Užitečným idiotům „nových pořádků“

Není moc potěšující, že kdybychom z kultury 20. století vyškrtli ty, kdo se na kratší nebo delší dobu s hydrou (kominismu pozn.red) spustili, zbyla by jen hrstka nacistů, fašistů, náboženských věřících a autentických demokratů. Knihy posledně jmenovaných autorů by se vešly do středně velké knihovny. Ideálu intelektuála tak, jak ho formuloval Julien Benda ve „Zradě vzdělanců“, dostála jen zanedbatelná hrstka myslitelů, ačkoli k prohlédnutí podvodu stačila intelektuální poctivost a neotupené smysly. Jak jsou tyto vlastnosti vzácné, patří k dalším důležitým informacím, za něž vděčíme hydře. Ztráta prestiže, jíž jsou intelektuálové stiženi, je tudíž z valné části zasloužená. Neschopnost odolat kouzlu poslání, u nekritických intelektuálů nedílná součást výbavy, vrhá bohužel temný stín i na filosofy, spisovatele, básníky, umělce a ostatní učence, kteří své povinnosti dostáli.

Lenin, podobně jako Hitler, se svými záměry netajil. Vladimír Iljič měl spoustu povahových vad, ale pokrytectví mu zazlívat nelze: „Kapitalisté nám prodají i provazy, na kterých je oběsíme.“ Gottwald veřejně prohlašoval, že se jezdí učit do Moskvy, jak popravovat protivníky. Přízeň, kterou je filosofové, spisovatelé, umělci a ostatní humanisté komunisty poctili, je o to nepochopitelnější. V opojení kultem dělníka jim splynula dokonce i kultivovanost s nenáviděnou buržoazií, příčinou všeho zla, na jejímž odstraňování se chtěli podílet. Osud odborníků, specialistů, znalců, umělců, kteří s hnutím sympatizovali, byl tragický. Buď byli odstraněni, nebo prožili část života jako poskoci.

Výmluvy na nedostatek informací se nepřijímají. Každého, kdo tvrdí, že nevěděl, je třeba se především zeptat, co udělal pro to, aby věděl. Kdo měl zájem, mohl si zjistit, co se děje a k čemu se schyluje. Jacques Rossi, bývalý agent kominterny a pozdější zek, ve svém „Průvodci po Gulagu“ uvádí seznam veřejně dostupných dokumentů. O zvěrstvech páchaných v Rusku a na Ukrajině si mohl čtenář novin přečíst vzápětí po propuknutí. V tomto případě novináři neselhali, selhali lidé prahnoucí po lepším světě, kteří nechtěli zprávám uvěřit a považovali informace za buržoazní propagandu. Otázka tedy není, zda bylo možné vědět, ale proč tolik lidí vědět odmítalo.

Diktatura proletariátu“ je pojem obdobně antihumanistický jako „pozitivní diskriminace“, a přesto ho bral vážně i nositel Nobelovy ceny Romain Rolland, další z obdivovatelů Stalina. Výzev k likvidaci a „zúčtování“ od počátku Leninova panování neustále přibývalo. Dnes už je těžké pochopit běsné reakce, které vyvolala řiďounká kritika André Gida v knize „Návrat ze SSSR“. Francouzští komunisté vykupovali knihu Arthura Koestlera „Tma o polednách“ a pálili ji, Kravčenka dohnali za knihu „Zvolil jsem svobodu“ k sebevraždě. Skupina angažovaných intelektuálů, jimž idea spravedlivé společnosti na čas učarovala, ale kteří včas prohlédli a podali o svém procitnutí zprávu, se neustále rozrůstala. Komunismus sváděl představou nového člověka. Svůj slib dodržel: vyděšené, předposrané, nevzdělané, manipulovatelné individuum je na světě a nikdo neví kam s ním.

Člověk je naštěstí i na neštěstí tvor poněkud složitější, než si představoval levicový hegelián z Trevíru. Složitý hlavolam intelektuálů, kteří hydře přinášeli oběti, nelze řešit bez přihlédnutí k rozdílům mezi jednotlivými zeměmi, původu a vzdělání dotyčného, jeho osobního založení a řady dalších věcí. Intelektuální vývoj Maxima Gorkého, který se zpočátku hrozil bolševické krutosti a skončil jako autor oslavných zpěvů na otrockou práci, třebaže na rozdíl od jiných prožil velkou část života na západě, představuje oříšek, na němž by si vylámal zuby i Dostojevský. Je udivující, kolik spisovatelů dobrovolně přispěchalo na paseku, kde létaly třísky, aby dřevorubcům k práci předčítali ze svých stranou schválených spisů. Naštěstí máme k dispozici tisíce svědectví a studií umožňujících udělat si představu o silách ve hře. Hydra dává nahlédnout jak do kuchyně, kde se v pánvích smaží jednotlivé duše, tak i do kotlů, v nichž se vaří guláš ducha doby. Jakmile naděje na lepší svět potlačí touhu po poznání, pád je nezadržitelný. To, co inteligence předvedla, patří k tomu nejdůležitějšímu, čím nás 20. století obohatilo. Vzdělání nebylo učencům k ničemu, posloužili jako užiteční idioti při svádění a ohlupování lidí poctivých, pouze mladších a naivnějších.

Snadnost, s níž se daly strhnout nebo uplatit intelektuální špičky, zůstává faktem, který je nutné brát v potaz v úvahách o budoucnosti. Příběh plný zvratů, paradoxů, převleků kabátů a srdceryvných zpovědí začal už před bolševickou revolucí a po pádu Berlínské zdi ještě zesílil. Množství upřímně milujících Lenina a Stalina se počítalo na miliony. To, co je jakž takž pochopitelné v dobách, kdy zločiny ještě nevešly ve všeobecnou známost, se stává naprosto nepřijatelným v případě předsedy Maa, Fidela Castra a Pol Pota. O trvanlivosti, nebo spíše nezničitelnosti iluzí, svědčí třeba to, že ještě dvacet pět let po pádu železné opony Jean Claude Juncker, Federica Mogherinová, Barack Obama, Justin Trudeau i Francois Holland se nechali po smrti kubánského diktátora slyšet, že se jednalo o velkého muže. Útlocit jeho obdivovatelů prý nesmí být uražen. Castro, jehož heslem bylo Socialismus nebo smrt (socialismo o muerte) tak nadále zůstává nedílnou součástí levicového Pantheonu. Revolucionáři ve výslužbě vyděšení islámským džihádem už zapomněli na obdiv, který v nich vzbuzoval Che Guevara, regulérní džihádista marxismu.

XX. sjezd KSSS v roce 1956 odhalil kult osobnosti, o němž nevěděli pouze členové strany. Krvavý mejdan skončil, přišla kocovina. Zklamaných neustále přibývalo, až nakonec převážili. Psychologicky nejzajímavější kapitolu tvoří komunisté, které z uhlířské víry v lepší budoucnost nevyléčilo ani mučení a vězení. Typickou ukázkou je Artur London, který jen o vlásek unikl trestu smrti, a přesto do posledního dechu hájil ideál, jemuž se upsal. Je užitečné vědět, že se najdou lidé, které ani mučení souvěrci nepřinutí se zříct ideálu, jemuž přísahali věrnost. Popravu žádala i jeho vlastní žena, která o čtyřicet let později dodala na vysvětlenou: „Ale to přece musíte pochopit, protože já jsem tehdy byla přesvědčená, že strana se přece nemůže mýlit. Můj muž tomu rozuměl.“

publikováno: 16. 9. 2017

Lubomír Martínek

Lubomír Martínek

esejista a překladatel /

NEJNOVĚJŠÍ články


Wu-chanský virus – nemoc z manipulace

Trpíme chronickou nemocí mysli – manipulovatelností. Dnešní doba koronavirová je toho neochvějným důkazem. A protože i odborníci …

Letošní mor nový Dekameron nevyplodí

Epidemie moru z východu padla přes Itálii na zbytek Evropy. Z karantény na venkově nám píše Boccaccio:[1] …

Epidemie 2020: Někdo za to může

O původu epidemie se ve zprávách objevují velice zajímavé a důležité články – věrohodné i nevěrohodné. Otázka vzniku …

Měli jsme se nadmíru dobře a vůbec jsme si toho nevážili

Co dobrého nám krize přinese a co nového se díky ní naučíme? Zeptali jsme se …

Náhlá smrt zdravotní sestry. Příčina a viníci známi.

Je první mediálně prezentovanou obětí koronaviru z řad zdravotníků. Sestra z Thomayerovy nemocnice v Praze, věk …

Kolik pravdy obsahuje dezinformace?

Není to obyčejná lež, je mnohem horší, protože obsahuje kousky pravdy. Pokud na ni narazíte, …

Milion chvilek pro Andreje Babiše

Andrej Babiš pronesl v pondělí večer k národu projev opravdu profesionální. Neřekl nic, všechny pochválil a nikoho se …

Průšvih, talenty donašečů a jejich život v Čechách

Autor libreta k Prodané nevěstě, mimořádně talentovaný, avšak morálně „desintegrovný“ český literát a politik Karel Sabina …