Kultura 3.0 a literatura jako věda o člověku

Když člověk v zapadlém koutě světa zavítá do špeluňky, a může to být putyka, taverna, guesthouse, bar, pub nebo cokoli jiného, často tam narazí na hosta, který tam sice zjevně nepatří, a přesto tajuplným způsobem zapadá. K podobným setkáním může dojít také v přístavu, na letišti, na nádraží. I na vyšlapaných cestách, protože někudy se do cíle člověk dostat musí, lze narazit na zvláštní typ lidí, jejichž společným znakem je neurčitost. Neurčitého věku, neurčitého původu, neurčitého vzezření. Oblečeni bývají obvykle prakticky a nenápadně. Je těžké odhadnout, čím se živí. Neodlišují se žádným vnějším znakem, kromě uvolněnosti, vlídného úsměvu a zdvořilosti. Když se s nimi dá člověk do řeči, většinou to bývá nějaká dorozumívací podoba angličtiny, ale může to být také němčina, španělština nebo francouzština, vyjde najevo, že rádi ochotně pomohou informací, radou, láhví vody nebo třeba balíčkem sušenek či neznámým ovocem z místního trhu, k němuž přidají i jméno a návod, jak ho konzumovat. Někdy se z nich vyklube geolog, historik, sociolog, speleoložka, nebo také laborantka, pečovatel, knihovník. Ale i příslušníci manuálních profesí mohou mít obdivuhodné znalosti z ornitologie, geografie, botaniky, zoologie, astronomie a desítek dalších, někdy naprosto obskurních oborů. Jako třeba alchymie, mytologie, gastronomie, ikebany nebo pletení uměleckých košíků.

Roku 2008 vydalo nakladatelství Academie knihu Třetí kultura nesoucí podtitul Za hranice vědecké revoluce. Autor John Brockman v ní vysvětluje, že navazuje na knihu C.P.Snowa z roku 1959, která se jmenovala Dvě kultury, v níž stáli na jedné straně literáti a na druhé vědci. Jeho kniha byla pokusem zabránit omezování pojmu intelektuál pouze na spisovatele a myslitele. Až příliš často se stává, že přepracovaní vědci mají podstatně lepší přehled o literatuře klasické kultury než spisovatelé o tom, k čemu dospěli vědci. Svůj už tak dost bídný stav pak básníci a spisovatelé ještě zhoršují povýšenou přezíravostí a heideggerovským opovržením.

Brockman v tomto smírčím úsilí pokračuje až na území toho, co nazval třetí kulturou, což není nic jiného než úsilí o návrat do doby poměrně nedávné, kdy spisovatelé považovali za svou povinnost vědět, co se ve vědě děje a vědci pro osvětlení svých výzkumů uváděli příklady z literatury a umění. Oddělení těchto dvou forem ohmatávání světa má pochopitelně neblahé následky, jako ostatně každý zákaz a každé omezení tvorby a vynalézavosti. Ve Třetí kultuře dostávají slovo tito badatelé: evoluční biolog George C. Williams, paleontolog Stephen Jay Gould, zoolog Richard Darwin, biolog Brian Goodwin, genetik Steve Jones, palentolog Niles Eldredge, bioložka Lynn Margulisová, matematik Marvin Minsky, kognitivní psycholog Roger Schank, filosof Daniel C. Dennett, psycholog Nicholas Humphrey, biolog Francisco Varela, experimentální psycholog Steve Pinker, matematický fyzik Roger Penrose, astrofyzik Martin Rees, fyzik Alan Guth, teoretický fyzik Lee Smolin, teoretický fyzik Paul Davies, teoretický fyzik Murray Gell-Mann, biolog Stuart Kauffman, počítačový vědec Christopher G. Langston, fyzik J. Doyne Farmer, počítačový vědec, W. Daniel Hillis.

Čtení je to výživné, čtenář nejen zjistí, co se v jednotlivých oborech před dvaceti lety dělo, seznámí se s nečekanými souvislostmi, ale také jak vypadá obraz dějin života, co je stroj na přežití, že informace tkví v překvapení, co se myslí povstáváním sebe, o čem je druhý zákon uspořádanosti, že jazyk je instinkt a spoustu dalších podivuhodností. Četba popularizátorů vědy, jimiž jejich kolegové často opovrhují, obávám se, že z prosté závisti, a které spisovatelé zpravidla za kolegy nepovažují, je často daleko zajímavější než sebestředné, plačtivé, uskuhrané výrony současných pisálků a poetů úporně bojujících různými obměnami sebeprezentace o svůj flíček na slunci. Exhibicionismus a egoismus, jinak řečeno nezvládnuté projevy pudu sebezáchovy, je vrací kamsi na počátek evoluce do společnosti hominidů. O to zajímavější jsou knihy autorů, kteří by souhlasili s Josefem Kroutvorem, že literatura je věda o člověku.

Od antických filosofů, taoistů nebo buddhistů se o kosmologii, druzích a chování vesmírných těles, hlubinách oceánů, mozkových pochodech, etologii a tisíce dalších zajímavých a důležitých věcech nedozvíme zhola nic. Dokonce i Euklidovu geometrii museli Lobačevskij a Riemann doplnit o geometrii na zakřivených plochách. Od dávno mrtvých duchů však můžeme převzít třeba postoj k moci nebo obecný přístup ke světu. Bloumání odlišnými etikami a naopak neměnnými lidskými povahami umožňuje se vymanit ze svěrací kazajky zdánlivých samozřejmostí. Něco podobného platí o současných vědcích: není nutné přesně rozumět všemu, co se nám snaží zprostředkovat, nelze si ověřit jejich tvrzení, není důvod k nim vzhlížet jako k idolům, ale je možné od nich převzít metodu a hlavně schopnost vzdát se hypotézy, která se nepotvrdila. I zdánlivě zbytečné vědomosti se mohou hodit i v životě člověka zaměstnaného jako traktorista nebo prodavačka. Kdo je obeznámen s posloupností tušení, předpoklad, hypotéza, teorie a zákon, je méně náchylný usednout na špek.

S představiteli třetí kultury se to má stejně jako s každou jinou partou. Jakmile se člověk seznámí s několika členy, má našlápnuto k setkání i s ostatními. Třeba Davidem Lewis-Williamsem, který mu může prozradit něco o původu umění. Nebo s Davidem M. Raupem, od nějž se dozví, jak to nejspíš bylo s vymíráním druhů. Na teorii ničeho i všeho je vhodný zase John D. Barrow. Že i věda má duši, se dozví od Francise Cricka. Jak se dá věda proplétat s filosofií, se dozvíme spíš od neurologa Antonio Damassia nebo psychologa Irvina Yaloma. Také antropolog Alan Macfarlane je užitečným průvodcem nejen po Japonsku. Dál už po svých, jak libo, třeba se potkáme někde v zastrčené vesnici kdesi na konci světa – teda dá-li se na kouli hovořit o konci.

Od anglického vydání Třetí kultury uplynulo čtvrt století. Zvídavé bytosti popisované v úvodu jsou důkazem, že se třetí kultura ujala. Její milovníci znají stejně dobře rockovou hudbu jako teorii tektonických desek. Štítí se komun hippies, ale proti jointu námitky nemají. O hledání východní a jiné moudrosti si myslí své, ale jejich ctitele svými výroky zbytečně nedráždí. Jsou schopni citovat z hlavy haiku nebo pasáže Čuang c‘, Shakespeara či Homéra, ale také se pohádat o existenci temné hmoty nebo temné energie. Dají almužnu vypelichaným máničkám s vyhaslýma očima v Kathmandu, ale říct si s nimi nemají co. Štítivě se vyhýbají resortům, zaměnitelným hotelům, akvaparkům a zábavním střediskům hyzdícím svět. Protože korzet identity čerpané z příslušnosti k zemi nebo k náboženství odložili do almary po babičce, o svých krajanech se vyjadřují většinou dosti nevybíravě. Naprosto právem a s dobrou znalostí jejich psychologie, minulosti i myšlenkových stereotypů, jimiž jsou ovládáni a drženi v šachu. Chápavý úsměv se z jejich tváři vytrácí jen tehdy, když přijde řeč na politiku nebo justici. Tvorové, kteří se nonšalantně přemisťují z vědy do literatury a zpátky, skutečně existují a není jich zas tak zoufale málo. Pochopitelně jich není dost, aby mohli zvrátit proces, jenž ostatní příslušníci naší civilizace na nás upletli, ale o to jsou sympatičtější. Očekávat od vědců a techniků záchranu a ochranu před tím, co jsme si špatným používáním sami nadrobili, je hloupost. Očekávat zlepšení tím, že od badatelů převezmeme přístup ke světu jako takovému, povinnost ověřovat tvrzení jakékoli autority, schopnost dávat přednost realitě před útěšnými báchorkami a zejména ochotu vzdát se i slibné teorie, kterou jiný experiment vyvrátil, už tak slabomyslné není. S velkou pravděpodobností by to přineslo, kdyby se to podařilo, lepší výsledek než lpění na tvrzeních, která svou škodlivost už potvrdila převýchovnými tábory a hromadami mrtvol.

V časopisu Science & Vie č. 1220 z května roku 2019 jsem z článku o stavu bádání v kvantové mechanice vylovil toto zajímavé sdělení: Ongvan Oreshkov, Fabio Costa a Caslav Brukner v roce 2012 objevili, že příčině v kvantovém světě může předcházet následek. K překvapení, že neutron může být zároveň na dvou místech současně, tedy přibylo další, jehož následky jsou ještě znepokojivější. Spontánně se mi vybavila vzpomínka na onoho dávného čínského generála, o němž taoistický mistr prohlásil: „Není se co divit, že bitvu prohrál, protože při jeho pohřbu nebyly rituály správně provedeny.“ Experiment zopakovali v laboratoři ve Vídni a v Brisbane a výsledek se potvrdil. Alexei Grinbaum z toho vyvozuje, že i pozorovatel se stává matematickým modelem. Pozorovatel už nejenže ovlivňuje výsledek pozorování, ale stává se jeho nedílnou součástí. Další krok směrem ke sloučení kvantových teorií se zákonem relativity byl učiněn. Na mne z toho dýchá čirá radost. Souběžně se mi vybavila souvislost s výzkumníky, kteří se zabývají meditací, konstatují její blahodárné účinky, ale sami si na ni čas neudělají. Já ano a mohu tudíž pozorovat i její výsledky. Vyplývá z toho, že jsem větší, nebo menší blbec než ten, kterého vidím při holení v zrcadle?

publikováno: 10. 11. 2019

Lubomír Martínek

Lubomír Martínek

esejista a překladatel /

NEJNOVĚJŠÍ články


Němci, šlechtici, katolíci a navrch kněžouři u nás neprojdou! Kristovy milice versus Česko

Přestože o otázce vrácení majetků Řádu německých rytířů naše média poslední dobou neinformují natolik, jako tomu …

Rozdělená společnost? Naložme si různost. „Válka bude, víc vám neřeknu.“

Láska k sjednotitelům je prastarého data. Různí králové, císařové a generálové nedůležitých jmen přežívají v učebnicích dějepisu především …

Straka je tak drzá, jak blbá je opizice

Předpokládám, že pirát Michálek dostal děkovný mail od Marka Prchala za jeho kádrovací střelu do …

Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …

Jak se máme díky EU bohatí i chudší

V Evropě bude horko. Chladnému počasí navzdory. Pod praporem visegrádské čtyřky vytáhlo 16 členských států …