Karel Čapek spoustě lidem lezl na nervy jako intelektuál, který se podbízí „malému českému člověku“ a jeho malosti přehlíží nebo omlouvá. Zůstal v tom daleko za miláčkem nejširšího publika, antichartistou z nepozornosti a nešťastným národním umělcem Janem Werichem. U obou se ale, zaplať pánbůh, najdou i texty kritičtější a méně lidumilné. Čapek psal v Přítomnosti náročněji. Skoro vždy si vzal téma z nově vydané knihy v cizích řečech a upozornil tak na ni. (V našem případě upozornil na A. Huxleyho, který se dočkal české reakce díky Josefu Kostohryzovi.) Tématem se nepodbízel, ale srozumitelně vyložil v čem se chybuje. Poměry v republice se neostýchal srovnat s poměry za monarchie, ačkoli třeba vycházela republikánská společnost ze srovnání jako upadlá. Smysl Čapkova textu