Co je charakter kolem 50ky?

Čemu se dá u člověka, bytosti tak měnlivé a nestálé, říkat charakter? Každý na sobě zakouší, jako by ho z jedné strany tahal čert a z druhé anděl. Každý si občas přijde trochu jako zvíře, trochu jako polobůh. Co jsme a nebo – jaký máme charakter? Možná poznáte, o čem je řeč, když dáte dohromady rozhovor s psychoterapeutem Martinem Konečným a zásadní kus knihy Romano Guardiniho Životní období[1].

Guardini se pokusil popsat jednotlivá období lidského života. Každému období přiřadil hodnoty a potřeby, které jsou nutné k vyzrání osobnosti. Neměl ambici postihnout „dějiny“ nebo „dobu“, pokusil se ukázat, že dějiny začínají a končí s jedinečným člověkem. Kulturní úroveň určité doby můžeme posuzovat podle počtu charakterů v té které době a podle toho, jak dalece tito lidé svou dobu ovlivňují. Mít charakter, tedy být samostatně uvažujícím člověkem, který je schopný poskytovat ochranu a bezpečí, přitom vůbec není samozřejmé, neboť přechod z mládí do dospělosti (k vystřízlivění) se vůbec nemusí podařit, říká Guardini.

Na úryvku rozhovoru se pokusím ukázat, že podložíme-li jej hodnotovými principy, které Guardini definoval jako typické pro období dospělosti až po tzv. vystřízlivění, pak si dokážeme poskládat velmi konkrétní obraz o charakteru mluvčího. Pro svůj záměr jsem vybrala redakčně krácený rozhovor s psychoterapeutem Martinem Konečným (1964), který se právě nachází v životním období, jež Guardini nazývá vystřízlivěním[2] (kolem 50. roku). V minulosti byl několikrát tzv. „u toho“, poprvé v roce 1989 jako student, který se účastnil sametové revoluce, v jeho životě je takových momentů ale víc. Pomocí číselných odkazů se pokusím ukázat, jak se v jeho vyprávění zrcadlí jeho charakter. Mým cílem je nabídnout čtenářům návod, jak v rozhovoru rozpoznat, co je charakter – vnitřně upevněná osobnost.


Synopse podle Guardiniho knihy Životní období.

Dospělý člověk:

  1. Dospívá k pravému zakořenění sám v sobě.
  2. Je schopný dostát danému slovu.
  3. Je věrný vůči těm, jejichž důvěru si získal.
  4. Má smysl pro to, co je spravedlivé a co nespravedlivé.
  5. Je schopný rozlišovat ve slovech, v činech, v chování a věcech mezi pravým a nepravým.
  6. Objevuje, co to znamená vytvářet základy a uchovávat tradici.
  7. Pochopil, že je ubohé znovu a znovu opouštět vytčenou cestu a stále začínat něco nového.

V období krize poznání vlastních hranic člověk (mezi 30 a 45 lety):

  1. Má největší odvahu k práci.
  2. Nešetří při své činnosti ani silami, ani časem.
  3. Je připraven brát na sebe břemena.
  4. Dokáže si za svým rozhodnutím stát.
  5. Postupně poznává, co život ve skutečnosti je: práce a neustálý boj.
  6. Vznikají konflikty, jak práce začíná a jak se dokončuje, jak se vyvíjejí lidské vztahy.
  7. Hlásí se omrzelost a znechucení, ve všem je patrná rutina.

Vystřízlivělý člověk:

  1. Vidí a přijímá hranice, omezení, nedostatečnost a ubohosti života.
  2. Snaží se plnit své úkoly, navzdory všem nezdarům, přesně tak jako předtím, protože pochopil, že smysl povinnosti spočívá v ní samé
  3. Snaží se pomáhat druhým, protože ví, že právě z toho, že lidé opětovně dělají to, co je zdánlivě marné, vycházejí jednotlivé nekontrolovatelné impulsy, které udržují tak hluboce ohrožené lidské bytí.
  4. Způsob jednání skrývá mnoho odvahy, která má charakter rozhodnosti.
  5. Nemá iluzi rychlého vítězství a je schopen uskutečňovat to, co je platné a trvalé.

Pavlína Havlová: Vám zasáhla do života politika pořádně… 

Martin Konečný: Za to si můžu sám. (1) Kdybych držel ústa… (10), ale to pro mě nebylo možné. (4) Já jsem Klause nemohl vystát. Vím samozřejmě, že zradu revoluce, to, že celý polistopadový vývoj šel do kytek, nezpůsobil jeden člověk, ale Klaus na tom měl podle mne lví podíl. (5) Vím od lidí z ODS, že dupal po všem, co bylo demokratické, byl například i proti přijetí Listiny základních práv a svobod. Myslím si, že chtěl už tehdy zavést autoritářský režim, jenže se mu to nepovedlo. V době, kdy se stal prezidentem a všude se rozmáhala korupce, jsem ošetřoval v nemocnici člověka, který měl nastoupit do kriminálu za přijetí úplatku, ale při tom dopředu věděl, že bude omilostněn prezidentem také na základě úplatku[3]. Jak je to vůbec možné, ptal se mne s pláčem. (4) Říkal jsem si, že něco musím udělat kvůli němu i kvůli nám všem. (17) Hned jsem kontaktoval právníka s dotazem, zda je možné ohlásit podezření na korupční jednání prezidenta nebo někoho z prezidentské kanceláře, jenže celá věc tehdy podléhala lékařskému tajemství. (8) Lékaři skutečně neměli povinnost hlásit skoro nic, ohlašovací povinnosti podléhaly jen ty nejtěžší zločiny. Tak jsem alespoň vše velmi podrobně zapsal do dokumentace. (10) Když to pak vedení nemocnice zjistilo, dostali strach a postarali se o mé odstranění. Když jsem se později dozvěděl, že nový trestní zákoník podstatně zúžil lékařské tajemství a naopak rozšířil pod trestem ohlašovací povinnost i na činy související s korupcí, tak jsem tu kauzu po poradě s právníky ohlásil. (11, 4) Hodně lidí mne tehdy oceňovalo, ale také mne mnozí kritizovali za to, že jsem podrazil pacienta, ale mně chování prezidenta a jeho kanceláře přišlo tak odporné, že jsem to prostě musel udělat. (2) Ryba smrdí od hlavy, říkal jsem si tehdy. (18) Věděl jsem sice, že se s největší pravděpodobností nic neprokáže, alespoň se to ale na chvíli medializovalo a té obludě, která tehdy byla na Hradě a která tu pomáhala zavést mafiánský kapitalismus, to ještě více pokazilo pověst a omezilo snad její politický vliv. (11) Obrátit se také na média mi tehdy poradil Ivan Klíma, můj strýc. (16) No, a po tom všem nastoupilo na Hrad další strašidlo.

 

Myslíte, že Vás k tomu vedla i Vaše zkušenost s revolucí?

Asi ano. V době, kdy došlo k té záležitosti s amnestií, jsem ještě společnost vnímal revolučně, totiž, že si většina lidí demokracii přeje a ti pánové nahoře nás o ni chtějí připravit. Za těch pár let, co od té doby uplynuly, jsem změnil názor. (1) Vidím, že společnosti na demokracii moc nezáleží, touží hlavně po materiálním blahobytu a nějaké vyšší hodnoty jsou jí celkem ukradené. Jistě ne všem, ale většině ano. (5)

 

Když jsme spolu mluvili naposledy, bylo před volbami. Co říkáte tomu, jak to dopadlo?

Je to pro mě zklamání, bez ohledu na politiku. Pokud někdo preferuje orientaci na Východ, je to jedna z možností, já si ji nepřeju, ale respektuju, že někdo ano. Tady ale nejde o politiku, tady jde o lidské kvality. Já nedokážu pochopit, jak někdo může zvolit člověka, který otevřeně lže a chová se k druhým lidem sprostě. (5) To, že je to lidem jedno a že jejich prezident může žvanit, co se mu hodí do krámu, to je pro mě velké zklamání. (6) Život ve svobodě si lidé možná představovali jednodušší. Diskuse v parlamentu je nebaví, dohadování v koalicích je nebaví, asi jsou z toho handrkování otrávení a dali by přednost nějakému autoritativnějšímu systému.

 

A co Vaše tehdejší ideály, musel jste se postupem času rozcházet se svými tehdejšími představami o světě?

Asi jsem tím, že jsem vyrůstal v nesvobodném režimu, přikládal politice větší význam, než jaký ve skutečnosti má. (5) Obecné záležitosti jsou samozřejmě důležité, ale politika není to nejdůležitější. (15) V každém režimu se dá žít svobodně, i v tom nesvobodném. (1) To je asi poznání, ke kterému jsem došel. Myslel jsem si tehdy, že za všechno můžou komunisté, takhle jednoduše a ploše jsem na to nahlížel. Dnes vidím, že to tak nebylo, spoustu problémů jsme si způsobovali sami a způsobujeme si je dál. Není všechno v politice, problém je vždy v lidech samotných, a to je pro mě vlastně osvobozující poznání. (1) Proto mě tak moc nezúzkostňuje, co se tady bude dít dál. (19) Samozřejmě bych si přál, aby se stát rozvíjel demokratickou a prozápadní cestou, ale to je moje preference a někdo má jinou a mě to zas tak moc neleká. Pokud by přišla další totalita, tak je to jen další životní úsek, zase jiná historie, opět začnou jiné úkoly. (16) Ale nemyslím si, že bych přestal žít nebo že by všechno ztratilo smysl. (7) Mezilidské vztahy budou dál… Naopak dnes to vidím tak, že v totalitním režimu fungovaly někdy mnohem hlubší vztahy, pevnější než dnes. (16) Lidé nějak více drželi při sobě, alespoň některé skupiny. Takže, v každé době a v každém režimu lze najít něco dobrého. (15)

 

V minulém rozhovoru jste mluvil o krachu, který nastal poté, co Vás propustili kvůli Vaší reakci na Klausovu amnestii.

Přišel jsem o dobře placené primářské místo (12), také jsem ztratil bydlení, místo, kde jsem žil. Krátce před tím se se mnou rozvedla moje poslední žena, takže ano, v té době to byl krach. (14) Ale pamatuju si velmi živě, že už tehdy jsem se to snažil neprožívat jako prohru. Ve chvíli, kdy se to dělo, tak jsem si slovo krach ani nepřipouštěl. Ale vnímal jsem odporný způsob, kterým se mě zbavili, vnímal jsem svého kolegu, který se do té doby ke mně stavěl jako můj kamarád a který se pak zachoval velmi podle, podrazil mne, protože mu slíbili mou pozici. (13) Tak spíš jsem čelil tomu běžnému lidskému… zlu je snad moc silné slovo, takové nízkosti, řekl bych, podlosti a ubohosti. (11) Ale snažil jsem se tomu moc nepropadat, nepřipadat si jako oběť. (18) Už tehdy, přestože jsem byl bez práce a nevěděl jsem, kde budu žít, tak jsem si říkal – ne, to není prohra (10), to je nová životní příležitost. (10) A potvrdilo se to.  Na pár měsíců jsem šel dělat do LDN. A už to byla úžasná zkušenost. Bylo to tam skvělé. (9)

 

Na oddělení LDN že to bylo skvělé?

Skutečně. Pro většinu pacientů i lékařů je to asi dost hrozné místo. Ale pro mne to byla opravdu nádherná zkušenost. (8) S těmi starými lidmi jsem si ohromně povídal. Podobě jako tenkrát pacienti na onkologii, kde jsem začínal, i staroušci byli vděční za to, že s nimi někdo mluví. (17) A u některých z nich jsem snad i udělal nějakou, dalo by se říci, psychoterapeutickou práci. Samozřejmě, šlo především o těžká témata. O téma stáří, přijetí bezmoci a vůbec o akceptaci konečnosti života.  Díky tomu jsem si tam sám ujasnil, jak se vlastně na stáří a smrt dívám. (15)

 

Bojíte se stáří?

Myslím, že stáří lze vnímat jako určitý spirituální vrchol života. Samozřejmě, že člověka prověří až ten okamžik, ale v tuhle chvíli můžu říct, nechci Vás šokovat, ale já se na stáří těším. (1)

  

Vaše práce má čtvrtý, spirituální rozměr. Mluvil jste o tom, že rád pacienty probouzíte. Mohl byste mi říct, co s pacienty v tomto ohledu děláte?

Snažím se je přivést k sobě samým. Ani bych ale neřekl, že to dělám já, ale nějak jsem toho účasten. Rozhovorem, vztahem, možná pár dobře položenými otázkami. (17) Těžko říct, ono je to u každého něco jiného. Tuhle mi jeden klient říkal, jak mi je nesmírně vděčný za to, že jsem s ním promluvil o škodlivosti pití alkoholu. Že když jsem to utrousil asi potřetí poté, co se někde namazal, tak si říkal – hernajs, co on na tom vidí tak hroznýho, tak já to zkusím. A že teprve po našem rozhovoru poprvé od 16 let delší dobu nepil. Dříve pil alkohol třeba ob den, ob dva dny. A ne úplně málo. A teď už mnoho měsíců nepije a říká – já mám pocit, že poprvé žiju svůj život. Tak někdy stačí jen tohle. Že někoho opravdu inspirujete k tomu, aby zkusil chvíli nepít, aby si to aspoň zažil, a aby věděl, co to s ním dělá, když potom užívá tuhle tvrdou drogu. (16)

 

Vůbec naším problémem je, že neumíme život skutečně prožívat?

Jak se to dělá, prožívat svůj život? Přesně to říci neumím, ale myslím, že to nějak souvisí s překonáním strachu. Jde o to nebát se dělat chyby, nebát se zkrachovat, experimentovat se životem. (11, 18) Ale způsobů, jak si bráníme v prožívání života, je pochopitelně více.

 

Máte ještě nějaký recept na to, jak se člověk může dostat z nějaké osobní krize?

Mně pomáhá zvědomovat si zázračnost bytí v jeho jednotě, obracet se k Nejvyššímu Jedinému, jak o něm hovoří třeba Bhagavadgíta, nebo k tvůrčímu Slovu, jak o něm píše Janovo evangelium. (6) Zdá se mi ale, že lidé hodně spiritualitu zaměňují s morálkou. Morálka je jistě velice důležitou součástí našeho života, ale není to to samé co spiritualita. A tím, že si tyto dvě oblasti lidé nějak neadekvátně propojují nebo je zaměňují, tak si znesnadňují přístup do spirituální dimenze, kterou máme ve skutečnosti přímo před nosem. Jenže zahlédnout metafyzickou skutečnost předpokládá, že jste sami sebou a stojíte pevně nohama na zemi. (1) Ale právě to není lehké. A někdy člověk musí udělat i velmi problematické věci, aby se sám k sobě dostal a ukotvil se. Být sám sebou není zadarmo, řekl bych, člověk si musí sám sebe vybojovat. Nějak vyvzdorovat na životě, vyzápasit. (10) A zápas není bezbolestný, není bez šrámů, a není také bez toho, že někoho zraníte.

 

Takže nemusíme chtít být dokonalí?

Je to moje zkušenost, že bez chyb to nejde. (18) Můžu se samozřejmě zamilovat do svého hezkého sebeobrazu, hodného Martina, který nikdy neudělá nic nemorálního. Ale hrozí, že zůstanu stát na místě a ztratím kontakt sám se sebou i s tím, co mne přesahuje. (19)


Martin Konečný poskytl rozhovor Ústavu pro soudobé dějiny v rámci projektu STO STUDENTSKÝCH (R)EVOLUCÍ. Studentská generace roku 1989 v časosběrné perspektivě. Životopisná vyprávění po dvaceti letech. Autoři: M. Vaněk et al. Knihu vydá nakladatelství Academia a vyjde k 30. výročí 17. listopadu 1989.


[1] Romano Guardini: Životní období. ZVON, 1997.

[2] Úryvek z Guardiniho knihy jsme na Přítomnosti uveřejnili zde.

[3] https://www.respekt.cz/tydenik/2011/42/milost-na-prodej

publikováno: 25. 5. 2019

Pavlína Havlová

Pavlína Havlová

Editorka Přítomnosti / Narozena v roce 1976 ve Vlašimi. Studovala orální historii na Fakultě humanitních studií UK. Ráda oživuje vzpomínky na to, co je už nenávratně pryč. V rozhovorech se snaží zrcadlit životní příběhy lidí, kteří se nebojí žít. Cesta po Yucatanu ji utvrdila v tom, že každý člověk má obrovskou moc změnit naši planetu k lepšímu.

Martin Konečný

Martin Konečný

Psychoterapeut / Martin Konečný se narodil v roce 1964. V současnosti pracuje jako psychoterapeut v nemocnici v Příbrami, působí Centru pohybové medicíny a má soukromou praxi.

NEJNOVĚJŠÍ články


Bohům se nic nestane

Velký den. Přes den jsem nasmlouval brigádníky a sklízeli jsme první víno. Nádhera, vypadá dobře. …

Sebevražda nebo euthanazie jako nejdůležitější otázka

(v polemice s textem Petra Placáka ZDE) Ahoj Petře! Po návratu z Kolumbie mne čekalo příjemné překvapení: …

Reklama na dobrou smrt

Deset argumentů proti euthanasii – polemika nejen s Lubomírem Martínkem. Euthanasie je v nemalé části evropské společnosti …

Záznam krizové porady ANO aneb Dycky Babiš!

AB (Andrej B.): „Čau lidi, tak je fajn, že stě dorazili. Sorry jako, že dnešní …

Zeman se demonstruje

Z Miloše Zemana se v neděli 9. června na rozhlasové stanici Frekvence 1 stal klasifikační teoretik …

Na sítích se rozhoduje o všem

Carole Cadwalladrová dostala Facebook na kolena tím, že dokázala propojení mezi Trumpovým předvolebním bojem a kampaní …

Babiš to dělá dobře – Making Evil

Duo Babiš-Zeman ustojí i půlmilionovou demonstraci, protože kvapící zákonodárci, prozíraví tvůrci prezidentské volby, nezakotvili možnost, …

Chlapi na venkově umírají jinak

Ráno bouchání na dveře. Kouknu na čas – 8 hodin, takže někdo to odnese. Snažím …