Proč jsme to zvorali?

S malým zpožděním jsem si přečetl článek Pavla Šafra 10 dobrých věcí, které nám přinesla prezidentská volba[1] (Fórum 24, 28. ledna t.r.). Velmi mne zaujal a vzrušil a hned na něj reaguji. Proberu postupně, bod po bodě:

Preambule: pan Šafr nás utěšuje, že éra lidí jako Jiří Ovčáček skončí brzy a nezůstane po nich nic než pocit trapnosti. To je pozoruhodné: zatím se stalo to, že éra těchhle lidí se prodloužila, a to až o pět let. Pan Šafr reaguje na tuto smutnou skutečnost tím, že formuluje přínosy, které přinesla porážka Zemanova oponenta, jehož podporoval. Když někdo prohraje, zpravidla dělá to, že se snaží ujasnit si důvody, proč prohrál, a vyvodit z toho závěry. To je racionální přístup. Utěšovat se, že po vítězích brzy nezbude nic a je třeba se zabývat přínosy, které porážka poraženým přinesla, je jednak hysterické a jednak směšné. Je to nedůstojné dospělých lidí.

  1. Pan Drahoš prý dokázal spojit voliče prozápadní a demokratické orientace a dobře pojmenoval základní problémy české politiky. Ve skutečnosti základní problém české společnosti, zhroucení české demokracie v loňských říjnových volbách, nepojmenoval vůbec, a otrávil tím i řadu stoupenců prozápadní a demokratické orientace, např. mne. Proto, nebo přesto, ale v každém případě prohrál volby, v nichž měl naději vyhrát. Miloš Zeman se během svého prezidentování demaskoval sám a dostatečně, aby ho mohl pan Drahoš porazit. A primární problém Andreje Babiše není, že je trestně stíhaný (netvrdím, že to není problém), ale v tom, že tu vytvořil mnohofunkční mocenský útvar, který do demokracie nepatří. Je to ovšem politický problém a je ho třeba řešit demokraticky, volbami. Loni v říjnu se stal pravý opak: volby problém jen prohloubily. Pan Drahoš prý nyní čelil děsivé síle a obstál. Nikoli. Prohrál volby, v nichž měl velkou šanci vyhrát.

  2. Osobní velikost kandidátů, kteří v prvním kole neuspěli, prý spočívá v tom, že projevili zodpovědnost a vysokou úroveň a ukázali cestu do budoucnosti tím, že podpořili úspěšnějšího kolegu. Především, proč pan Šafr (podobně jako mnozí další) nejmenuje vedle p. Horáčka, Hilšera a Fischera taky Mirka Topolánka? Je to informace neúplná a kromě toho krapet neslušná (nechce se od něj „umazat“?). A „ani téměř půl milionu podporovatelů“ kandidátů vyřazených v prvním kole nestačilo: Pana Drahoše v druhém kole všichni nepodpořili a manko bylo ve výsledku cítit. Je možné vidět jako pan Šafr po volebním výprasku otevřenou cestou do budoucnosti, ale není plodnější se např. v této věci ptát: proč jsme neuspěli?
  3. „Mnoho lidí věnovalo svůj čas a energii tomu, aby se České republice vrátila její důstojnost. Byly to skvělé a pozitivní akce, které dávají naději…“ První a základní není konstatovat, jak jsme byli skvělí a nadějní, ale proč jsme to zvorali. Abychom to někdy příště mohli napravit.

  4. Velké ocenění si prý zaslouží demokratické politické strany za to, že v druhém kole podpořily Drahoše. Demokratické strany ovšem nebyly ani v době, kdy ohrožení demokracie bylo zcela zjevné, ani poté schopny spojit se ke společnému úsilí za její záchranu. Naopak, ČSSD a KDU-ČSL uzavřely s Andrejem Babišem mesalianci, která skončila potupným rozvratem ČSSD. A stejně nebyly politické strany schopny pracovat např. na společném politickém kandidátovi do prezidentské volby, takže nakonec podpořily nepolitického nepolitika, který ani nebyl schopen se výrazně a jasně profilovat.

  5. Mimořádně směšně působí dnešní kolektivní svatořečení Světlany Witowské, k němuž se pan Šafr přidává. Paní Witowská na prezidentskou funkci nekandidovala, kandidoval pan Drahoš, a prohrál v soutěži, ač nemusel. To, že paní Witowská byla lepší než pan Voříšek, je sice zjevné, ale nic si za to nekoupíme: nakonec prohrál pan Drahoš.

  6. Dnes jsme prý byli svědky mnohem širšího spojenectví různých částí, skupin a vrstev společnosti (včetně církví a dalších společností a institucí). Podařilo se údajně najít shodu napříč celým národem zprava doleva. Nechme stranou, že ta velkolepá shoda odprava doleva nestačila na to vyhrát volbu. Znepokojivá je jiná věc: zdá se, že na základě impozantní shody, která nestačí ani na volební vítězství, tu vzniká znovu, jako po roce 1977, jakási „paralelní polis“, hysterická, vzteklá, nesnášenlivá, a to v situaci, která je sice velmi zlá, ale zdaleka ještě ne taková jako tehdy. Třeba to za pár dní nebo týdnů pomine. Jenže ztracený čas se může vymstít. A já cítím potřebu předem říci: K této „Chartě 77“ se nepřidám. Demokracii dokážeme resuscitovat jen tehdy, když proti jednotě „Nových pořádků“ nepostavíme opačnou jednotu, ale pluralitu. Nikoli v jednotě, v rozmanitosti je síla.

  7. V České republice se prý podařilo (volební porážkou pana Drahoše?) prolomit dusivou atmosféru. To je nesmysl. Hysterické vyvádění těch, kteří se sdružili za kandidaturou pana Drahoše, naopak dusivou atmosféru prohlubuje. A je třeba se proti tomu v rámci možností veřejně postavit. Zemanovi se prý nepovedlo realizovat sen o prezidentském systému. Další nesmysl, „prezidentský systém“ dvouhlavého monstra Zeman–Babiš u nás funguje už od loňských voleb do PS: hoši si vystačí sami, poskytují si navzájem důvěru, důvěry PS pro vládu není vlastně ani zapotřebí, protože PS nemá faktickou možnost vládu odvolat. Navíc přesvědčivá většina ANO, SPD a KSČM i nepevnost demokratických stran může snadno vést k tomu, že vznikne vláda s důvěrou, která bude ještě horší než tahle: bez ohledu na to, zda jí tak či onak pomůžou do života výše vyjmenovaná uskupení, nebo zda jim přitom bude dělat štafáž ta či ona dosud demokratická strana. Od toho, že se pánové Babiš a Zeman budou v budoucnu o moc přetahovat, si ovšem nelze slibovat nic kloudného.

  8. Přínosem volby je prý demaskování „východního oligarchy Andreje Babiše“. Pan Babiš není demaskován o nic víc ani o nic méně než před volbami, které pan Drahoš a jeho stoupenci prohráli. Pupeční šňůra, která pojí Zemana s Babišem, je zjevná přinejmenším od podzimních voleb do PS (viz předchozí bod). Vzpoura Babišových europoslanců nemá velkou váhu. Obě europoslankyně ANO pana Babiše dále podporují a o důležitých věcech se nebude rozhodovat v Evropském parlamentu, nýbrž v Poslanecké sněmovně PČR. Tam je klub ANO velmi kompaktní a není důvodu předpokládat, že zrovna nynější porážka pana Drahoše by ho rozštěpila.

  9. Demokratická část české společnosti prý projevila zodpovědnost a disciplinovanost, před níž kverulantské chování neobstojí. Zase: „v jednotě je síla“. Naopak, zachraňovat zbytky demokracie v ČR je možné jen tím, že se nebudou nadřazovat „principiální hodnoty nad výhrady“, nýbrž že se zcela všeobecně výhrady dostanou ke slovu. Ve chvíli porážky to platí tuplem.

  10. „Morální vítězství antizemanovské koalice“ je prý jistotou. Ovšem, morální převaha přichází ke slovu vždycky, když se nepodaří dosáhnout převahy politické. Jenže skutečná morální převaha se může projevit jen tam, když přiznáme svou politickou porážku, své selhání, a dokážeme se z něho poučit. Jinak jsou všechny řeči o „morálním vítězství“ jen laciným a průhledným fixlováním.

A nakonec k závěru článku: Je fajn, že pan Šafr nabádá k tomu, abychom „my“ nepohrdali lidmi, kteří volili Miloše Zemana. Na ty, co nevolili Zemana, ale nedali svůj hlas panu Drahošovi, protože mu z toho či onoho důvodu nedůvěřují, se výzva k „my“ nějak nevztahuje. Nicméně i tak to beru jako výzvu, takže já se zase budu snažit např. pochopit pana Šafra. Není to taky žádná legrace.

(z Událostí BD)

publikováno: 2. 2. 2018

NEJNOVĚJŠÍ glosy


„Nějaký děti tu nebudou…“

(Mohorita, Klausové, Zlámalová, Vondra, Best a další dospěláci) „K Listopadu 89 se vyjadřuje málo reprezentantů tehdejšího režimu,“ zaznělo na Vltavě při referencích 30. výročí. „To musí být nějaká mejlka,“ řeklo by se …

K listopadu 1939 a dál

Blíží se 17. listopad. Protože historická kontinuita sahá poněkud dál než do roku 1989, rád bych se s něčím svěřil. Nikdy jsem neuvěřil adoraci Edvarda Beneše. Člověka, který byl chodícím ztělesněním …

Pohltí hrdost i 17. listopad?

Zahrne nakonec tento způsob hrdosti i 17. listopad? Prvním krokem bylo jeho letošní přejmenování. A zase: bude se hlučně a okázale oslavovat, aby se nemuselo a možná ani nesmělo mluvit o tom, kam jsme se …

K tomu našemu 17. listopadu

Cítím se jako poslední z Mohykánů. Pokud vím, jsem ojedinělým příkladem žijícího člena rodiny, která sloužila přes čtyři generace svobodnému českému a československému lidu. Můj pradědeček Adolf založil Lidové noviny, byl prvním …

Lůzu volí zase jenom lůza

čím dál tím víc mě bolí jak paměť krátkou máme cítím stesk vojáka v poli já nezapomínám jak tu ostnatými dráty bolševická lůza omotala dráty a vysála víru z nás …

Šašek nebyl trapný a vůbec skvělý cirkus

Neváhejte, nečekejte, představení začíná Cítíš tu vůni? To piliny v manéži dýchají a klauni se přitom smějí a děti se radují, že přijde zase klaun a ukáže šaškův um. Vidíš tu …

Evropský pocit schází, solidarita není, je volný handl

Z čeho se v lidech může narodit sounáležitost se svou evropskou vlastí? Sounáležitost přirozená, živá a velkorysá? Rakouský spisovatel odpovídá takto (DB): „Pocit příslušnosti k nadnárodní struktuře se může rozvinout ze dvou zkušeností. Na …

Obrana syrských Kurdů

Na jaře roku 2016 jsem vystoupil na obranu syrských kurdských milicí na plénu EP: Pane předsedající, vloni na podzim jsem navštívil Rodžavu, území severní Sýrie ovládané Kurdy. Byl jsem hostem …