Co musí člověk být, aby se na něj nezapomělo

Při prolézání jednoho z pařížských antikvariátů jsem listoval knihou pojednávající o tom, jaké parametry dnes musí filosof splňovat, aby se stal mezinárodně uznávaným. Byla to práce vskutku odborná s mnoha tabulkami a statistikami. Knihu jsem si bohužel nekoupil a ani jsem si nepoznamenal jméno autora. Žel, budu citovat proto jen z paměti.

Patří sem požadavek bílé rasy, nejlépe být Američanem či Angličanem, ale i Francouzi a Němci jsou přípustní za předpokladu, že budou přeloženi do angličtiny. Optimální věk je čtyřicet let, mladíci a starci nemají nárok. Musí to být vskutku odborník a to v důsledku znamená, že nesmí být ženat – rodina je brzda. Josef Šafařík, ač kavkazské rasy, tedy byl, je a zůstane outsiderem. To není zdaleka tak špatné a budu tomu věnovat následující rozpravu.

+

Jan Vansina postuloval „plovoucí mezeru“ (floating gap) mezi sociální a kulturní pamětí. Tu sociální tvoří individuální paměti a vzpomínky, kulturní zase stopy a záznamy. Mezi nimi je mezera, plovoucí mezera, protože je pohyblivá. Sociální paměť totiž končí odchodem posledního svědka.

Postava Josefa Šafaříka se nám v této mezeře pozvolna ztrácí, zvláště první formativní doba jeho života. Samozřejmě i v okruhu paměti sociální se shledáváme se stopami a dokumenty, tak biografie mnoha učenců a publicistů lze spolehlivě rekonstruovat (i zredukovat) výlučně podle jejich bibliografií. Toho u Šafaříka není, ten v roce 1948 jako jednačtyřicítiletý, už jako vyzrálá postava, vystupuje jako Pallas Aténa z čela Diova. O jeho Diovi ale mnoho nevíme. Nastavím proto větší zorné pole historioskopu a budu se zprvu zabývat Šafaříkovým lokálním a generačním prostředím. Ale záleží na tom tak vskutku? U postav menšího formátu jistě, méně nebo vůbec ne u těch větších. Ty totiž jaksi přečnívají.

A dále. Očešeme-li dokument od jeho dobových souvislostí, může se nám pak objevit třebas nicka, či zase jen ozubené kolečko, zřídka kdy i monument. Jistě – radost, oslovení, postoj třebas nejsou na pouhé informace redukovatelné. Definice smíchu nejsou veselé. Sexuologie není sex.

+

Kulturní vypětí první republiky bylo vskutku imposantní. Velkou roli mělo v tom založení druhé české university v Brně. Každá instituce má svůj generační sled a je tím petrifikována. V Brně na zelené louce naopak dostala příležitost generace Šafaříkovu pokolení předcházející, generace středního věku, dynamická a novátorská, navíc i organisačně schopná.

Jen stručný výčet: brněnská škola právní (František Weyr, Vladimír Kubeš), muzikologie (Vladimír Helfert), literární věda (Arne Novák), filologie (Jaroslav Ludvíkovský, Ferdinand Stiebitz), sociologie (Inocenc A. Bláha, Emanuel Chalupný), filosofie (Vladimír Hoppe, Josef L. Fischer) a výrazná historie, psychologie a pedagogika. Osobnostmi brněnská universita vskutku nešetřila. Vytvářelo se zde spolu s hudbou, divadelnictvím a literátstvím rozsáhlé a intensivní kulturní milieu. Zakládala se tradice zlikvidovaná pak okupací a totalitou. Jak nyní vypadá toto prostředí ve štatlu obklopeném lontem je jiná otázka. Jakou konkrétní iniciační a informační roli hrálo toto prostředí pro Šafaříka nevíme, a asi ani vědět nebudeme. Byť i jen jako jisté ovzduší na něj muselo ale nesporně působit – jako inspirace, výzva či odpor?

+

Jistěže vymezení každé generace je ošidné, přesto něco naznačit může. Stejně tak i můj výběr generačních osobností a podobně osob, které lze označit za myslitele. Přesto se o to pokusím. Šafařík se narodil v roce 1907, stejně jako Jan Patočka. V prvních letech dvacátého století se narodili rovněž Václav Černý, Jindřich Chalupecký, Záviš Kalandra, Václav Navrátil, Jiřina Popelová a Brňané Božena Komárková, Robert Konečný a Václav Richter.

Je to generace úzce spjatá s osudy nového českého státu. Ve dvacátých letech prošli školami první republiky, v třicátých se začali etablovat. V okamžiku jejich rozletu se museli v letech okupace odmlčet a po roce 1948 jim byla křídla přistřižena, ba ustřižena. Kalandra skončil na šibenici, ostatní byli umlčeni či marginalisováni, jedině Popelová zvolila oficialitu a sterilitu. Kontakty se světovým myšlením byly zatrhnuty. Za normálních okolností by nejen sami psali, ale na sebe navzájem reagovali, třebas jen prostřednictvím žáků. Získat je a založit školu se podařilo ale jedině Patočkovi, i odtud jeho ohlas doma i v zahraničí. Vše skončilo v isolaci, a co je ještě důležitější, v opatrnosti, uzavřenosti, nedůvěře a strachu. Nejvíce byl zasažen Šafařík, nad tím se svět uzavřel a on se uzavřel jemu. To je první železná obruč jej omezující.

Ale i v této generaci se Šafařík pohyboval na okraji. Jako technikovi mu totiž chybělo akademické humanitní vzdělání. Byl ve filosofii samouk, stejně jako věkově mu blízký biolog Ferdinand Herčík, právník Zdeněk Reichl, ekonom Jaroslav Kabeš a chemik Miloš Srb (poněkud starší sice, ale publikoval až v roce 1940). Ti se odborného uznání cechovních filosofů sice dočkali (Reichl až o padesát let později), byť poněkud blahosklonného. Za rovnoprávné partnery uznáni nebyli. Navíc se Šafařík nehlásil k žádnému škole nebo směru, spojence a opory nikde proto nenašel. Lišil se i žánrem, jeho eseje nemají k umění daleko – to se nezapomíná. Zřejmě jej i z těchto ohledů obepínal další kruh isolace – druhá obruč.

Samouk-nemudrlant to má těžké – na autority se spoléhat nemůže a tak neví co se říkat sluší, má a nemá. Bez vlastní potřeby a étosu by tvořit ani nemohl. Mnohdy takový étos může být podezřelý a leckdy právem. Zato pouhému učenci jeho nedostatek v kariéře vadit zdaleka nemusí. Šafaříkův étos mu dobyl svobodu, se všemi nástrahami, ty si ona vynucuje. Snad se o ní s námi podělí.

+

Kulturní prostředí má svá média, nejen ta institucionální a publikační. Jedním z nich je síť osobních kontaktů. Kavárenská a hospodská sdružení a setkávání. Návštěvy a výlety. Přátelství, kamarádství, známosti a známosti přes známosti. Diskuse, vzájemné informace, výměny publikací. Sdělování novinek. A především klepy, ty navazují a svazují. Nelze proto ani jinak, Praha a Brno si hrají na svém pískovišti, svůj k svému. Malá ilustrace – kvalitní celostátní revue, ale s brněnskou redakcí, jako jsou Host či bývalý Proglas nejsou v Praze akceptovány tak, jak by si zasloužily – jejich redaktoři nejsou totiž osobně v Praze příliš známi a nejsou tudíž ani dostatečně pomlouváni. Nemyslím si, že by v tom převažovala osobní zlovůle či přezírání, je to především technický důsledek zmíněných neformálních styků. Proto v Praze brunensia non leguntur. Odsunut k mlčení se Šafařík stal jen brněnským autorem – tam měl úzký okruh přátel a známých, nebyl vyřazen z universitní knihovny jako v Praze. Stává se tak jakousi zasvěceneckou místní legendární figurou – a tedy jako místní ikona nedůvěryhodný pro jiné. Byla tak vykována obruč třetí.

+

Do hry vstupuje i kolektivní paměť. Ta registruje především nápadné a barvité jevy, a navíc jen ty, které splňují klišé kolektivní paměti. Třebas atentát, oběť, poprava, apel. Navíc věci prospěje, jestliže se ji podaří vyjádřit sloganem či termínem. Proto tolik symbolů, teatrality, fanfár, reklamy. I skromní vědci touží vynalézt když už ne teorii, tak alespoň nový termín. To vše Šafařík míjí, je tedy i on míjen – čtvrtá obruč.

Na ni navazuje pátá. Existuje totiž při studiu paměti něco dalšího, co lze nazvat spirálou zapomnění. První nápadný jev je povýšen na vzor a symbol. To, co stálo za ním a vedle něj, a je objeveno až později, do kolektivního povědomí nikdy nevstoupí. Už jen proto, že paměť lidu neudrží v sobě více srovnatelných událostí. Nechci Jana Patočku a Šafaříka srovnávat, nejsou příliš vztažitelní a když už, pak jen po vnějších stránkách. V kolektivní paměti, a to podle vnějších kritérií (obsah konsumenty stejně nezajímá), zůstane zapamatován Patočka, v jejích schématech Šafařík místo nemá a mít nebude.

Ale co je nám po takové paměti? Vždyť každý by měl mít paměť vlastní. A individuální paměť kolektivní nenahradíš, ta je jen odvozená.

+

Od sametového převratu je umlčeným věnována zasloužená pozornost. Jáma pamětnice se otevřela. Byla publikována samizdatová a emigrační literatura. Vychází Patočkovy a Černého spisy. Svá po desetiletí do šuplíku psaná rozsáhlá pretenciosní “opera magna” publikují Jindřich Chalupecký, Radim Palouš, Vladimír Čermák – s minimálním ohlasem. Množí se reedice starých a zapadlých publikací, tisknou se práce po léta nepublikované. Nejen na četbu je toho příliš mnoho, ale především na promýšlení a prožití. Jak minulých padesáti let nejen zmapovat, ale jak na ně navázat? Vyžaduje si to interpretace a přitom i jen vykladačů mnoho není. Pryč s apologety a zrádci všemi! To vše, ti všichni tvoří šestou obruč.

Obruč sedmá. Z druhé strany na nás útočí překlady zahraničních knih, nejen nových, ale i těch, které jsme neznali. Z jejich pohledu se mnohdy jeví naši objevení autoři jako ošuntělí vrabečkové. Jejich soupeři jsou odpočatí a dobře živení. Staré otázky opomíjeny, střídají je nové, byť jen převzaté. Je to problém netýkající se samozřejmě jen Šafaříka, je mnohem širší – týká se konstrukce naší paměti, našich tradic. Zatím jsme bez studny, mezi kalužemi. Místo toho se nám do toho pletou odpovědi bez otázek, zprava jakési ty smysly dějin, z leva zase diskursy a struktury. No dobře.

+

Na závěr. Postoj jednoho z antických stoiků – je královské snášet nezaviněné urážky – bych rozšířil o nezaviněná zapomenutí. Ostatně v supra-historii nemá čas místo.

(Z.V. přednesl tento příspěvek na konferenci o J. Šafaříkovi v Brně cca 2005)

Josef ŠAFAŘÍK

Moravský filosof a básník (životopis podle Erika Friče)

1907 – narozen 11. 2. v Prostějově v rodině řemeslníka a malého podnikatele, vyrůstá v Líšni u Brna; od jinošských let se věnuje umění a filosofii

1931 – získává titul inženýra vodních stavebod 1938 – ve svobodném povolání; celé své dílo tvoří nepoznán v Brně, na Grohově ul. č. 6/IV, za protektorátu v ilegalitě, pak ve vynuceném ústraní

1945 – svatba s Annou Rybákovou (známost od 1925);

1948 – jeho debut, kniha filosofických esejů Sedm listů Melinovi vyhrává soutěž nakladatelství Družstevní práce o nejlepší esej; polovina nákladu knihy končí ve stoupě;

za komunistické totality je duchovním otcem několika generacím umělců: Václavu Havlovi, Josefu Topolovi, Jiřímu Kuběnovi, později zejména okruhu kolem samizdatových Textů přátel

1991 – udělen titul PhDr. h. c. Masarykovy university v Brně a Masarykův řád III. stupně

1992 – umírá 23. 4., tři dny po vydání své knihy, na níž pracoval mnoho let, Cesty k poslednímu

Vydané publikace:

– Květiny všech barev (verše), 1923-1924

– Na počátku bylo slovo, 1942 (jako rozhlasová hra – Brno 1945)

– Průkaz totožnosti (povídka), asi 1944

– Sedm listů Melinovi (kniha filosof. Esejů), Družstevní práce, Praha, srpen 1948

– Řecký paradox (esej), rukopis, 50. léta

– Noční můra (dramatická rozprava), rukopis, 1963-1964

– O rubatu čili vyznání (esej z roku 1961), Podoby II, Čs. spisovatel, Praha 1969

– Člověk ve věku stroje (esej), Severočeské nakladatelství, Liberec 1969

– Loutky boží nebo čí? (esej), Host do domu č. 7, Brno 1969

– Hrady skutečné či povětrné? (esej), rukopis, 1969 (v Hostu do domu již nevyšlo)

– Mefistův monolog (esej), prosloveno na V. večeru Šlépěje v okně, Brno 1974

– Sedm esejů v revui Proglas, Brno 1990, č. 4, 5/6, 7, 9, 10; 1991, č. 2

– Člověk ve věku stroje (esej), 2. knižní vydání, Atlantis, edice 99, Brno 1991

– Řecký paradox (esej), revue BOX č. 2, tam i biografie, bibliografie ad., Brno 1992

– Cestou k poslednímu (rozsáhlý esej), Atlantis, Brno 1992

– Mefistův monolog (esej),1. samostatné knižní vydání, Votobia, edice Šlépěj v okně, sv. 1, 1992

– Noční můra (Kurs pro utopisty), Vetus Via, Vranov nad Dyjí 1993

Ineditně:

– Texty přátel, Olomouc – Brno 1975

– Pohledy (sborník, redigoval V. Havel), Edice Expedice, Praha 1976

(Bibliografie podle nakladatelství Vetus via a Votobia)

publikováno: 20. 8. 2017

NEJNOVĚJŠÍ články


Letošní mor nový Dekameron nevyplodí

Epidemie moru z východu padla přes Itálii na zbytek Evropy. Z karantény na venkově nám píše Boccaccio:[1] …

Epidemie 2020: Někdo za to může

O původu epidemie se ve zprávách objevují velice zajímavé a důležité články – věrohodné i nevěrohodné. Otázka vzniku …

Měli jsme se nadmíru dobře a vůbec jsme si toho nevážili

Co dobrého nám krize přinese a co nového se díky ní naučíme? Zeptali jsme se …

Náhlá smrt zdravotní sestry. Příčina a viníci známi.

Je první mediálně prezentovanou obětí koronaviru z řad zdravotníků. Sestra z Thomayerovy nemocnice v Praze, věk …

Kolik pravdy obsahuje dezinformace?

Není to obyčejná lež, je mnohem horší, protože obsahuje kousky pravdy. Pokud na ni narazíte, …

Milion chvilek pro Andreje Babiše

Andrej Babiš pronesl v pondělí večer k národu projev opravdu profesionální. Neřekl nic, všechny pochválil a nikoho se …

Průšvih, talenty donašečů a jejich život v Čechách

Autor libreta k Prodané nevěstě, mimořádně talentovaný, avšak morálně „desintegrovný“ český literát a politik Karel Sabina …

Pijte SAVO, zdraví přijde samo!

Přísloví praví, čistota půl zdraví. Nic se však nemá přehánět včetně hygieny, jak nás školí …