Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil svět, když kapli v Areně opustil. Pravdivost maleb způsobila, že lidé „venku“ byli jen stíny, nevýrazní, nicotní, beze smyslu. Když jsem nedávno vyšel z výstavy Bohuslava Reynka v Kutné Hoře, připomněla se mi Zrzavého vzpomínka.

Ponořit se do Reynkova světa působí jako očistná lázeň pro duši. Nevelké, většinou barevné grafiky se dělí podle dvou témat. Prvním je venkov, týž venkov, který zidealizoval a zmonumentalizoval Josef Lada: někdy z okna, ale i dál za humny; stromy, větve, dvůr, domácí zvířata, vrata, kus zdi, chlév. Druhým tématem jsou biblické děje, novozákonní, řidčeji starozákonní: Ukřižování, Pieta, Narození, Marnotratný syn, Slepý Tobiáš, Job. Ta dvě témata mezi sebou prostupují, takže děvče otevírající vrata se podobá Panně Marii, a naopak marnotratný syn pase jezedovské vepříky. Je to všechno velmi prosté, ale ta ustavičná přítomnost obou témat vyvolává zvláštní napětí. To vyjadřuje i název výstavy Co zemí jest, a co již není. Také poezie a grafika se u Reynka prostupují tak, že nevíme, kde co začíná a končí. Všechno se to ale děje bez gest, střídmě, v tichu soustředění.

Dovedu si to představit: mám před očima starého pána, seděl na stoličce u plotny (bylo sychravo), obklopen kočkami a popelem. Do kloubnaté ruky se mu vešla destička, cosi na ní šťoural. Tak jsme ho ode dveří zahlédli, když jsme Bohuslava Reynka v roce 1967 do Petrkova přišli navštívit.

„Co je bez chvění, není pevné,“ věděl dobře Vladimír Holan. Snad i proto si vyvzdoroval v 70. letech nežádoucího Reynka jako ilustrátora svých básní. Při návratu z Reynkovy výstavy v Kutné Hoře jsem si kladl otázku, proč je jeho poselství tak silné.

Odpověď jsem si půjčil z fiktivního rozhovoru, kterým se kdysi Zrzavý obracel ke Giottovi: „Vím to: víra, láska a bezmezná pokora jsou tajemstvím tvého umění a moci. Měl bys to říci dnešním malířům, že k umění není potřeba uměti malovati, ale věřiti a horoucně milovati.“

S blížící se metropolí jsem se ale ještě ptal: Uslyšíme ten tichý hlas ve světě hlučných gest a prestižních soutěží?

Masarykovo nádraží přišlo dřív, než jsem si stačil odpovědět.


David Bartoň doporučuje jako dárek k Vánocům Výtvarnou čítanku V.S.

publikováno: 8. 12. 2019

Profilový obrázek

Václav Sokol

Výtvarník /

NEJNOVĚJŠÍ články


Svatovavřinecké vidění světa

Zemřel filosof Roger Scruton, který viděl jasně i jiskru vína i velkopolní prokletí české krajiny. …

Umělá inteligence, Absolutno a jiná nebezpečí na planetě R. U. R.

Vloni jsme si připomínali výročí smutného odchodu Karla Čapka, letos si připomeneme 130 let od …

O té naší prohnilosti

Nedávno mě pozvali na rozhovor do Reflexu, ve kterém jsem upozornil na neurologické dopady moderních …

Odpovědné občanství – odkaz Jana Palacha

Dnes je tomu padesát let, kdy se student UK Jan Palach sebeobětoval, aby otřásl vzmáhající …

Zimola bájí o zrádcích

Bývalý jihočeský hejtman Jiří Zimola je údajně na cestě z ČSSD. Cítí se zrazen podobně, …

Strachem chyceni v bublinách

Strach je nejsilnější emoce. Nejde o přirozený a zdravý strach, který nás varuje před nebezpečím. …

Zimní vzpomínka na život v Protektorátě Böhmen und Mähren

Opravdu je zvláštní, když člověk dosáhne relativně vysokého věku, jak z paměti začnou vystupovat některé vzpomínky, …

Těžíme z toho, že nemáme EURO? Montujem auta a děláme chemii

Zní to jasně – těžíme, že nemáme. Politická masírka to jede jako kolovrátek už léta. …