Václav Havel popisoval slovy z titulku svou situaci, kdy mu denně přicházelo mnoho dopisů, v nichž jej lidé žádali o radu, peníze nebo rozsouzení ve sporu, ale on se necítil být poradcem ani soudcem. Vzápětí si povzdechl, že ani on sám na začátku cesty nevidí konečné důsledky svého jednání, ale stále znovu vstupuje do neznámého. Nejistota doprovází každý čin, který přivádí na svět nové. Jemné chvění, s nímž našlapujeme na práh budoucího, se většinou neproměňuje v neochvějné vědomí vlastní geniality, ale až do posledního dechu značí naši křehkost. Nedohlédneme-li na konec, kde si přejeme vavřínový věnec a tučnou odměnu za projevený heroismus, často couvneme. Právě oním krokem zpět ale uzavíráme šanci nechat skrze sebe přijít na svět novou událost. Nejsme