tohoto typu tendenci se shlukovat, což činí tak, že se společně povalují po kavárnách. Ty, na rozdíl od hospod, kde pracující lid pouze nevinně chlastá a zaslouženě odpočívá po vykonané práci, jsou místem neřesti, brlohem, kde se kují nekalé plány kombinující zapšklost a nenávist s odtržeností od každodenních reálií normálních lidí. Ale pozor: intelektuál, umělec, není pouze blbeček a povaleč, je to především škůdce!

Odkud se tento odpor k intelektuálovi, potažmo umělci, občas i vědci především z oblasti společenských věd, označovanému coby „kvazivědec“, bere? A odkud se vzala ona metafora „kavárny“, kterou se ráda ohání naše těmito podezřelými kruhy osočovaná hlava státu?

Mnozí z nás si pamatují, že se v dobách komunismu často mluvilo o “pracující inteligenci“, čímž se jemně naznačovalo, že tu je ještě inteligence jiná, ta, která nepracuje a na kterou je nutné si dát bacha. To bezpochyby přispělo k zahnízdění hanlivého stereotypu v nejedné hlavě. Komunisté – či ti, kdo se sami sebe takto označovali – neměli nicméně na tuto podezřívavost a ostražitost vůči intelektuálovi a umělci monopol. Zajímavé je, že u nacistů se samotné slovo „intelektuál“ stalo nadávkou, jak to ukázal ve své poučné analýze německý historik a jazykozpytec Dietz Bering (Die Intellektuellen. Geschichte eines Schimpfwortes, Klette-Cotta, Stuttgart, 1978). Pro správného nácka intelektuál není dost „völkisch“, lidový, a „zázrak lidu“, což je v němčině totéž jako „národa“, nespočívá dle Goebbelse „v čele“, tj. v hlavě, ale v „krvi“. Intelektuál je „abstraktní, bezcharakterní, nedokrevný, neplodný, rozvracečský“, jinými slovy „židovský, bolševický, křivácký, chorobný, nezakořeněný“, což je ovšem totéž jako „velkoměstský, negativistický“ a, pokud někdo nepochopil, „neněmecký“, píše Bering s odkazem na klasiky nacionál-socialismu. Nacistům nevyhovující lidé, ať už je to zavržený teoretik nacismu samotného Otto Strasser, šéf konkurenčních SA Ernst Röhm, důstojníci z komplotu proti Hitlerovi v roce 1944 či celý generální štáb poraženého Wehrmachtu v roce 1945, všichni budou posměšně označeni coby „intelektuálové“…

Zbývá už jen identifikovat místo, kde se rodí ona nekalá činnost, jejímž cílem je rozvrátit německý národ. Alfred Rosenberg, velká nacistická autorita, přední mudrc nacistické ideologie a teoretik rasismu, autor 700stránkového „Mýtu 20. století“ (1933), tu pakáž vyčmuchal. Tím hnusným místem přirozeně není poklidný bavorský lesík, pruská pláň či hlučná továrna v Porúří, kde se vyrábějí zbraně na likvidaci nepřátel německého národa. Je jím velkoměsto, metropol, hlavně po setmění, kdy do ulic vycházejí už jen krysy a Židi: „Velkoměsto zahájilo svou rasuzničující práci“, oznamuje vyděšeným soukmenovcům, kteří, jak známo, od nepaměti vyčkávají svého krysaře: „noční kavárny asfaltového člověka se stávají dílnami teoretické bastardní dialektiky udávající nové „směry“, hřímá Rosenberg a dodává ještě cosi o „mixtuře Němců a Židů“, z níž vzešel nový „ od přírody odcizený pouliční druh“.

Na člověka při četbě těchto řádek jakoby dýchnul domov: i kavárna je tady a to ne nějaká kavárnička v okresním městečku, třeba na Vysočině, kde vše je příroda, nýbrž kavárna velkoměstská, což nám jasně sděluje upřesňující vazba „pražská kavárna“. I odpor k jejímu osazenstvu tu je v neředěné formě, oproštěný tak akorát o rasistické vsuvky, které by v dnešní době těžko prošly v projevu na veřejnosti.

Bezpochyby ne každý, kdo používá metaforu kavárny k označení svých odpůrců, je nutně fašoun či nácek. Jak se ale zbavit dojmu, že s fašouny sdílí mnohé psychologické rysy a jakoby patřil k témuž mentálnímu světu. A to určitě víc než ti, kdo na Pražském hradě vyvěsili rudé trenýrky, čímž údajně prokázali, že „pražská kavárna se fašizuje“. Co mají trencle společného s háknkrojcem? Chtěl nám tu snad někdo prostřednictvím mluvčího Ovčáčka připomenout tu těžkou recesi, jíž byla německá okupace, a jak se celý národ popadal smíchy za břicho, když nacisti vyvěsili na Hradě svou vlajku s tím jejich legračním křížem?

K fašizaci dochází a to ne tam, kde se to děje podle mluvčího. Otázku, jak ven z toho dřív než bude pozdě, si dnes nekladou jen falešní kominíci.

publikováno: 25. 1. 2018

NEJNOVĚJŠÍ glosy


Výročí s devítkou a statečnost nemnohých

Připomínám jedno malé výročí velké statečnosti. V roce 1939 nás zaplavila vlna rudých praporů s polámanými kříži. Národ byl zdeptán, sražen na kolena a zklamán marnými nadějemi na pomoc zvenčí. A v tuto dobu …

Komu patří státní pocty? Zvolíte svědomí nebo pohodlí?

Svědomí podle Jiřího Suchého je hlodavec. Podle výstižnější definice je to něco, co nám sice nezabrání hřešit, ale nedovolí nám mít z hříchu plné potěšení. O umělcích se říká, že jsou …

Zůstanu svůj! Na tom nejvíc…

Většina lidí si svou potřebu konformity ani neuvědomuje. Žijí v klamné představě, že sledují své vlastní myšlenky a sklony, že jsou individualisté, že dospěli k svým názorům na základě svého vlastního myšlení – a že jen shodou okolností jsou jejich názory stejné …

Nobelovky mluví o nás

Udělení Nobelových cen prozrazuje i jistou logiku dnešního uvažování o tom, čím se lidstvo má zabývat a čím trpí. Letošní výsledky ukazují, že zájem lidstva míří k: evoluci kosmu a jeho objevování (cena za …

Pochybovat před prezidentem?

Na prezidenta Masaryka vzpomíná Sylva Macharová (vedoucí naší první ošetřovatelské školy v letech 1923–1931). Její pochybování před prezidentem o vlastních slabých silách může dnes někomu znít až bizarně. Vždyť bereme už za …

Werich „hysterický“ dávno před Gretou?

Víte, my můžeme kácet lesy, je-li to bezprostředně nutné. Je ale čas zkoncovat s jejich ničením! Lesy naříkají pod sekyrou, doupat divoké zvěře ubývá, hnízda ptáků osiřují.   Řeky se …

Kdo jste byl, Mistře, a co po Vás přemenujem?

Náš patron medu a dětinskosti se jednou v Německu vzepřel zaběhlé mašinérii produkce pro místní babitschky. Jedna z nich mu na koncert přinesla dokonce zlatou cihlu neznámého původu. Přemluvil producenty, že si natočí …

Keď si už Jánošík nazbíjal, dofrasa s tým všetkým

Praktici života udávají tón a zažívají velkolepé žně. Jejich guru jim ukazuje, kam až lze posouvat hranice vkusu a studu, respektive nevkusu a nestudu. Od chvíle, kdy vyšlo najevo, že mu prošel i únos …