Bourání v Letech

Petr Fischer

Šéfredaktor Přítomnosti

Třicet let se novodobý český stát potýkal s jednou obrovskou historickou ostudou. Skončila až v pátek, kdy začalo bourání prasečáků v Letech, na území bývalého pracovního tábora pro Romy, který za druhé světové války spravovali Češi.

I v Letech se umíralo na nemoci a zanedbání, český dohled nad lidmi, kteří tu byli umístěni, byl alibisticky vykládán jako snaha pomoci s nepřizpůsobivými lidmi, ve skutečnosti šlo o vylučování etnické, které vždy končí myšlenkou na vymazání obtížných z povrchu zemského. Rétorika je to dodnes trapně stejná, i dnes se mluví o lidech, kteří nepracují a jsou hygienicky a vlastně i lidsky závadní. Lety jsou mementem, kam tento typ „starosti o zdraví společnosti“ může vést, respektive vede nakonec vždy.

České společnosti a její reprezentaci trvalo třicet let, než dokázaly zbourat ostudné prasečáky a začaly budovat nové důležité muzeum české verze romského holocaustu. Řeklo by se, že pozdě, ale přece a že je vlastně dobře, že ta ostuda definitivně zmizí. Tak by ale celá věc skončit neměla. Jakkoliv to na první pohled tak může vypadat, tohle není nějaká akce cancel culture, kultury vymazávání. Prasečáky a přehlíživá logika do nich zabudovaná musí zůstat v místě i ve společnosti, bude to znít možná zvláštně a paradoxně, ale o kulturní paměti a její síle a kvalitě nakonec nerozhoduje to, co se dokola připomíná, ale to, co má být raději zapomenuto a vytěsněno, do budoucna překryto.

Provozní zemědělské budovy, které v Letech narušovaly pietu vůči mrtvým a dalším vylučovaným lidem, nemohly zůstat na svém místě, ale duch, kterého zhmotňovaly, se z Letů vypařit nesmí. Nové moderní muzeum by nemělo fungovat jako nástroj vykoupení viny, ale naopak by mělo být jejím neustálým připomínáním, které vede ke smíření. Nestačí něco zbourat a něco nového postavit, dějiny jsou palimpsest, čtou se v řezu historických nánosů a každá vrstva, která třeba i z dobrých důvodů mizí, přináší zkreslení a možnost brzkého návratu zla. To vše se přece nedělá jenom kvůli Romům a jejich rodinám, které byly v Letech deportováni, ale hlavně kvůli dnešním etnickým třenicím ve společnosti, které mohou vždy přerůst v něco daleko horšího.

Zbourání prasečáků v Letech a muzejní pieta přinášejí společenské uznání romské komunitě, i proto je důležité, že u toho byli nejvyšší vládní politici. Takové symboly opravdu mohou spojovat. Všichni ale víme, že to není nic samozřejmého, že většinové naladění společnosti vůči Romům není tak vstřícné a že je často neseno praktickou zkušeností jiného způsobu života, který se nekryje s představami většinové společnosti, jíž se v běžné mluvě říká „normální“. I k tomu je bourání a stavění v Letech velmi užitečné, připomíná totiž praktickou i teoretickou politickou slabost vytváření konceptů vůdčí „normální“ kultury (Leitkultur), které se ostatní musejí přizpůsobit, chtějí-li patřit „mezi nás slušné lidi“. Soužití je přece vždy vyjednávání, společenská práce, ne diktát těch, kteří vědí a myslí lépe.

Bourání v Letech asi nakonec nic podstatného z těchto složitých souvislostí nevyřeší, to se čekat nedalo. Romskému sebevědomí a pocitu kolektivní identity také možná dodá letská pieta méně, než o kolik vyroste sebevědomí lidí, kteří o „nové Lety“ ve společnosti tak dlouho bojovali. Satisfakce a gesto usmíření se ale jen tak neztratí. Ani ten báječný pocit, že se už za Lety nemusíme veřejně stydět, i když v parlamentu pořád sedí lidé, kteří to z politické vypočítavosti budou tu a tam zpochybňovat a budou dál vydělávat na obchodu se strachem a nenávistí. Stud za ně nezmizí nikdy, doufejme, že toto vědomí poroste i díky novým Letům.

 

 

publikováno: 25. 7. 2022

Datum publikace:
25. 7. 2022
Autor článku:
Petr Fischer

NEJNOVĚJŠÍ články


Nedejme si vnutit nesprávný úhel pohledu

Už dávno v jedné Uhdeho hře říká jedna z nejzajímavějších postav, Starý Vrba: Nezáleží na tom, co …

Kohoutova dramoleta čili Opožděný Sex

Dral se na veřejnost těžce jako každá provokace Pavla Kohouta. Nikdo z účastníků prvního uvedení na …

Mé první zklamání po Listopadu 1989: školství (2)

Glasnosť a přestavba & sametová revoluce. Mohli za to učitelé? O značných problémech výuky se vědělo …

Jak se slaví demokracie

NIKDY mě po roce 1989 nenapadlo, že se bude jednou chodit k pamětní desce na Národní …

Mé první zklamání po Listopadu 1989: školství (1)

Memorování, biflování, recitování, maximálně drilování… a za if (někdy) nesmí být will Svá očekávání od listopadu …

Putin je krysařem ruského lidu

Skandál německého novináře Huberta Seipela, který bral peníze od Putina, se kterým natáčel filmy, ukazují, …

Pane Karle, sbohem

Byl jste pro nás nejen, podle Vašich vlastních slov, Středoevropanem, ale také Čechem – Čechem …

Karlu Schwarzenbergovi doma říkali Kari

S Karlem, XII. knížetem ze Schwarzenbergu, mě seznámil herec Pavel Landovský poté, co jsem měl …