Komentář Erika Taberyho v třetím čísle Respektu 2018 (s. 6-7), zabývající se situací po druhém kole prezidentských voleb, si zaslouží pozornost. Kvituji, že pisatel vnímá roli prezidenta jako důležitou v tom, že má „připomínat hlas té části společnosti, na kterou se zapomíná“. Na druhou stranu, Tabery uvádí, že „Jiří Drahoš … [n]enese nějakou liberální revoluci, … “ Co znamená sousloví „liberální revoluce“? Představuji si něco hodně vágního ve smyslu „od Trumpa pryč směrem k Macronovi“. A přiznám se, že sám v tomto mlhavém, ale přece jen zjevně antiautoritářském smyslu od Jiřího Drahoše něco očekávám. Snad určitou podobnou „liberální revoluci“ nést chce, protože jinak by v čele příští úřednické vlády v případě Drahošova zvolení zasedl nějaký jeho Rusnok… Žerty stranou: znamená-li „liberální revoluce“ třeba i adopci dětí homosexuálními páry, pak v českém ústavním systému o nich prezident nerozhoduje, může je maximálně pozdržet. Skutečně je mi spíše záhadou, co si za toto sousloví roku 2018 v České republice dosadit.
A nemohla by to být raději „liberální evoluce“? Na koncepci revolucí bylo postaveno celé mé základoškolské i část středoškolského vzdělání v dějepisu a v sociálních vědách. Tuto koncepci pak smetla také (sametová) revoluce – a nejsem si proto úplně jistý, jestli byla skutečně, aspoň v té podobě, jak nám byla předkládána, dobře promyšlena do všech důsledků. V posledních letech jsme pak svědky bombastických titulků o revolucích ve školství, ve zdravotnictví, ve státní správě, v přenosu mobilních dat, v prodeji jízdenek… a obávám se, že za nimi často stojí momentální formulační bezradnost redaktora. Slovo revoluce je už prostě tak trochu klišé.
Tabery si dále pochvaluje nový prvek v české politické kultuře v tom smyslu, že poražení kandidáti nabízejí Jiřímu Drahošovi konkrétní pomoc. Naznačuje, že by se z Marka Hilšera mohl stát lídr nějakého nového politického uskupení; možná jej vidí skutečně jako určitého „českého Macrona“, tj. představitele naprosto nového občanského hnutí. To je na obecné rovině celkem zajímavá myšlenka, že si zaslouží rozvedení z perspektivy budoucnosti.
České parlamentní volby z loňského roku znamenaly výrazný rozpad etablovaného systému politických stran, který ve volbách prezidentských dále pokračuje. Zatímco ve Finsku na úřad prezidenta kandiduje z celkových osmi šest ryze stranických kandidátů (ze zbylých dvou chce jeden nyní vystupovat nadstranicky – ale s jednou ze stran spojen je, a druhý se se svou původní stranou rozhádal a založil si vlastní[1]), je situace u devíti prezidentských kandidátů českých úplně jiná. Čtyři nikdy nebyli členy žádné strany, pátý již dávno ze své původní strany vystoupil. U dvou uchazečů tušíme jistou „nestandardnost“ v podobě financování jejich strany mocným sponzorem, další je předsedou naprosto malé, nevýznamné partaje. Smyslem existence strany posledního, nejsilnějšího kandidáta byla pouze a jen jeho vlastní osoba. Pokračuje trend zahájený v prezidentských volbách roku 2013, kdy rovněž ne všichni kandidáti byli napojeni na politické strany, přece jen ale tak bylo více než nyní, kdy všech devět stran zastoupených v Poslanecké sněmovně na postavení vlastního kandidáta rezignovalo (!).
Kam dále vývoj povede? Vrátíme se někdy zase k modelu finskému, nebo už zůstaneme tam, kde jsme? A není v druhém případě čas si znovu přečíst, jak si Václav Havel vlastně představoval onu nepolitickou politiku – protože se jí současný stav už skutečně podobá? Havel kdysi napsal, že si nový systém s ne tak výraznou rolí politických stran jako dnes představuje tak, že za účelem dosažení jistého cíle vznikne politické hnutí, a po jeho dosažení může zase zaniknout. Macronovo hnutí bylo založeno na základě programu vytvořeného zespoda jednotlivými lidmi. Paradoxně i SPOZ vznikla proto, aby dostala Zemana na Hrad, a jakmile se jí to podařilo, sama o sobě již přestala hrát na celostátní úrovni – kromě nejbližšího Zemanova okolí a epizody s úřednickou vládou zmíněného Jiřího Rusnoka – jakoukoliv roli.
Finský systém, zdá se, alespoň prozatím funguje. Současný „český systém“ by byl výborný v případě, kdyby vedl k takové kultuře politického soupeření, která se u nás prosadila při prezidentských debatách před prvním kolem. V tom případě by se jednalo o skutečně relevantní a pozitivní diskuse o tom, kdo z kandidátů je pro výkon funkce nejzpůsobilejší.
publikováno: 22. 1. 2018