Vleče se to celými dějinami: vždy vystoupí nějaký výjimečný jedinec, získá ohlas který navodí kladné společenské změny, avšak obvykle jen na určitou dobu. Staří Židé měli Mojžíše, avšak dlouhodobě žít v jeho intencích nedokázali. Neudržela se antická řecká demokracie ani římská republika. Také křesťanství, jakmile začalo usilovat o moc, se pokazilo. Islám se částečně pokazil ještě za Mohamedova života, později ještě víc.

Tak se to v různých obměnách opakovalo dodnes: střídala se období vzestupu a úpadku, který byl vždy dán především tím, že prosákly a na povrch se dostaly horší stránky člověka, jeho přírodní, primitivní instinkty a pudy. V současné době je to obzvlášť viditelné: optimismus „zlatých šedesátých“ je jakoby nenávratně pryč.