I když České zdravotnictví není v celoevropském srovnání považováno za podprůměrné, přesto je tu cítit jakési napětí a objevují se dokonce prohlášení, že se celý systém propadá. Je totiž handicapován setrvávající nesystematičností a absencí jasné koncepce a kontroly. Nabubřelý byrokratický aparát, v němž se náměstci mění jako na běžícím pásu a kde se během šestadvacet let vystřídalo třiadvacet ministrů zdravotnictví, nadále podporuje fragmentaci zdravotnictví do různých skupin, z nichž každá bojuje o vlastní přežití.

Všechny nedostatky lze seskupit do pěti kategorií. Čím jsou vážnější, tím by jejich odstranění bylo přínosnější.