Stala se věc neslýchaná: Představitelé akademické obce Univerzity Karlovy se shromáždili a vydali prohlášení. V něm označili věcné záměry návrhů zákonů o vysokých školách a o „finanční pomoci studentům“ za nekvalitní a vyzvali vládu ČR, aby je v této podobě neschválila. Tato opovážlivost nesmírně pobouřila prezidenta Klause. Hlava státu přitom odhalila v postoji akademiků závažný logický spor: Nelze přece chtít „maximální akademickou svobodu a plné rozhodování o vysokých školách“ a zároveň odmítat zavedení školného. Sama pak udělila akademikům lekci své „elementární aritmetiky“, jejíž zákonitosti musí nahlédnout každý, „kdo aspoň trošičku přemýšlí“: Pokud chce někdo nezávislost na státu, pak také musí chtít nezávislost na veřejných prostředcích. Je-li však něco placeno z veřejných prostředků, pak o tom má rozhodovat stát (rozuměj: politici či státní úředníci). Z těchto premis pak vyvodila nevývratný závěr: Samospráva má být výsadou soukromých VŠ, zatímco školy financované z veřejných prostředků je třeba podřídit přímému státnímu dozoru.

Každý, kdo aspoň trošičku přemýšlí, jistě uzná, že tento sylogismus je logicky zcela konzistentním útokem na základní akademické svobody a práva. Sluší se snad proto na oplátku prezidentovi připomenout elementární znalosti z jiných oborů, v nichž má patrně jisté mezery: Akademické svobody a práva jsou civilizační vymožeností, jež po staletí patří k pilířům evropské kultury a vzdělanosti, jsou respektovány ve všech demokratických zemích a jsou též zakotveny v § 4 zákona o VŠ. Jejich nedílnou součástí je také právo na samosprávu vysokých škol, které akademické obci zaručuje možnost vytvářet a ochraňovat svobodný prostor pro vědecké bádání a vyučování tak, aby nebylo vystaveno tlakům zájmů, jež jsou neslučitelné s jemu vlastními cíli a hodnotami, ať už jde o zájmy politické či ekonomické.

Jedním z důvodů kritiky navrhovaných reforem ze strany akademiků je právě obava z omezení vysokoškolské samosprávy. Tato obava pramení mj. z toho, že podle záměrů návrhu zákona o VŠ mají být posíleny pravomoci správních rad (překřtěných na „rady veřejných VŠ“), jejichž členové jsou jmenováni ministrem školství, na úkor demokraticky volených akademických senátů. Tyto rady, v nichž zasedají převážně zástupci politických stran a byznysu a jejichž činnost dnes spočívá zejména v udělování souhlasu se zásadními majetkoprávními úkony, by napříště měly např. schvalovat statut vysokých škol a rozpočet či navrhovat rektora. Tím má být rozhodování o klíčových záležitostech vysokých škol svěřeno do rukou lidí mimo akademickou obec a bez demokratického mandátu. V podmínkách naší společnosti přitom hrozí nebezpečí, že se tak otevřou brány vysokých škol pro různé partajní či lobbyistické kliky, jež se budou snažit tuto dosud nedobytou baštu veřejného sektoru využít k maximalizaci vlastních zisků. Málokoho ještě patrně udiví, že prezident – ochránce právě takovýchto klik – naopak větří nebezpečí ve „falešné hře na akademickou svobodu“.

Rozumí se, že veřejné vysoké školy – podobně jako jiné veřejnoprávní instituce – jsou financovány převážně z veřejných prostředků. Nejen proto též mají být podrobeny veřejné kontrole. Z toho však nijak neplyne, že by měly být přímo spravovány politiky či státními úředníky. Ministerstvo školství ostatně již dnes disponuje četnými kompetencemi vymezenými v § 87 zákona o VŠ, jež umožňují dostatečnou kontrolu vysokých škol (rozhodnutí o udělení akreditace, rozdělování finančních prostředků atd.). Prezidentova aritmetika je bohužel natolik elementární, že z ní ani není jasné, zda vůbec chápe rozdíl mezi veřejnými a státními vysokými školami. Na základě jeho výroků přitom nelze vyloučit, že právě posledně uvedené školy, což jsou ze zákona školy policejní a vojenské, by mu mohly tanout na mysli jako ideál toho, jak by měla probíhat správa veřejných vysokých škol.

Z axiomů prezidentovy aritmetiky bychom patrně mohli vyvozovat další závěry, jež přesahují téma reformy vysokých škol, třeba to, že politiky a státními úředníky mají být řízeny i soudy či veřejnoprávní média, neboť ty jsou přece také financovány z veřejných prostředků. Vcelku vzato nám tak zásady této aritmetiky především prozrazují, jaké jsou asi kořeny myšlenek, jež se honí v hlavě státu. Prezidentova liberální rétorika jen špatně zakrývá sklony k etatismu a zvláštní odrůdě extremismu zlomyslně okopávajícího některé pilíře západní demokracie. Hlavním účinkem jeho vyjádření je pak jako obvykle to, že působí zmatení základních pojmů a hodnot, podivně deformuje veřejný diskurs a nenápadně posouvá hranice normality v naší společnosti.

1. 2. 2012