Poslední vagón

V rámci zimního cyklu přednášek v jedné pražské nemocnici jsem začal používat metro, abych nezmrznul na svém oblíbeném skútru. Rychle jsem přišel na to, že když sedím v posledním vagónu, jak tam, tak zpět, mám k východu z metra jen pár kroků. Pro ty z vás, kteří to nevíte, poslední vagón má ve své poslední třetině prostor určený pro maminky s kočárkem.

Člověk by myslel, že se jedná o banální věc. V žádném případě. Jedná se o subkulturní svět se svými pravidly.

Začíná to tím, že se dveře otevřou a do vagónu vletí matka (někdy dokonce dvě až tři najednou) s kočárkem. Nejedná se prosím o žádný ležérní nástup. Nájezd, následné přiražení k protějším dveřím a silné dupnutí na brzdu kočárku funguje ve stylu pit stopu jako v rallye Formule 1. Kočárky jsou téměř na stejné úrovni: kdepak stará tenká kola s ocelovými paprsky. Pneumatiky z Tour de France přesně nefouknuté, kabely a hadice do synchronizovaných brzd, masivní ultralehký syntetický polyethylenový rám (takový, který se používá pro přistání modulu na Mars), nesčetný počet černých i červených pák pro expanzi/kontrakci všech částí rámu dle velikosti volného prostoru. GPS, ABS systém anebo airbagy jsem nemohl najít, ale jsem jistý, že tam někde budou, šikovně skryté.

Konstrukce je obalena nesčetnými taškami a baťohy, všechno s vlastním zipem, každých deset čísel je někde háček, na kterém visí další věc, vše samozřejmě dokonale barevně sladěné.

Na vrchu konstrukce je hlavní kabina, ve které je ponořen zahalený bezpohlavní tvor. Pokud má něco na hlavě, tak je to čepice se dvěma obrovskými chuchvalci nad ušima, připomínajícími chlupaté uši Micky Mouse. Buď kouká kolem sebe v absolutním klidu, anebo si zpomaleným subtilním pohybem pravidelně strká do nosu prst a pak jím mává kolem sebe; pokud jsou zrovna dva kočárky zaparkované vedle sebe, tak je efektivně postaráno o okamžité rozmnožení všech bacilů z jedné pojízdné Petriho misky do druhé.

V taškách a batozích je všechno možné pro přežití prodlouženého hladomoru: nepřeberný počet lahviček vody a džusů, deky, rukavičky, plenky, dudlíky, různé krekry a sušenky, plastové mističky na mixování všeho do takové té perfektní hnědozelené bryndačky, kterou milují pouze malé ratolesti a psi.

Maminky sice vypadají různě, ale mají zásadně naprosto jednu a tutéž charakteristiku (s výjimkou jedné Rusky v černém kožichu a se zlatým mobilem, ale to je na další článek), kterou dávají zjevně najevo: žijí ve světě BEZ MUŽŮ. Ti totiž splnili svůj biologický imperativ, čímž se poté stali automaticky neviditelní a odstavení. V kočárku je totiž ten největší poklad a právě TAHLE maminka je jím pověřena.

Zmíněná maminka to vše dává jasně najevo převážně svou hyperaktivitou, která zapadá do třech variant: (1) neustálé mixování různých ingrediencí do všude přítomných plastových mísiček, které vytahuje z kdejaké visící tašky a poté předá do vnitřností kočárku, ihned poté namixování přesného podílu džusu a vody do kelímku pro cucání, který posléze taky zmizí ve vnitřnostech kočárku; (2) hlasitý samopalný dialog se sousedící maminkou (která ji samozřejmě simultánně kopíruje, takže jedou obě najednou); (3) neustálé vykřikování různých varování ratolesti, která buď systematicky rozhazuje všechny ingredience z již zmíněné plastové mističky, anebo rozmazává směs soplů a slin na všechny předměty v dosahu (viz předchozí odstavec; ty nadané dokonce dovedou obě činnosti naráz).

Tak rychle, jak to začne, to skončí. Nastane rychlá příprava zazipování všeho, od ratolesti po tašky a kapsy; mísičky se uzavřou plastovým deklem, lahvičky utáhnou a schovají, to všechno sekundy před otevřením dveří. Tvrdě se dupne na brzdu, zadá se zpátečka a nastane tvrdý výjezd z vagónu stylem, jako kdyby se v letadle při letu otevřely dveře: vše, co je v blízkém dosahu, je vysáto ven a zmizí navždy. Pokud nastoupily dvě maminky v tandemu, je nevídané, aby spolu také nevystoupily.

Po zavření dveří se vlak rozjede, přičemž dojde k existenční proměně. Nastane šokující klid. Všichni spolucestující se nejprve nenápadně, pak viditelně začnou opatrně rozhlížet kolem sebe přesně jako lidé, kteří zrovna zažili prodlouženou apokalypsu a najednou zjistili, že apokalypsa je pryč a oni stále naživu.

Vzpomínám na ty nedávné doby, kdy maminky vyrazily s obloženou truhlou na kolečkách do parku, měly pouze jednu kabelku, posadily se na lavici pod sluncem a takto příjemně strávily celé odpoledne. Žádná expedice do Himalájí, řízená mobilním telefonem a časem…

publikováno: 21. 12. 2019

Martin Jan Stránský

Martin Jan Stránský

vydavatel Přítomnosti / Martin Jan Stránský se narodil v New Yorku, do České republiky se vrátil po revoluci v roce 1989. Přednáší na LF UK a je aktivním primářem. Je také spoluzakladatelem a přednostou Polikliniky na Národní v Praze. Založil a vede Kancelář Ombudsmana pro zdraví. Kromě toho obnovil časopis Přítomnost a je jeho vydavatelem. Martin Jan Stránský pochází z významné české rodiny. Adolf Stránský, jeho praděd, byl ministrem v první československé vládě a také založil Lidové noviny. Děda Jaroslav by ministrem spravedlnosti a školství a vydával Přítomnost. Jeho otec Jan byl poslancem.

NEJNOVĚJŠÍ články


Za monarchii 2020! Plemeno zhovadilé, ďáblem poštívané!

Po pustošivých husitských válkách se v českých zemích ustavilo Království dvojího lidu, kališníků a katolíků, jak jej …

Proměny pedofilie a mistři myšlení

Časy se mění, zpíval v roce 1964 Bob Dylan. Inu, jak se to vezme. Záleží na …

Svatovavřinecké vidění světa

Zemřel filosof Roger Scruton, který viděl jasně i jiskru vína i velkopolní prokletí české krajiny. …

Umělá inteligence, Absolutno a jiná nebezpečí na planetě R. U. R.

Vloni jsme si připomínali výročí smutného odchodu Karla Čapka, letos si připomeneme 130 let od …

O té naší prohnilosti

Nedávno mě pozvali na rozhovor do Reflexu, ve kterém jsem upozornil na neurologické dopady moderních …

Odpovědné občanství – odkaz Jana Palacha

Dnes je tomu padesát let, kdy se student UK Jan Palach sebeobětoval, aby otřásl vzmáhající …

Zimola bájí o zrádcích

Bývalý jihočeský hejtman Jiří Zimola je údajně na cestě z ČSSD. Cítí se zrazen podobně, …

Strachem chyceni v bublinách

Strach je nejsilnější emoce. Nejde o přirozený a zdravý strach, který nás varuje před nebezpečím. …