Číst znamenalo ve starověku číst nahlas

Domnívám se, že chceme-li porozumět spisům filosofických autorů starověku, musíme mít nezbytně na paměti všechny konkrétní podmínky, v nichž antičtí spisovatelé psali, i všechna omezení, jimž museli čelit: příslušnost k určité škole, vlastní povahu fenoménu philosophia, literární žánry, pravidla rétoriky, imperativy vycházející z dogmat, tradiční způsoby vedení úvah. Antického autora nemůžeme číst jako autora současného (čímž ovšem nechci říci, že současným autorům lze porozumět snáze než autorům antickým).

Antické dílo vznikalo totiž v úplně jiných podmínkách, než v jakých vznikají díla moderní. Nechávám tu stranou problémy materiálního nosiče, jímž může být volumen či codex, z nichž každý má svá vlastní omezení. Chci především zdůraznit fakt, že v době, kterou se zabýváme, nebylo psané dílo zcela nikdy oproštěno od omezení, která klade ústní přednes. Je skutečně hodně přehnané tvrdit, jak jsme mohli ještě nedávno slyšet, že řecko-římská civilizace se záhy stala civilizací psané kultury, a že je tedy možné s filosofickými spisy starověku metodologicky pracovat jako s jakýmikoli jinými psanými díly.

Psaná díla té doby byla ve skutečnosti velmi úzce svázána se zvyklostmi orálního projevu. Často byla diktována písařům. A k předčítání nahlas byla také určena; buď předčítal otrok svému pánovi, anebo čtenář sobě samému, neboť číst znamenalo ve starověku obvykle číst nahlas, a tedy zároveň podtrhávat rytmus věty a zvučnost slov, což zakoušel předtím i sám autor ve chvíli, kdy diktoval své dílo. Antický člověk byl k akustickým fenoménům velice citlivý. Jen málo filosofů se v době, již zde zkoumáme, této magii slova ubránilo, a to včetně stoiků a Plótína. Jestliže tedy v době před používáním písma vnucovala orální literatura každému projevu svá přísná pravidla a nutila k používání určitých rytmických, stereotypních a tradičních formulí, které byly nosiči obrazů a myšlenek nezávislých, lze-li to tak říci, na vůli autora, není tento fenomén cizí ani psané literatuře, jež se musí podřizovat požadavkům rytmu a zvučnosti. Sáhneme-li po příkladu sice krajním, ale ilustrativním, vidíme, že Lucretius ve spisu O přírodě nemůže svobodně používat epikurejskou terminologii, kterou by používat měl, protože musí dodržovat básnický rytmus, jenž ho nutí sahat po určitých, svým způsobem stereotypních obratech.

Určité rysy literárních děl starověku lze tedy vysvětlit svázaností psaného slova se slovem mluveným. Velice často se dílo rozvíjí skrze asociaci myšlenek, bez systematického řádu a neoprošťuje se zcela od váhání, opakování již řečeného či vracení se k týmž motivům, jež jsou vlastní ústnímu projevu. Jindy zas bylo dílo po novém přečtení podrobeno poněkud násilné systematizaci, v jejímž rámci byly do jednotlivých částí díla doplněny spojovací pasáže, úvody či závěry.

Ve srovnání s ostatními žánry byla právě filosofická díla s mluveným slovem svázána úžeji, neboť antická filosofie je svou povahou povýtce orální povahy. Bezpochyby se stávalo, že k filosofickému obrácení došlo při čtení knihy, tu ale ihned neofyta spěchal za filosofem, aby si vyslechl jeho řeči, dotazoval se ho a rozmlouval s ním i s dalšími žáky ve společenství, které bylo vždy prostorem diskuse. Ve vztahu k filosofickému vyučování nebylo psané slovo nikdy ničím víc než jen stručným výtahem, nouzovým řešením, které nikdy nenahradilo živé slovo.

Skutečné vzdělání je vždy ústního charakteru, protože jedině živé slovo otevírá možnost dialogu, jinak řečeno možnost, aby žák ve hře otázek a odpovědí sám dospěl k pravdě a aby mistr svou výuku přizpůsobil potřebám žáka. Mnozí filosofové, a nikoliv ti nejmenší, odmítali psát, jelikož byli ve shodě s Platónem a bezpochyby právem toho názoru, že to, co se vpisuje do duší prostřednictvím mluvené řeči, je skutečnější a trvalejší než písmena načrtaná na papyru či pergamenu.

Literární výtvory filosofů tedy z většiny představují průpravu, pokračování či ozvěnu jejich ústně předneseného učení a jsou poznamenána omezeními a požadavky, které s sebou taková situace nese.

***

Ukázka z knihy Pierre Hadota Chvála antické filosofie (Éloge de la philosophie antique), Rybka Publishers 2019 (1. vydání), přel. D. Bartoň.

publikováno: 2. 9. 2019

NEJNOVĚJŠÍ glosy


Co máme dnes

Nové pořádky – Uspořádání, jehož protagonisté se jmenují Andrej Babiš, Miloš Zeman, Tomio Okamura a Vojtěch Filip. A setrvale se posouváme od demokracie (vlády lidu) k autokracii (vládě několika nezodpovědných jedinců), k oligarchii (vládě …

Světová reakce na Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva

Inspirováni naším prezidentem Ing. Milošem Zemanem, který se bez jakékoliv omluvy rozhodl, že bude absolutně ignorovat svátek návratu svobody do naší země (17.11.), se ke stejnému kroku rozhodli i prezident Donald …

Ptačí mozečky

Je to možná ptákovina psát článek o ptácích, když bych měla raději psát o Praze, kterou jsem právě po devíti letech navštívila. Měla bych napsat něco o P-olitice, o P-utinovi nebo o našem/vašem Pa-blbovi ve …

K čemu užít svobody

Mladí by si měli svoji revoltu vybojovat sami. Těším se, až se do toho pustí. Jen ať otřesou tím, co tu prožíváme. Ovšem klimatická výprava s Grétou, to není ono, tudy …

„Nějaký děti tu nebudou…“

(Mohorita, Klausové, Zlámalová, Vondra, Best a další dospěláci) „K Listopadu 89 se vyjadřuje málo reprezentantů tehdejšího režimu,“ zaznělo na Vltavě při referencích 30. výročí. „To musí být nějaká mejlka,“ řeklo by se …

K listopadu 1939 a dál

Blíží se 17. listopad. Protože historická kontinuita sahá poněkud dál než do roku 1989, rád bych se s něčím svěřil. Nikdy jsem neuvěřil adoraci Edvarda Beneše. Člověka, který byl chodícím ztělesněním …

Pohltí hrdost i 17. listopad?

Zahrne nakonec tento způsob hrdosti i 17. listopad? Prvním krokem bylo jeho letošní přejmenování. A zase: bude se hlučně a okázale oslavovat, aby se nemuselo a možná ani nesmělo mluvit o tom, kam jsme se …

K tomu našemu 17. listopadu

Cítím se jako poslední z Mohykánů. Pokud vím, jsem ojedinělým příkladem žijícího člena rodiny, která sloužila přes čtyři generace svobodnému českému a československému lidu. Můj pradědeček Adolf založil Lidové noviny, byl prvním …