Eva Pavlová: Chci zůstat sama sebou, nehrát roli, která mi není vlastní

Martin Jan Stránský

Martin Jan Stránský

vydavatel Přítomnosti

Rozhovor s paní Evou Pavlovou, manželkou generála ve výslužbě Petra Pavla.


Manželka prezidentského kandidáta Petra Pavla poskytla Přítomnosti exkluzivní rozhovor. První v prezidentské kampani. Vzhledem k tomu, že Evu Pavlovou čekají další vystoupení v jiných médiích, dohodli jsme se postupovat v tradici Přítomnosti a věnovat se pouze podstatným tématům. Rozhovor vedl vydavatel časopisu Martin Jan Stránský.  


Martin Jan Stránský: Ivana Zemanová byla v roli první dámy téměř neviditelná. Jak byste pojmula roli první dámy vy? 

Eva Pavlová: Pokud by taková situace nastala, nestála bych po boku svého manžela někde v pozadí. Manželka prezidenta by měla využít možnosti, které tento úřad nabízí, a udělat něco pozitivního pro společnost. Je to unikátní příležitost vytvořit instituci viditelného a funkčního úřadu manželky prezidenta. Ta má totiž v mnoha případech může pozitivně ovlivnit veřejné mínění, nejen svou osobní účastí, ale i formou různých záštit. Chtěla bych v této oblasti udělat maximum možného. Zkušenost z období, kdy jsem doprovázela manžela jako Nejvyššího vojenského představitele NATO v Bruselu, by se dala využít.

 

Budete svému manželovi radit v některých tématech, případně se k nim sama aktivně vyjadřovat? 

Když se mi něco nelíbí nebo naopak líbí, jsem ráda, že to mohu říct a vím, že si můj názor vždy vyslechne.

 

Nesouhlasila jste někdy s jeho rozhodnutím? Pokud ano, jak na to reagoval? 

Asi jako v každém manželství, ani u nás nepanuje vždy shoda ve všem. A protože jsme oba narození ve znamení Štíra, bývá to u nás občas trochu složitější. Časem jsme se ale naučili věci řešit kompromisem. I když třeba v otázce výběru oblečení je manžel dál „svůj“ a já se na něj kvůli tomu někdy docela zlobím. Zvlášť když se rozhodne jet na nějakou důležitou akci na motorce a oblek s košilí si složí do batohu…

 

Jakým tématům byste se v roli první dámy věnovala? 

Nedávno byly zveřejněny výsledky ankety, v níž lidé hodnotili různé otázky, které naši společnost rozdělují. Na prvním místě bylo naprosto rozdílné vnímání postavení žen z pohledu obou pohlaví. Muži totiž vnímají postavení žen úplně jinak než ženy. V rámci této nerovnosti mě vždy zajímaly otázky rodiny a diskriminace žen v rodině, pokud během manželství pracují – mám na mysli například jejich finanční závislost na mužích. Ženy prakticky vždy pracují za mnohem menší mzdy, v průměru vydělávají o dvacet procent méně než muži. Víme také, že zaměstnavatelé často dávají před ženami přednost mužům, protože u nich nehrozí odchod na mateřskou. Ve vedení firem je potom pouze 17 % žen, podobně je tomu i v politice. Chtěla bych jít příkladem a toto téma otevírat a upozorňovat na příklady dobré praxe.

Velkým problémem je dále neutěšená situace matek samoživitelek. V případě rozchodu s partnerem se řada žen dostává do situace, kdy nemají prostředky ani na obědy pro děti. Situace je o to horší, že čtyřicet procent mužů jim neplatí alimenty.

Je tady ale ještě jedno téma, které mě velice zajímá, a to je celá otázka týkající se školní výchovy k mezilidským vztahům a k občansko-sociální zodpovědnosti.

 

Co tím přesně myslíte? 

Měli bychom mnohem systematičtěji učit mládež, že lidé jsou za své konání odpovědní, že za své činy neseme určitou zodpovědnost. Podívejte se, jak snadno se často rozhodujeme a je nám při tom úplně jedno, jaký dopad naše rozhodnutí mají, například na přírodu či na lidi kolem nás. Víte, člověk stráví v životě mnohem více času přípravou na zkoušky na řidičák, než aby se připravoval na důležitější celoživotní funkce, jako jsou manželství, rodičovství nebo občanství.

 

Když vás zajímá nerovnost mezi ženami a muži a diskriminace žen ve společnosti, jak se díváte na zavádění kvót při obsazování žen do vysokých pozic v byznysu a v politice?

Nemyslím si, že by kvóty byly tou správnou cestu, jak do vedení firem a státu dostat více žen. Pohlaví není kvalifikace, nesmí ale být diskvalifikací. Šla bych spíše cestou lepších příležitostí, podporovala bych částečné úvazky a také vyrovnávání platových podmínek, což by zvýšilo motivaci otců ke sdílení péče o děti.

 

Jak byste tyto myšlenky prosazovala? Založila byste nějaké nadace, nebo byste podporovala již existující organizace? 

Nemyslím si, že založení vlastní nadace je podmínkou pro to, aby se tyto cíle naplňovaly. Organizace, které se těmito problémy zabývají, již existují. Právě s nimi bych ráda spolupracovala.

 

Jak se na roli první dámy připravujete? Berete nějaká mediální školení nebo chodíte do jazykových kurzů? 

(Úsměv). Ne, nepřipravuji se na roli „manželka prezidenta“. Na to asi ani není přesný návod. Věřím, že mě vcelku dobře připravilo to, že jsem doprovázela manžela v době, kdy působil nejen při EU, ale také v NATO. Toto období bylo spojené s mnoha společenskými i diplomatickými povinnostmi. Nechodím teď do žádných speciálních kurzů, ale nevyhýbám se tomu, kdyby to situace po volbě vyžadovala. Myslím ale, že je důležité – nejenom pro mě – zůstat sama sebou. Ukázat lidem, kdo jsem, a ne hrát nějakou naučenou roli, která mi není vlastní.

 

Která z minulých prvních dam je pro vás inspirací?  

Z těch českých Hana Benešová, která byla nejen elegantní, ale i statečná a společensky velice aktivní. Pak Olga Havlová, která svou důstojností a podporou Václava Havla sehrála velice důležitou roli. Sympatické mi byly princezna Diana a Michelle Obamová – obě byly vidět a dokázaly toho strašně moc. Obě si musely vybojovat vlastní cestu a překračovat překážky společnosti a jistou svázanost povinnostmi. Byly vidět tam, kde být musely, ale zároveň dokázaly prosadit i to, co chtěly.

 

Provázela byste svého muže i na zahraničních cestách a na setkáních s ostatními státníky? 

Setkávání se státníky a jejich protějšky je důležitá část prezidentské role, přítomnost manželky hlavy státu tu má často symbolický význam. Tam, kde by to bylo zapotřebí, bych určitě nechyběla. Snažila bych se vždy co nejlépe reprezentovat ženy a naši zemi.

 

Bydlela byste s manželem na Pražském hradě, nebo v Lánech? Jak si to ideálně představujete? 

Myslím, že mnohem důležitější je otevření Hradu lidem, což manžel považuje za prioritní. Určitě by se měl zpracovat projekt na využití prostor Hradu a otázka, kde má bydlet prezidentský pár, by se měla řešit až naposledy.

 

A teď obligátní otázka: Proč by měl být váš manžel prezidentem? 

Začala bych tím, že ve svém polistopadovém období obětoval pro tuto zemi své i naše pohodlí. Bránil ji a pracoval pro ni téměř 40 let, a to i s nasazením vlastního života.

Jsme v okamžiku, kdy máme příležitost, aby naši zemi vedl prezident, který nás bude schopný vést a řešit krize, který bude s lidmi komunikovat, bude rozhodovat uvážlivě a bude nás jako národ spojovat, ne rozvracet. Prezident, který bude důstojně reprezentovat naši zemi. V současné době vidím manžela jako jediného kandidáta, který tohle vše splňuje a zároveň má dostatek zkušeností nejen s různými krizemi, ale hlavně s praktickým jednáním ve složitém mezinárodním prostředí.

Když jsme byli v zahraničí, byla jsem mnohokrát svědkem toho, že manžel dokázal najít řešení i tam, kde to vypadalo, že žádné neexistuje. Není manipulovatelný, a i díky tomu by mohl vrátit naší zemi dobré jméno ve světě, jak se mu to už ostatně několikrát podařilo. Naposledy v jedné z nejvyšších funkcí Severoatlantické aliance. A nám všem pak vrátit větší jistotu. Manžel nevnímá tyto volby jako boj o moc, ale jako možnost vrátit úřadu prezidenta vážnost, důvěryhodnost, respekt a slušnost. Během posledního roku cestuji s manželem po celé naší zemi a mohu potvrdit, že ho takto lidé vnímají a proto do něj vkládají důvěru.

Přestože mu mnozí vyčítají, že se tváří přísně a neumí se usmát, věřte že tam, kde je čemu se smát, toho patřičně využije. Víte, ono záleží na situaci a v dnešní době toho ke smíchu moc není. Srdce má ale na správném místě. Mám pocit, že vojáci musí mít image „drsňáka“.

 

V čem je váš manžel lepší než ostatní kandidáti? 

V jednom podstatném bodu: od ostatních kandidátů ho naprosto odlišuje délka služby této zemi, lidem, jeho zkušenost s mezinárodní diplomacií a praktická schopnost řešit skutečné krize, nikoliv ty akademické či teoretické.

 

Mnoha lidem vadí, že by se prezidentem měl stát bývalý komunista? Neměla by se ČR po více než 30 letech už komunistického odkazu zbavit? 

Můj manžel se za své členství v KSČ formálně a velmi zřetelně omluvil, a nejen to: především svou službou tomuto státu v posledních 33 letech své krátké členství dostatečně odčinil! Patří mezi lidi, kteří významně posílili status a image naší země v zahraničí. Otázka jeho minulosti je do jisté míry otázka minulosti nás všech – vždyť jsme jediný národ, který po válce zvolil komunisty k moci. Nejen kvůli tomu jsem přesvědčená, že se tato otázka musí řešit individuálně. Možná to zní divně, přesto si myslím, že právě to, že se skrze prezidentskou kandidaturu mého manžela tato otázka znovu otevírá, pomůže k tomu, aby se řešila na základě rozumných úvah každého z nás.

 

Jak to bylo s vaším členstvím v KSČ? 

V roce 1985 jsem chtěla pokračovat ve své armádní kariéře, proto jsem se přihlásila ke studiu na vysoké škole. Bylo mi řečeno, že není ten správný čas a mám nevyhovující “kádrový profil”. Zkusila jsem to, neuspěla jsem. K parametrům studia na VŠ se členství ve straně považovalo za samozřejmost. Prostředí, v němž jsem studovala a později pracovala, na to mělo obrovský vliv. Nakonec jsem si přihlášku do strany podala a uvedla do ní standardní fráze a věci, které mi byly doporučeny. Pro mě jako ženu a zároveň v situaci, kdy mí rodiče v KSČ nebyli, to byla tehdy jediná cesta, jak se dál v armádě vzdělávat. Dne 20. listopadu 1989 jsem stranický průkaz odevzdala.

 

Považujete své členství za chybu? 

Samozřejmě. Dnes vím, že to byla chyba. Patřila jsem mezi ty naivní, nezralé lidi, kteří podlehli tlaku. Na druhou stranu mám tuto zkušenost a mohu o době minulé mluvit, nejen citovat výklady z knih.

 

S manželem jste během jeho služby zažila mnoho. Naučila jste se něčemu, co byste ráda přenesla do české politiky? 

Byla bych ráda, kdyby se do české politiky přeneslo slušné chování, vzájemná úcta, respekt a tolerance. Také klid a rozvaha. Vstřícné jednání a schopnost se dohodnout. Musíme si uvědomit, že prezident i jeho manželka jsou tu pro občany, kteří se jim svěřili, aby je reprezentovali. Je důležité respektovat tuhle rovnici a řídit se jí.

 

Na závěr se musím zeptat: proč jste si pro svůj první rozhovor před volbou vybrala právě Přítomnost? 

Přítomnost je pro mě symbolem naší státnosti, hrdosti, první republiky. Vzhledem k tomu, že jsme přece jen mladou demokracií, myslím si, že právě to, co Přítomnost reprezentuje, souvisí se snahou mého manžela a nás ostatních zlepšit naši budoucnost.


Martin Jan Stránský při rozhovoru s paní Evou Pavlovou.

publikováno: 5. 12. 2022

NEJNOVĚJŠÍ články


Česko už potřebuje změnu

V prezidentské kampani padlo už mnoho velkých slov – zlo, obrana demokracie a západních hodnot. Dominujícím pojmem …

Slovenské ztráty a nálezy

Vracel jsem se na přelomu starého a nového roku na Slovensko, snad po dvaceti letech, s pocity, …

Andrej Babiš – psychologický profil deprivanta a jeho voličů

Dostat se na pozici vysoce postaveného politika vyžaduje velké úsilí. Jenže v případě mnoha politiků je …

Erasmus Maďarský – zkouška Orbánovy moci

Evropská unie přestala platit maďarsku výměnu studentů. Projekt Erasmus byl ale mladými lidmi velmi oblíbený, …

Obojakost nacionalismu

Nacionalismus jako každý lidský výtvor má protilehlé tváře. Jedna druhou zdánlivě vyvrací. To se dovídá …

Dva týdny hnusu

Pavel versus Babiš. Prezidentský souboj jde do finále. Bývalý premiér ihned po volbě začal na …

Libuše Palachová: „Věřím, že přece jen pravda zvítězí.“

Ve čtvrtek 19. ledna uplyne 54 let od tragické smrti studenta historie a politické ekonomie …

Warfakes – nová zbraň ruské propagandy

Ruská válka na Ukrajině probíhá nejen na fyzické frontě, ale také na virtuálním bojišti. Když …