Vymotala jsem se z Havlíčkova Brodu na silnici E15, která mě měla zavést až do Prahy. Slabé dvě hodiny cesty. Měla bych tu znát už pomalu každý kámen, ale vždycky znovu si čtu v téhle známé krajině jako v obrázkové knížce, kterou prohlížím často a ráda a kterou přesto nikdy nepoznám tak důvěrně, abych mohla zavřít oči a vykládat zpaměti, co mě čeká, až obrátím list a vyjedu na kopec a pak zas z něho sjedu do údolí. Ale jak míjím všechna ta místa, každou zatáčku, obecní zvoničku, aleje javorů a jeřabin, je mi v říjnovém poledním slunci dobře z toho, že je zase vidím, patří sem, jedu správnou cestou. Jen ty cedule, že volíme mír, hlásaly posledně asi něco