Čas od času přijde na to, že by se jako lék na situaci v České republice hodila změna volebního systému – především pro Poslaneckou sněmovnu a z poměrného na většinový. Prý dokáže vypudit z politického kolbiště extrémy. Výsledky českých senátních voleb probíhajících většinovým systémem tento argument potvrzují. Ale většinovým volebním systémem (fungujícím na principu „vítěz bere vše“, ať už se jedná o volby jednokolové či dvoukolové) získala také Skotská národní strana v britské Dolní sněmovně 56 z 59 skotských křesel celkem, v USA jím byl zvolen Donald Trump, v České republice Miloš Zeman, byl jím byl prosazen brexit a změny ústavy pro tureckého prezidenta Erdoğana. Z tohoto výčtu vyplývá, že právě zjednodušující černobílá volba buď/anebo také může snadno vést k takovým volebním výsledkům, v nichž postoje velkou částí populace za extrémní považované naopak vítězí.

Většinový volební systém proto nepředstavuje automatické řešení. Co ale třeba zlepšit současný český volební systém poměrný? Může být zajímavé se podívat do severských zemí, které bývají často dávány za vzor, konkrétně do Švédska a Finska, kde se – stejně jako v České republice – volí systémy poměrnými a používá se d’Hondtova metoda výpočtu; liší se pouze tím, že se v obou zemích jedná o systémy jednokomorové. Zatímco ve Švédsku, zemi s něco přes 9,5 milionů obyvatel, zasedá v tamním parlamentu 349 poslanců, ve Finsku s necelými 5,5 miliony občanů je v centrálním zákonodárném tělese 200 křesel. V České republice o přibližně 10,5 milionech obyvatel je v obou komorách 281 zákonodárců – ve srovnání se Švédskem a Finskem se toto číslo jeví jako naprosto přiměřené.

Švédsko

Ve Švédsku se sněmovní volby podobně jako v České republice konají každý čtvrtý rok a to druhou neděli v měsíci září. Rozdíl je v tom, že společně s nimi probíhají i volby krajské a volby komunální v JEDNOM JEDINÉM TERMÍNU, pouze volby do Evropského parlamentu mají ve Švédsku termín jiný. Kumulace třech různých voleb do jednoho dne s sebou samozřejmě přináší velké úspory ekonomické, neboť je levnější pořádat jedny volby než volby troje. Vedle argumentu ekonomického ale také stojí za zamyšlení, zda právě to, že švédský občan nemá tolik možností hlasovat ve všeobecných volbách – pouze jednou za čtyři roky do švédských orgánů a jednou za pět let do evropských – nepřispívá k poměrně vysoké švédské volební účasti. Ta od roku 1960 nikdy neklesla pod 80 %; nejnižší (80,11 %) byla roku 2002. Pro ilustraci lze doplnit, že v evropských volbách, v daném termínu ve Švédsku jediným, volební účast zpočátku nedosahovala ani 40 %, až v roce 2014 stoupla přibližně na 51 %.

Spočteme-li volby v České republice, dojdeme k vysokému číslu: jednou za pět let volby prezidentské, jednou za šest let volby senátní, jednou za čtyři roky volby do Poslanecké sněmovny, jednou za čtyři roky do krajských a jednou za čtyři roky do komunálních zastupitelstev, vždy v různých a navíc dvoudenních termínech. I když v některých volebních obvodech se volby senátní konají společně s krajskými či komunálními, jsou volby prezidentské a senátní ještě dvoukolové. Chce-li český občan maximálně využít svého volebního práva, musí se do volební místnosti dostavovat nepoměrně častěji než Švéd. Výsledkem je, že toto spíše nečiní – zvláště u voleb, které jsou u nás obyvatelstvem považovány za méně důležité (evropské, senátní či krajské), je účast českých voličů vyloženě tristní. Nesouvisí to ale trochu právě s tím, že voleb je v českých zemích tolik?

Nevýhodou švédského systému je velká role politických stran na úkor osobností. Volič má po rozhodnutí se pro svou stranu velmi malou možnost ovlivnit personální složení parlamentu: v rámci hlasovacího lístku smí dát jen jeden preferenční hlas. V České republice volič může, jak ukázaly volby do sněmovny v letech 2010 a 2013, personální složení preferenčními hlasy ovlivnit celkem zásadně a z prvních míst hlasovacích lístků nemusí být zvolen vůbec nikdo.

Finsko

Ještě mnohem větší má ale tuto možnost Fin. Vlivu na personální obsazení sněmovny se žádný finský volič vůbec nemůže vyhnout. V zemi, která je co se počtu obyvatel týká menší než Švédsko, se volby konají častěji, i když také vždy jen v jednodenních termínech: jednou za pět let dvoukolové volby prezidentské, jednou za čtyři roky volby do sněmovny, od roku 2018 se budou konat – opět jednou za čtyři roky – volby krajské, a také volby komunální probíhají jednou za čtyři roky. Volby do Evropského parlamentu jsou konány jednou za pět let. Zatímco v prezidentských volbách funguje podobný většinový systém jako u nás (z prvního kola postupují dva kandidáti s největším počtem hlasů a v druhém zvítězí kandidát s nadpolovičním počtem hlasů, nedosáhne-li jej již v kole prvním), volby parlamentní, komunální a evropské jsou poměrné a založené na kombinaci volby jak osobnosti, tak strany.

Pro sněmovní volby je v současnosti země rozdělena do 13 volebních obvodů o 7 až 35 křeslech (kromě samosprávného území Ålandských ostrovů s křeslem jedním, o kterém je rozhodnuto většinovou volbou). Každá strana může v příslušném obvodu postavit stejný počet kandidátů, jaký je mu přidělen počet křesel (je-li jich méně než 14, lze postavit 14 kandidátů), a musí u svého veškerého členstva s bydlištěm v obvodu nejdříve provést tajné a rovné nominační hlasování. Podobně jako v České republice získává ve volebním obvodu politická strana či hnutí poměrný počet mandátů podle počtu odevzdaných hlasů. Je však odlišné to, že volič neodevzdává hlas celé straně, ale vždy pouze a jen jednomu kandidátovi; má možnost – respektive přímo povinnost – vybrat si u každé strany mezi minimálně čtrnácti kandidujícími, které daná strana nenabízí v žádném vlastním pořadí, pouze seřazené podle abecedy. Hlas pro kandidáta sice z určitého hlediska je hlasem pro politickou stranu celou, ale, jak již bylo zmíněno, zásadně rozhoduje o tom, kteří kandidující ve finské sněmovně nakonec zasednou.

Ti jsou následně vybráni složitější propracovanou metodou: nejprve se sečtou všechny hlasy pro jednotlivé strany. Poté jsou všichni kandidáti v rámci své strany seřazeni do pořadníku podle počtu získaných hlasů a je jim přiřazena tzv. volební kvóta, kdy první kandidát dostane všechny hlasy své strany, kandidát druhý polovinu, další třetinu a tak dále. Poté jsou všichni kandidáti ze všech stran seřazeni do jednoho společného pořadníku podle své volební kvóty. Z něj jsou – shora – postupně přiřazováni jako poslanci do svých volebních obvodů, dokud v nich ovšem jsou příslušná místa pro jejich strany k dispozici.

Každý finský poslanec, který usiluje o zvolení či znovuzvolení, tak musí být mezi voliči ve svém regionu v pozitivním smyslu známý, ať už jako politik nebo z jiného veřejného života než stranickopolitického. Systém vylučuje, aby se do sněmovny poslanec dostal kvůli výhodnému místu na stranické kandidátce nebo kvůli tomu, že je členem strany s charizmatickým – či bohatým – vůdcem, po jehož zádech se do sněmovny vyšplhá, ač jeho samotného nikdo ve volebním obvodu nezná. I velmi významní politikové mohou přijít o své místo, pokud ztratí důvěru svých voličů. Systém tak zvyšuje význam podpory politiků u volících občanů a omezuje intriky kabinetní politiky, neboť strana si stěží může po volbách dovolit nominovat na ministry ve vládě ty své politiky, kteří mezi voliči neuspěli. Voliči zase nejsou stavěni do dilematu nutnosti volit sobě nejbližší stranu jako jakési „nejmenší zlo“, i když na její kandidátce jsou pro něj nepřijatelní kandidáti či je-li pro něj například nepřijatelný její předseda – stačí prostě a jednoduše vybrat někoho jiného. Systém tak umožňuje například i preferovat jednotlivé názorové proudy ve straně či volbu podle pohlaví – ve finské sněmovně je mj. podíl poslankyň velmi vysoký, aniž by na něj byly uplatňovány nějaké kvóty. Výběr kandidáta pak představuje zřetelně pozitivní volbu. K rozhodování voličům v ní v současnosti často dopomáhají internetové volební kalkulačky, doslova „volební stroje“ (vaalikoneet), které vyhodnotí shodu jejich názorů s názory kandidujících, a nikoliv volebních stran. Stává se často, že kalkulačka doporučí volbu kandidátů z několika různých stranických uskupení.

Systém umožňuje i zakládání předvolebních koalic mezi stranami, ke kterému dochází hlavně z taktických důvodů, a rovněž nezávislých voličských sdružení o nejméně 100 členech, která mohou ve svých obvodech nominovat vlastní kandidáty. Ti občas také skutečně bývají do sněmovny zvoleni, neboť pro politické strany a sdružení neexistuje minimální procentní uzavírací klauzule, kterou musí voličskými hlasy překročit. Ve Švédsku je tato klauzule 4 % v celé zemi či 12 % v jednom volebním kraji pro volby parlamentní, o něco nižší je pro volby krajské a komunální. V České republice je pětiprocentní.

Inspirace pro ČR

Česká zkušenost zavedení přímé prezidentské volby ukazuje, že experimentování s volebním systémem je riskantní. Stejně tak je riskantní pokoušet se místo poměrného zavádět systém většinový. Je třeba systému poměrného zastoupení, fungujícímu 27 let a v prováděcích detailech již několikrát měněnému, poskytnout čas na další vývoj, jinak se v historii opět posuneme do bodu nula s nulovým povědomím o budoucích následcích. Totéž platí o počtu zákonodárců, který by se měl, pokud vůbec, měnit s velkou uvážlivostí.

Pro Českou republiku ale mohou být inspirativní poměrné volební systémy z jiných států, samozřejmě nikoliv mechanicky jako celky, ale některé prvky z nich. Rozhodně by znovu stálo za zamyšlení snížení procentní klauzule pro vstup do zákonodárných těles. Od Švédska bychom mohli převzít kumulaci vícero typů voleb do jednoho termínu a od Finska – v nějaké podobě – kombinovaný systém volby osobností a stran. Jak Švédsko, tak Finsko jsou zeměmi rozhlehlými – a přesto se v nich volby konají v termínech jednodenních, neboť voliči, pro které je problematické se v daném dni dostavit osobně do volební místnosti, mají možnosti odvolit jinak (např. korespondenční volbou ve Švédsku či předběžným hlasováním ve Finsku, kterého při komunálních volbách využije někdy až polovina voličů). I toto řešení je pro Českou republiku se vzdálenostmi nepoměrně kratšími než na severu Evropy přinejmenším zajímavé.