Obracet se k vystaveným dílům nebo předneseným básním jako události mě přivedl obdiv symposiím sókratovským, která se nescházela jen v Athénách, ale pozděj i v medicejské Florencii a scházejí se i jinde u dobrých hostitelů. Tuto tradici nespojuje jenom setkání nad důležitou událostí a přátelské řeči lidí velice různorodých nad vínem a vodou. Někdo to má a měl vždycky za luxus, bez kterého se dá dobře žít, ale my od sókratiků i apoštolů víme, že slovem jdoucím k podstatě věcí se neživí nic menšího, než lidská duše a víno, že k tomu „potěšuje srdce člověka“. Aristotelés, když vymezoval přirozené místo každému jsoucnu shledal, že dřevo plave na vodě, kdežto kámen chce až na dno, ovšem přirozené místo člověka je na