Beru ho k sobě do bytu. Snažím se ho uklidnit a říct mu, že všechno je v pořádku. Že byl v nemocnici a tam že jistě mají strach, kde je a co se děje. Dlouze na mě hleděl, až nakonec svolil a odvezla jsem ho zpátky.

Dodnes nevím, jak se mu podařilo odejít z nemocnice a dostat se bezpečně domů. Je to k nám dva kilometry. Překvapilo mě, že ho v nemocnici nikdo nehledal. Byl přitom ve stavu ohrožení. Dokonce měl ustlanou postel a přezůvky v sáčku. Kde je potom záchrana pro lidi v těchto stavech? Ve stavech, kdy jsou nebezpeční sami sobě, vidí představy, bludy, jsou ztracení?

Někdy si říkám, že na tuhle školu života vás nikdo nepřipraví. Ráno volal, ať pro něj okamžitě přijedu, že se na něj chystá atomový útok. Slíbila jsem, že přijedu. V nemocnici se mě ptali, jestli už manžel pije dlouho. Z

publikováno: 30. 4. 2019