Číst znamenalo ve starověku číst nahlas

Domnívám se, že chceme-li porozumět spisům filosofických autorů starověku, musíme mít nezbytně na paměti všechny konkrétní podmínky, v nichž antičtí spisovatelé psali, i všechna omezení, jimž museli čelit: příslušnost k určité škole, vlastní povahu fenoménu philosophia, literární žánry, pravidla rétoriky, imperativy vycházející z dogmat, tradiční způsoby vedení úvah. Antického autora nemůžeme číst jako autora současného (čímž ovšem nechci říci, že současným autorům lze porozumět snáze než autorům antickým).

Antické dílo vznikalo totiž v úplně jiných podmínkách, než v jakých vznikají díla moderní. Nechávám tu stranou problémy materiálního nosiče, jímž může být volumen či codex, z nichž každý má svá vlastní omezení. Chci především zdůraznit fakt, že v době, kterou se zabýváme, nebylo psané dílo zcela nikdy oproštěno od omezení, která klade ústní přednes. Je skutečně hodně přehnané tvrdit, jak jsme mohli ještě nedávno slyšet, že řecko-římská civilizace se záhy stala civilizací psané kultury, a že je tedy možné s filosofickými spisy starověku metodologicky pracovat jako s jakýmikoli jinými psanými díly.

Psaná díla té doby byla ve skutečnosti velmi úzce svázána se zvyklostmi orálního projevu. Často byla diktována písařům. A k předčítání nahlas byla také určena; buď předčítal otrok svému pánovi, anebo čtenář sobě samému, neboť číst znamenalo ve starověku obvykle číst nahlas, a tedy zároveň podtrhávat rytmus věty a zvučnost slov, což zakoušel předtím i sám autor ve chvíli, kdy diktoval své dílo. Antický člověk byl k akustickým fenoménům velice citlivý. Jen málo filosofů se v době, již zde zkoumáme, této magii slova ubránilo, a to včetně stoiků a Plótína. Jestliže tedy v době před používáním písma vnucovala orální literatura každému projevu svá přísná pravidla a nutila k používání určitých rytmických, stereotypních a tradičních formulí, které byly nosiči obrazů a myšlenek nezávislých, lze-li to tak říci, na vůli autora, není tento fenomén cizí ani psané literatuře, jež se musí podřizovat požadavkům rytmu a zvučnosti. Sáhneme-li po příkladu sice krajním, ale ilustrativním, vidíme, že Lucretius ve spisu O přírodě nemůže svobodně používat epikurejskou terminologii, kterou by používat měl, protože musí dodržovat básnický rytmus, jenž ho nutí sahat po určitých, svým způsobem stereotypních obratech.

Určité rysy literárních děl starověku lze tedy vysvětlit svázaností psaného slova se slovem mluveným. Velice často se dílo rozvíjí skrze asociaci myšlenek, bez systematického řádu a neoprošťuje se zcela od váhání, opakování již řečeného či vracení se k týmž motivům, jež jsou vlastní ústnímu projevu. Jindy zas bylo dílo po novém přečtení podrobeno poněkud násilné systematizaci, v jejímž rámci byly do jednotlivých částí díla doplněny spojovací pasáže, úvody či závěry.

Ve srovnání s ostatními žánry byla právě filosofická díla s mluveným slovem svázána úžeji, neboť antická filosofie je svou povahou povýtce orální povahy. Bezpochyby se stávalo, že k filosofickému obrácení došlo při čtení knihy, tu ale ihned neofyta spěchal za filosofem, aby si vyslechl jeho řeči, dotazoval se ho a rozmlouval s ním i s dalšími žáky ve společenství, které bylo vždy prostorem diskuse. Ve vztahu k filosofickému vyučování nebylo psané slovo nikdy ničím víc než jen stručným výtahem, nouzovým řešením, které nikdy nenahradilo živé slovo.

Skutečné vzdělání je vždy ústního charakteru, protože jedině živé slovo otevírá možnost dialogu, jinak řečeno možnost, aby žák ve hře otázek a odpovědí sám dospěl k pravdě a aby mistr svou výuku přizpůsobil potřebám žáka. Mnozí filosofové, a nikoliv ti nejmenší, odmítali psát, jelikož byli ve shodě s Platónem a bezpochyby právem toho názoru, že to, co se vpisuje do duší prostřednictvím mluvené řeči, je skutečnější a trvalejší než písmena načrtaná na papyru či pergamenu.

Literární výtvory filosofů tedy z většiny představují průpravu, pokračování či ozvěnu jejich ústně předneseného učení a jsou poznamenána omezeními a požadavky, které s sebou taková situace nese.

***

Ukázka z knihy Pierre Hadota Chvála antické filosofie (Éloge de la philosophie antique), Rybka Publishers 2019 (1. vydání), přel. D. Bartoň.

publikováno: 2. 9. 2019

NEJNOVĚJŠÍ glosy


Hybatelé z Prognosťáku

Prognostický ústav byl založen z příkazu šéfa KGB Andropova rozhodnutím vlády ČSSR 10/1983 a vznikl 1984 k soustředění ekonomických mozků pro zhotovení plánu transformace skomírající – hrubě za 35 let podinvestované – a tudíž …

Rudá armáda před 80 lety přepadla Polsko

Před 80 lety, 17. září 1939, zákeřně napadl Sovětský svaz Polsko. Učinil tak bez formálního vyhlášení války. Vrazil tak kudlu do zad polské armádě, která se bránila proti německému vpádu …

Chytrý člověk žije hloupě

„Rozděleni svobodou“ – Výsledky průzkumu se převalují od úst k ústům. Sociologie a statistika daly svoje plody. Bohužel nad kategorie „chlebařiny“ a „spokojenosti“ se nedostaly. Štěstí člověka, nebo dokonce nějaký smysl jeho života, …

Proklepněte si věčného poslance

Dne 10. září na Českém rozhlasu v Interview Plus hovořil poslanec Marek Benda s nostalgií o tom, jak se „za našich časů“ (míněno za časů vlády ODS) odstupovalo z mnohem nižších postů než …

Hrozí vybombardování Dejvic

Pomník z roku 1980 je „symbol vítězství“ Rudé armády z roku 1968, skrytou výhrůžkou Maďarskem (1956). V tom samém roce (1980) předešel sovětské okupaci Polska generál Jaruzelski vyhlášením stanného práva. Pomník Koněva byl postaven …

Česko-polská výstava o pádu režimu a disentu

V úterý 1. října rozezvučí starobylou Vodní tvrz v Jeseníku legendární písně Karla Kryla v podání jeho bratra Jana. Zahájí tak dvojjazyčnou výstavu s názvem „Nebyli jsme sami / Nie byliśmy sami“, kterou k 30. …

Cena za to, že Zeman něco plácne

Můžeme podobně jako Karel Schwarzenberg vtipkovat, že na existenci samostatného Kosova se může Zeman poptat u českých fotbalistů, ale zahraničně-politicky to taková bžunda není. … Kosovo rozhodně není příkladem klidné, bezpečné …

Anděl strážný

Nedožité šedesátiny Maria Kotrby (1959–2011) měly být zhodnoceny výstavou v Galerii hlavního města Prahy, ale kulturátoři hlavního města jeho oslavu zrušili ve prospěch výstavy  agenta StB a nonšalantního profesora Bedřicha Dlouhého …