Nemůžu se hýbat. Padá na mě bezmoc. Zní kolem mě, znovu a znovu. Snažím se to našeptávání zahnat, abych se mohla pohnout. Snažím se přemýšlet, ale nejde to. Myslím na zítřejší den, na děti, na rodinu. Přemýšlím, jak to mám zvládnout? Umím to zvládnout, bez něj? Vůbec nevím. Ubíjím se představou, že pokud nebude šťastný on, nemohu být šťastná ani já. Byli jsme jedna mysl, jedno tělo. Ale to byla jen moje představa! Můj smyšlený svět. Naše cesty se právě začaly rozcházet. V hlavě mi buší spousta permoníků a tíhu života cítím vehementně.

Proč? Ticho. Nikdo mi neodpovídá.

Bojím se podívat problému do očí? Ano. Vůbec by mě nenapadlo, že někdy budu řešit něco takového! Jít do hloubky problému, to je oříšek.

Právě jsem se vrátila z nemocnice. Promítám si v hlavě, jak na mě v 

publikováno: 24. 4. 2019