Lidská tvář bez „socialismu“

V neděli 5. května zemřel po krátké těžké nemoci ve věku 80 let někdejší šéfredaktor časopisu Tvář Jan Nedvěd.

Zprávu musím doplnit, aby bylo jasné, o koho a o co jde a proč o něm píšu. Kulturní měsíčník Tvář vycházel v letech 1964-5 a pak 1968-9. V tom časovém rozmezí byl komunisty dvakrát zakázán. A Jan Nedvěd byl počínaje studii na Filosofické fakultě KU vlastně můj nejbližší kamarád.

Na Fakultě jsme se potkali v zimním semestru 1957. V té době se začal bolševismus pozvolna rozkládat, zatím však bohužel zdaleka ne dost. Vznikaly zárodky ideje socialismu (přesněji řečeno bolševismu) s lidskou tváří. Prokousat se od ní k ideji „lidské tváře bez bolševismu“ nebylo pro docela mladé lidi, od dětství vystavené ideologické indoktrinaci, vždycky snadné. Časopis Tvář dostala literární mládež „Svazu čs. spisovatelů“ věnem na sjezdu organizace v roce 1963. Obdarovaní (někteří z nich byli naši spolužáci z Filosofické fakulty) sháněli další spolupracovníky. Tak se ke spolupráci dostali postupně mj. i Jan Lopatka, Jan Nedvěd, Karel Štindl, Andrej Stankovič a já. Věděli jsme, že úroveň prvních čísel je příšerná a naše hlavní zásluha byla, že jsme se obrátili na lidi o něco starší, zkušenější a upřímně řečeno taky vzdělanější: získali jsme Emanuela Mandlera, Jiřího Němce, Ladislava Hejdánka. Přidali se Václav Havel (a později, v roce 1968, Václav Klaus). Vzniklo uskupení schopné cíleně provozovat „lidskou tvář bez bolševismu“ a časopis „nepřátelsky přejalo“. Šéfredaktorem se stal Nedvěd. Dokázal zajistit hladký provoz časopisu a dělal to pečlivě, což ve svinčíku, který jsme zdědili, nebylo jednoduché. Znal se přes Literární noviny, kde pracoval jako „elév“, s lidmi ve vedení Svazu (kteří nemohli nevnímat dosavadní příšernou úroveň časopisu), a ti mu zpočátku důvěřovali. Jako hřích mládí za sebou táhl členství v KSČ, kam vstoupil z poblouzení ještě za studií. Členství ve „straně“ byla tehdy neodmyslitelná podmínka šéfredaktorování. Toho členství se zároveň potřeboval zbavit, což se povedlo dokonale: za pouhý rok výkonu funkce, k níž patřila i neustálá a stupňující se hnusná buzerace na ideologickém oddělení ÚV KSČ (mnohahodinové „výslechy“ po vydání každého čísla), z KSČ se ctí vyletěl jako puma. Pak byl nějakou dobu bez práce (v šedesátých letech to bylo o fous příjemnější než pak za normalizace). Byl vlastně jediným, kdo na první zákaz Tváře existenčně doplatil, jiného placeného redaktora Tvář neměla.

V roce 1968 byl náš časopis za hloupých řečí svazových papalášů obnoven a Honza se na své místo vrátil: na necelý rok. Pak normalizátoři zakázali úplně všechno, nás taky.

K ideovému kvasu doby patřily kromě redakční práce průběžně i vášnivé politické debaty po vinárnách a hospodách. Honza při tom nemohl chybět. Bylo to při vší hnusnosti tehdejší doby zároveň příjemné a osvobozující.

Po konečném zákazu Tváře skupinka lidí z Tváře (Mandler, Štindl, Nedvěd a já) odešla z „kultury“. Pracovali jsme jako dělníci a techničtí pracovníci, v roce 1974 jsme se naučili programovat na počítači třetí generace. Nedvěd u té profese zůstal až do důchodu. V roce 1977 podepsal Chartu (v zaměstnání ho dost tvrdě postihli, o svou dosavadní práci na čas přišel). Zároveň se podílel na vydávání samizdatových sborníků a pomáhal organizovat bytové diskuse. V posledních letech podporoval aktivity Klubu na obranu demokracie. K novinařině se už nikdy nevrátil.

Hrozně líto je mi především jedné věci. Když si dnes zadáte do Googlu jméno Jan Nedvěd, seženete spoustu informací o slavném jmenovci mého zesnulého kamaráda. Na Wikipedii jakbysmet. V hesle „Tvář“ je ze všech zúčastněných jedině jeho jméno uvedeno červenými písmeny. Přitom byl pro existenci Tváře a pro to, co se tenkrát odehrávalo, stejně důležitý jako např. já, ne-li důležitější. Patřil k lidem masarykovské drobné práce. A musel přitom leccos obětovat. Uposlechl výzvy ze závěru Masarykovy Světové revoluce: „nechtít být vždy prvním, stačí být druhým, třetím, ani tomu mnohý neporozumí… v politice (a nejen v politice, dodávám já, bd) nesmíme myslit jen na organizování, vedení a tvoření, nýbrž i na souřadnost, součinnost a kázeň.“

Teprve když někdo blízký umře, uvědomí si člověk, jak hodně mu je vlastně zavázán, co všechno ztratil a co mu zůstal dlužen.

Forum 24.

publikováno: 25. 5. 2019

NEJNOVĚJŠÍ glosy


Instagram nahradil Facebook na pozici nejdůležitější zpravodajské platformy

Každý čtvrtý mladý dospělý člověk používá podle nové studie jako zdroj zpráv Instagram. Celkově ale důvěra ve zprávy na sociálních sítí klesá. Instagram není pro mladé lidi v Německu jen sítí …

Nenechat se udolat

Děkuji Petru Havlíkovi za jeho články, které jsou vždycky velmi dobře napsané. Zejména poslední jeho článek mne velice rozveselil, bravo! Jde na mě smutek z toho, jak to u vás …

Právo na vlastní konec

Přátelé! Naprostá většina petic je marných, nebo zbytečných, vím. Výjimky přesto existují. Kdyby se nám podařilo dát dohromady dostatečný počet podpisů, mohly by se dát věci do pohybu. Proto jen …

„Vrátíme si vaši zem zpátky!“ – Nová politika

Klaus ml. nezaložil stranu, ale další hnutí. Nestal se tudíž předsedou, ale vůdcem. Programem Trikolory je slogan s velmi podstatnou chybou. Možná je to hrubka, možná návod ke správnému čtení: Co …

Proč je moře kyselejší?

„normální svět VKM“: při zakládací párty Trikolóry Klaus mladší řekl, že se budou starat o domácí problémy, a ne o nějakého lachtana kdesi na Severním pólu. Z tohoto pohledu by …

Titanic – aneb skrývačka na šest

Máme instituce, které studují vývoj člověka, jeho dějiny a způsob jeho myšlení. Instituce, které rozvíjejí technický pokrok, sociální péči, zachovávání přírody, podporují lékařství a výzkum nových léků, literaturu, hudbu a …

Policejní tupost jako příznak

Když se policisté chovají agresivně k bezbranným lidem a jejich mluvčí a nadřízení cynicky lžou v prospěch agresivních zásahů, znamená to, že se cosi vážného děje. Buranství a podlost politické reprezentace je vzorem ani ne …

Děláme za málo a máme stres

Dva badatelé Sociologického ústavu AV ČR udělali srozumitelný závěr ze svých zkoumání o stavu české společnosti. Frustrace, která nese vzhůru různá „hnutí nespokojených občanů“ jedou na vlně, která se rodí …