Na obzoru se blýskalo – blížila se anglická fronta. Stáli u hromádky hořících polínek na dvorku selského stavení v Normandii. Už dávno si zvykli na ozvěnu dělostřeleckých granátů dopadajících o pár kilometrů dál. Dunělo to jako bubny symfonického orchestru.
„To je hic,” pověděl můj strýc František a přejel si rukou po holé bradě.
„Tak tak,” přitakával Łukasz. Z kapsičky civilní vesty, zpod vojenské bundy šedozelené barvy vylovil revmatickými prsty hodinky na žlutém řetízku, stlačil knoflík po straně a víčko se odklopilo.
„Już czas,“ řekl ve své mateřštině. Z hromady špalků vzal ešus a nalil do něj vodu. Postavil jej na rozpálené kameny na okraji ohně. Pak z lahvičky ukrývané na dně teletiny nakapal trochu oleje do pánve a umístil ji v

publikováno: 4. 7. 2014

Facebook

Pinterest

Twitter

email