Šperhákem v paměti

Jello Biafra, zvláštním způsobem do mého života vstoupil, bylo v době expedice druhého či třetího vydání knihy Ivana Martina Jirouse „Magorova mystická růže“, odhaduju, že to mohlo být tak v roce 2007 či 2008, byli jsme s Magorem-Martinem v galerii Střepy na Skleněné louce, na půdě, přišla za mnou (tehdy novinářka) Dora Viceníková, že natáčí příspěvek do vltavské Mozaiky, a že by tam chtěla připomenout to nové vydání Magorovy knížky, a myslím, že dokonce i Magor se přečtením nějaké básně této akce zúčastnil, já jsem pak s Dorou nějak o té knížce mluvil, pro tu Mozaiku (pak mě na to vysílání kdosi odkázal, a bylo to hrozné, samé kultivované hlasy, jemní filharmonici o nějakých mládežnických hudebních podzimech, zasvěcení kurátoři jakýchsi výstav v Albertinu – a pak najednou, jako když otevřeš kanál, můj hlas! – a Magor do toho, nevím, zda Dora za to nedostala nějakou důtku, od té doby jsem s ním už nemluvil), – přišla pak nějak řeč na to, že právě ten den v Olomouci Martin Pluháček pořádá velký literární festival, tuším, že se to jmenovalo Poezie bez hranic, a že tam taky má vystoupit démonický Jello Biafra, – Magor prohlásil: „Jedeme tam. Je to svině, o Plasticích prohlásil, že jsou to rasisti, a odmítl podpořit aktivitu Paula Wilsona, který ho žádal o jejich podporu“ – jeli jsme, a to hned, abychom to všechno stihli, jel s námi i kytarista Staňa Voda, který byl ožralý, že skoro už ani nemluvil, jen nás všude mlčky provázel (ale velmi dobře vnímal, protože Staňa takový je!), – nějak se k tomu nachomýtla taky Helenka P. s malým dítětem v kočárku – Adamem, nalodili jsme se kdesi na Zvonařce na autobus a jeli do Olomouce, – tam jsme pak v areálu Flóry procházeli parkem a potkali J. X. Doležala s masivním psem bojového plemene s náhubkem (jmenovalo se to zvíře snad „Kačenka“ či tak nějak), okamžitě tím náhubkem rozbila nos Magorovi, který se k ní láskyplně a něžně skláněl, Doležal se mohl uřehtat, ale radši se už do naší společnosti dál nepletl, neboť obsahovala nejednoduché složení: Magor + Helenka s malým Adamem v kočárku + já + těžce klopýtající Staňa, – u vstupu nás chtěli vyhodit a hned volali ochranku, chtěli, abychom aspoň zaplatili, a hned sháněli organizátora festivalu, který jen z dálky bez nadšení a rezignovaně na vyhazovače mávnul rukou, – prošli jsme středovou uličkou, protože vystoupení už bylo v běhu, přišli jsme přesně včas, a Magor ihned směřoval k pódiu, měl v rukou, jak jsme tak cestovali, dvě velké vietnamské igelitky, – když vylezl na pódium, na kterém znejistěl pohledem na Magora Jello Biafra oděný jako Batman, hnal se k němu hned svalnatý bodyguard, v reakci na což M. pustil obě tašky na zem, založil ruce na prsou a zatvářil se zlověstně, starý „kriminálník“, bodyguard po malém zaváhání zase zmizel, Magor se hned přímo obrátil na Biafru a začal mu spílat, jak mohl takhle nechat Plastiky v bryndě, a vůbec se jich nezastat, když už je takový aktivista a frajer, a že není nic jiného než bezcharakterní zrůda, byl celkem básnicky stručný a výstižný, sebral tašky a z pódia odešel středem a důstojně, a vrátil se k našemu pražsko-brněnskému výsadku, – ještě jsem se zběžně pozdravil s básníkem Pavlem Reichmanem, kterého jsem tam v publiku zahlédl, a – nespěchajíce nějak zvlášť – zase jsme sál olomoucké Flóry opustili, – bylo ještě hodně nočních olomouckých zážitků, ale nad ránem už jsme byli zase v Brně, – seděli jsme s Martinem v našem oblíbeném tehdy žabovřeském non-stopu, já u stolku vedle okna, M. na židli u baru s čerstvými Lidovkami před sebou, bylo asi deset dopoledne, odpočívali jsme po „vítězném“ a zábavném zájezdu do Olomouce a v klidu popíjeli pivo, – v jednu chvíli si Magor pomalu sundal brýle, podíval se upřeně na mě, odložil noviny a přišel k mému stolku: „Teď mi to docvaklo. Nebyl to Biafra, ale Johny Rotten.“ – myslel jsem, že mě zachvátí šok bránice, – Magor dodává: „No, je to taky č…k, ale nebyl to tehdy von“ – a hned se na mobilu, s kterým neuměl téměř zacházet, snažil najít číslo na J. X. Doležala z Reflexu, aby nešířil bludy.

Uši a Vítr.

publikováno: 20. 5. 2019

NEJNOVĚJŠÍ glosy


O jedinečného člověka, ne o obecné principy se bojuje

…V dobách komunistické totality bylo na akademické půdě a na veřejnosti přípustné pouze marxisticko-leninské učení a jiné filozofické směry bylo možné pouze kritizovat jako nepřijatelné. Filozofové vykázaní z univerzit se scházeli a pokračovali ve své …

Po čem se pozná psychopat…

Psycho je horor, psychosomatika obor. Jestli nevíte, odkud se bere až fyzická ztrhanost člověka ze společnosti některých našich bližních ve vedoucích funkcích a jejich řečí, poslyšte slova psychosomatikova (DB): „Když ke …

Jak se peče nedorozumění

Nerozumíme si schválně? Doufám, že ne. Pokud si rozumět chceme a potřebujeme, nesmíme chtít vyhrát ve sporu nějakým podvodem. Taktika argumentace, věřím, že nezáměrná, v textu Pavla Mareše se stala obvyklou, …

Držte si klobouky, bude to fičet

Pětačtyřicetiletý pedofil souzený v Michiganu za přechovávání dětské pornografie se hájil tím, že se cítí jako osmiletá holčička. A když se tak cítí, má prý právo se tak chovat a být tak posuzován …

Město vidím veliké…

Nedávno jsme v Přítomnosti uveřejnili báseň Evy Dřízhalové o Praze, kterou navštívila po letech. Báseň naší zahraniční dopisovatelky v detailech nápadně připomíná báseň Jana Hanče. Pro srovnání uvádíme, jak viděl …

I na módní přehlídku došlo… (o staročeské pouti v Prackově)

Neděle 8. září 2019. Den, kdy Prackov opět zazářil v plné kráse. Členové Spolku přátel prackovské kapličky už od začátku roku připravovali a propagovali letošní 100. výročí založení kaple P. Marie. Vrtkavé …

Dějiny Ruska ve zkratce

Když Lenin zemřel, ukázalo se, že druhá osoba ve straně, soudruh Trocký, je zrádce. Soudruzi Kameněv, Zinovjev, Bucharin a Stalin soudruha Trockého svrhli, vyhnali z Ruska a pak zavraždili. Ale po několika letech …

Budem šťastní, nebo „uměle inteligentní“ blbci

Jsme vcelku méně šťastní než naši rodiče. Proč? Jak budou vypadat děti těch dvou, co proti sobě sedí na lavičce, v hospodě nebo v kavárně a čumí každý do svého mobilu? …