Šperhákem v paměti

Jello Biafra, zvláštním způsobem do mého života vstoupil, bylo v době expedice druhého či třetího vydání knihy Ivana Martina Jirouse „Magorova mystická růže“, odhaduju, že to mohlo být tak v roce 2007 či 2008, byli jsme s Magorem-Martinem v galerii Střepy na Skleněné louce, na půdě, přišla za mnou (tehdy novinářka) Dora Viceníková, že natáčí příspěvek do vltavské Mozaiky, a že by tam chtěla připomenout to nové vydání Magorovy knížky, a myslím, že dokonce i Magor se přečtením nějaké básně této akce zúčastnil, já jsem pak s Dorou nějak o té knížce mluvil, pro tu Mozaiku (pak mě na to vysílání kdosi odkázal, a bylo to hrozné, samé kultivované hlasy, jemní filharmonici o nějakých mládežnických hudebních podzimech, zasvěcení kurátoři jakýchsi výstav v Albertinu – a pak najednou, jako když otevřeš kanál, můj hlas! – a Magor do toho, nevím, zda Dora za to nedostala nějakou důtku, od té doby jsem s ním už nemluvil), – přišla pak nějak řeč na to, že právě ten den v Olomouci Martin Pluháček pořádá velký literární festival, tuším, že se to jmenovalo Poezie bez hranic, a že tam taky má vystoupit démonický Jello Biafra, – Magor prohlásil: „Jedeme tam. Je to svině, o Plasticích prohlásil, že jsou to rasisti, a odmítl podpořit aktivitu Paula Wilsona, který ho žádal o jejich podporu“ – jeli jsme, a to hned, abychom to všechno stihli, jel s námi i kytarista Staňa Voda, který byl ožralý, že skoro už ani nemluvil, jen nás všude mlčky provázel (ale velmi dobře vnímal, protože Staňa takový je!), – nějak se k tomu nachomýtla taky Helenka P. s malým dítětem v kočárku – Adamem, nalodili jsme se kdesi na Zvonařce na autobus a jeli do Olomouce, – tam jsme pak v areálu Flóry procházeli parkem a potkali J. X. Doležala s masivním psem bojového plemene s náhubkem (jmenovalo se to zvíře snad „Kačenka“ či tak nějak), okamžitě tím náhubkem rozbila nos Magorovi, který se k ní láskyplně a něžně skláněl, Doležal se mohl uřehtat, ale radši se už do naší společnosti dál nepletl, neboť obsahovala nejednoduché složení: Magor + Helenka s malým Adamem v kočárku + já + těžce klopýtající Staňa, – u vstupu nás chtěli vyhodit a hned volali ochranku, chtěli, abychom aspoň zaplatili, a hned sháněli organizátora festivalu, který jen z dálky bez nadšení a rezignovaně na vyhazovače mávnul rukou, – prošli jsme středovou uličkou, protože vystoupení už bylo v běhu, přišli jsme přesně včas, a Magor ihned směřoval k pódiu, měl v rukou, jak jsme tak cestovali, dvě velké vietnamské igelitky, – když vylezl na pódium, na kterém znejistěl pohledem na Magora Jello Biafra oděný jako Batman, hnal se k němu hned svalnatý bodyguard, v reakci na což M. pustil obě tašky na zem, založil ruce na prsou a zatvářil se zlověstně, starý „kriminálník“, bodyguard po malém zaváhání zase zmizel, Magor se hned přímo obrátil na Biafru a začal mu spílat, jak mohl takhle nechat Plastiky v bryndě, a vůbec se jich nezastat, když už je takový aktivista a frajer, a že není nic jiného než bezcharakterní zrůda, byl celkem básnicky stručný a výstižný, sebral tašky a z pódia odešel středem a důstojně, a vrátil se k našemu pražsko-brněnskému výsadku, – ještě jsem se zběžně pozdravil s básníkem Pavlem Reichmanem, kterého jsem tam v publiku zahlédl, a – nespěchajíce nějak zvlášť – zase jsme sál olomoucké Flóry opustili, – bylo ještě hodně nočních olomouckých zážitků, ale nad ránem už jsme byli zase v Brně, – seděli jsme s Martinem v našem oblíbeném tehdy žabovřeském non-stopu, já u stolku vedle okna, M. na židli u baru s čerstvými Lidovkami před sebou, bylo asi deset dopoledne, odpočívali jsme po „vítězném“ a zábavném zájezdu do Olomouce a v klidu popíjeli pivo, – v jednu chvíli si Magor pomalu sundal brýle, podíval se upřeně na mě, odložil noviny a přišel k mému stolku: „Teď mi to docvaklo. Nebyl to Biafra, ale Johny Rotten.“ – myslel jsem, že mě zachvátí šok bránice, – Magor dodává: „No, je to taky č…k, ale nebyl to tehdy von“ – a hned se na mobilu, s kterým neuměl téměř zacházet, snažil najít číslo na J. X. Doležala z Reflexu, aby nešířil bludy.

Uši a Vítr.

publikováno: 20. 5. 2019

NEJNOVĚJŠÍ glosy


Neodpovědný = bez pravomocí

Je doslova šílené, když profesor ústavního práva, zde mám na mysli pana Gerlocha, se nám snaží namluvit, že o složení vlády na návrh jejího předsedy rozhoduje prezident. Doslova řekl následující: „Ústava …

Hymna Václaváku

Připomínáme výročí 21. srpna. Tohle byla kultovní píseň konce socialismu. Petr Skoumal jí napsal a nahrál soukromě sám v srpnu 1988, a v různých magnetofonových verzích kolovala až do listopadu 1989. Vyšla pak …

Přemnožili se nám tu hraboši…

Hrabou, hrabou a hrabou. Pořád nemají dost. Babiš, Faltýnek, Filip, Tvrdík, Nejedlý, Mynář, Toman, mladý Klaus, starý Klaus, starý Zeman, Zbytek a Kavan, Kováčik a Semelová, Skála i Veleba, Foldyna i ten vlastenec Okamura, komunisti …

Kam se Mekka na Prahu

Podle Petra Schwarze z ČRo Plus: „Téměř dva miliony muslimů přijely do saúdskoarabské Mekky na každoroční pouť… do Prahy letos má dorazit na devět milionů turistů“. Sice je to za celý …

Jaká doba, takové umění!

„Mám vlastně štěstí – divadlo je pro mne pořád jeden z nejzajímavějších způsobů, jak poznávat život. A navíc řecké divadlo, speciálně řecká tragédie, je oslnivý fenomén. I když jsem o tomto výplodu starořecké kultury, který …

Proč je dobré nic nedělat?

My jsme se odnaučili nic nedělat. Kdo z nás si sedne v neděli, v sobotu sedne a nedělá nic? Zkrátka kouká. Vezme si deci vína, nebo ani ne vína, a dívá se? Jen …

Paradox těžké viny

Kráčela krajem žížala měla jen kalhotky a sako. Kráčela, už si zoufala, neb sousedka jí řekla: pako! Věděla, co jsou sekvence a nechtěla se zpátky vracet, snoubenec jí spad z …

Cena vepřového

Předseda KSČM Vojtěch Filip přispěl opět do pokladnice alternativních pravd. Za zvyšující se ceny vepřového podle něj může to, že Sobotkova vláda vykoupila vepřín v Letech na místě bývalého koncentračního tábora …